"Exekutoři jsou jen koncovým článkem patologického systému"
V neděli 7. září proběhla v pražské kavárně Podnik panelová diskuse tematicky vymezená zastřešujícím názvem: Legislativní změny ve světě exekucí, co se změní a pro koho? Diskutujícími, kteří přijali pozvání Divadla Feste, jež debatou navázalo na své divadelní představení Dluhobaroni 3.0, byli právníci a novináři Pavel Uhl a Tomáš Němeček a právník a současný ministr pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiří Dienstbier. K jakému závěru došli a co z diskuse vyplynulo, se pokusíme nastínit v této reportáži.
Ačkoliv se publikum sešlo spíše v komorním počtu a v prostředí pro divadlo nebo větší diskuse spíše netypickém, v jeho řadách zasedli zástupci nejrůznějších iniciativ a lidé mající s exekucemi přímou životní zkušenost. To se projevilo záhy jejich živým zájmem o vlastní řečnické vstupy, které musel moderátor Patrik Eichler mnohdy brzdit, aby nedocházelo k přerušování promluv přítomných panelistů. Debatní rámec a počáteční charakter diskuse, jíž někteří komentátoři z publika vyčetli příliš technicistní styl, tak byl záhy prodchnut silnými emocemi, a to i za situace, kdy v publiku nebyl zastoupen názor protistrany, tedy exekutorů.
Diskutující se hned v úvodu shodli na tom, že na počátku dnešní "exekuční džungle" stála slabá vymahatelnost pohledávek v devadesátých letech. Se zákonem o soudních exekutorech se vymahatelnost posílila, věřitelé získali páku na dlužníky, ale situace se překlopila do opačného extrému. Z exekutorské lobby se stal obchod s často drobnými lidskými chybami, které kvůli nastavení současného exekučního systému přerostly v desetitisíce dluhových pastí. Není proto divu, že jedním z nejdiskutovanějších témat večera byla otázka, jaká opatření namířená proti současné exekutorské praxi připravuje vláda.
Jiří Dienstbier v této věci zmínil návrh, který ve spolupráci s Pavlem Uhlem předkládali již na konci minulého volebního období v Senátu. Týkal se bagatelních pohledávek do výše pěti tisíc korun, s tím, že nově by se v těchto případech nepřiznávaly náhrady nákladů právního zastoupení. Tím se měli eliminovat překupníci s pohledávkami, pro které je v řadě případů hlavní motivací tzv. přísudek (tedy především náhrada nákladů právního zastoupení, a nikoliv vymožení samotné jistiny).
Z plánovaných změn Dienstbier uvedl dvě novely občanského a exekučního řádu, z nichž první měla být předložena již před dvěma měsíci a rovněž měla řešit problematiku bagatelních pohledávek; ministerstvo spravedlnosti se ale rozhodlo jít cestou změny advokátního tarifu. Další zásadní diskutovaná novela by měla rušit konkurenci mezi exekutory, a to zavedením tzv. teritoriality, tedy místní příslušnosti exekutorů.
Radikální požadavky na úplné zrušení institutu soukromých exekutorů však podle Dienstbiera nebudou vyslyšeny a problém by se tím ani nevyřešil, mnohem spíše by došlo k zahlcení soudů, které by samy o sobě vymáhání pohledávek nestíhaly obsluhovat.
Také podle Pavla Uhla jsou exekutoři pouze jakýmsi koncovým a dobře viditelným článkem řetězce, jakýmisi novodobými katy, kteří představují prodlouženou ruku špatně fungujícího systému. Zásadní tedy není to, kdo bude vykonavatelem vymáhání, ale to, aby se komplexně nastavila nová pravidla. Z jednotlivých kroků ministerstva spravedlnosti jako hlavního garanta změn těchto procesů je Pavel Uhl dle svých vlastních slov spíše rozpačitý a byl by pro komplexní reformu jednak rozhodčího řízení, které zatěžuje systém prvkem nespravedlnosti, jednak otázky nákladů řízení, a doreformovat by dle něj potřebovalo také příkazní řízení. Léčba ministerstva spravedlnosti je tak z jeho pohledu spíše symptomatická a neřeší příčiny; vládní prohlášení je spíše obecné a dá se vykládat různě.
Jiří Dienstbier dále zdůraznil důležitost dvou zásadních institucí: a to zatím nedostupné bezplatné právní pomoci a doposud nepříliš řešeného mechanismu oddlužení. Problém vidí, stejně jako další diskutující Tomáš Němeček, také ve způsobu doručování oznámení o exekuci, kdy řada exekvovaných má nahlášené trvalé bydliště na úřadě a informace o tom, že je proti nim vedeno soudní řízení, se k nim vůbec nedostanou.
Zajímavé podněty přinesl i následný přesun těžiště diskuse do publika. Například zástupce iniciativy "Exekutor má smůlu" Petr Němec svou poznámkou upozornil na skutečnost, že v současné době běží zhruba sto tisíc exekucí podle neplatných rozhodčích nálezů a nikdo do tohoto stavu nezasahuje. V tomto případě by dle jeho názoru ani nebyla potřeba změny legislativy, pouze to, aby příslušná instituce stíhala včas vybavovat všechny kauzy.
Další účastník rozpravy Ondřej Slačálek v rámci svých dotazů z publika nerozporoval potřebu reformovat celý systém, ale označil exekutory za profesní skupinu s pochybnou profesní kulturou, která by se za své chování měla zodpovídat. Diskutujícím také položil otázku, jak by mohl intervenovat stát v případě těch, co do dluhové pasti již spadli. Uvedl příklad církevních restitucí a na panelisty se obrátil s dotazem, proč by stát nemohl obdobně postupovat v případě exekucí.
Diskutující nicméně odpověděli v tom smyslu, že v takovém případě by muselo dojít k bezprecedentní změně celého právního systému, takové, která by se dala jen těžko srovnávat se všemi předchozími politickými převraty. Tam, kde řízení již běží, jsou procesy většinou nevratné. Po úloze státu v roli etického ochránce se ptala také Martina Palečková, jedna z účinkujících divadelního představení a iniciátorka projektu Pomoc obětem exekucí.
Přímou zkušenost s exekvovanými měl a má také třetí diskutující, novinář a hlavní právník Psychiatrické nemocnice Bohnice Tomáš Němeček. Právě tato instituce je příkladem nestandardního a v mnoha ohledech nadstandardního přístupu ke svým povinným. Jedná se totiž o jednu z mála organizací, která si ve fázi nalézacího řízení vymáhá pohledávky sama. Tomáš Němeček přitom zdůraznil, že se dlužníky snaží vidět tváří v tvář a přistupovat k nim individuálně, bez výčitek a hodnocení.
I to mělo být jedním z cílů divadelního představení a navazující diskuse: zlidštit pohled veřejnosti na dlužníky a poskytnout divákům takový informační kontext, aby se na zadlužené nedívali jen čistě ekonomizujícím pohledem a optikou represivní moci, které se vymáhání dluhů a jeho důsledky vymkly z rukou.
Debatu zorganizovalo Divadlo Feste ve spolupráci s Člověkem v tísni. Diskutovali Pavel Uhl, Jiří Dienstbier a Tomáš Němeček, moderoval Patrik Eichler. Více informací o inscenaci Dluhobaroni a o jeho dalších reprízách najdete na www.divadlofeste.cz.