Houbaření
Houbaření ve své ryzí podobě, to je vášeň, v níž jsou houby milovanými bytostmi, které jsou prostě k sežrání.
První, nejdůležitější dějství lásky, která prochází žaludkem, dějství plné štěstí i tragiky, se odehrává v pustém lese. Ta tragická část osudu, to je úděl houby, která nachází smrt. Štěstí zůstává v rukou houbaře.
Existují dvě klasické školy usmrcení houby: uříznutí a utrhnutí. Nože používají obě školy. První provádí radikální řez, druhá jemně pracuje ostřím na umírajícím těle milované.
Usmrcení předchází lov. První z lovců vycházejí již za svítání. A v době letní rovnodennosti, tedy na počátku hlavní lovecké sezóny, opouštějí své domovy již o čtvrté ranní.
Na houby se chodí na "místa", která jsou před nepovolanými utajována lépe než alchymické tajemství proměny olova ve zlato. Zároveň se ale houbař nezříká pokoutních návštěv cizích revírů ani zkoumání neznámých terénů. Doma i kdekoliv jinde se prodírá smrčím, škrábe se do kopce a drápe se do svahu, pročesává kraj lesa, prozkoumává houští, prohlíží okraje pasek, rozhrnuje mlází a přitom má pořád oči na šťopkách, kouká jako rys a nic mu neujde.
Zatímco současný les je už hodně člověčí, vysázený, probíraný, kultivovaný a těžený, v kruzích hub lze zaslechnout tiché našlapování dinosaurů. Ještě na počátku dvacátého století zaznamenává Josef Lada víly, vodníky, houby a houbaře a ponocné. Evidentně mají mnoho společného.
Pokud jde o druhy hub, v tomto směru došlo v posledním dvacetiletí ke značnému rozšíření vědomí a lysohlávka už dávno není houbou úzkého okruhu znalců. V rámci rehabilitace muchomůrek došlo za kapitalismu ke zlidovění muchomůrky růžovky a muchomůrka červená si vytvořila okruh esoterických přátel.
Vrcholným okamžikem houbaření je nález. Oči houbaře se rozšíří, srdce začne prudce bít, mozek zaplaví pocit štěstí. Celý svět se rozjasní a duše houbařova splyne s duší vesmíru. Když houbař, který v houbaření skutečně věří, najde za den třicet hub, zažije třicetkrát zázrak.
V nehoubařském světě bývá zázrak narušen červem pochybnosti. Houbařský zázrak bývá narušen červem. A všechna radost a krása se mohou v okamžiku ukázat být pouhým zdáním. Trýznivá chvíle prozření. Neradno soudit, zda trpčí v lese, nebo u stolu, u něhož dochází k očišťování.
O tom, že vůně čerstvé houbové polévky je vůní, která k nám přichází z krajin ráje, jistě nemá nikdo pochyby. Odchází ale s vůní sušených hub i jejich duše? A uchovává se tato nezbadatelná substance v houbách zavařovaných? V příšeří spíží a sklepů, kde se vyrovnány v policích matně lesknou sklenice s lákem, do něhož se luhuje praesence praváků…
Některé národy údajně houby nikdy nesbíraly. Například ahistoričtí Severoameričané. Lze tedy v této souvislosti postavit do protikladu tvrdé muže z USA a Kanady a houbovitost české národní povahy, která přežije všechno? A která působí tak malebně, když roste pod dubem německým a dubem ruským, a tak obludně, když se začne samovolně rozrůstat bez dohledu hajného Masaryka?