Kanadský indián to nemá lehké
Prózu kanadské indiánky Eden Robinsonové Pobřeží seskvečů vydalo v letošním roce nakladatelství Havran. Zda to byl záslužný nakladatelský počin, nad tím váhám. Čas strávený nad touto knížkou sice nepovažuji za ztracený, ale možná je to způsobeno tím, že jsem většinu textu přečetl ve vlaku z Prahy do Ostravy a ve zpátečním vlaku z Ostravy do Prahy. Tato próza je čtivá a není to v žádném případě škvár, ale na druhou stranu nejde o nic umělecky přesvědčivého. Tím nechci říci, že co se čte ztěžka, musí být nutně dobrá literatura. Téma indiánů má ale u nás četné příznivce, takže o čtenáře nemusí mít zřejmě knížka obavy.
Hlavní problém knihy vidím v tom, že se její autorka nedokázala rozhodnout, co vlastně chce psát. V příběhu je "od všeho trochu", což koneckonců nejméně od časů postmoderny není nic neobvyklého. Jednotlivé žánry, o které se autorka pokouší, ale nejsou spojeny ničím, co by knize dávalo určitou formu. Jednotlivé linie textu leží jaksi bezradně a nespojitě vedle sebe, aniž by se proměnily v celek, třeba pestrý a roztěkaný, ale přece něčím sjednocený.
Hlavní klad knížky vidím v tom, že autorka vychází z příběhů vlastní užší i širší rodiny, za kterou evidentně považuje svůj indiánský kmen. Nepozoruje životy současných kanadských indiánů zvnějšku jako etnografové, nejde ani o žurnalistický přístup, ani o pohled někoho, koho zajímají, byť třeba opravdu upřímně a hluboce, "rázovití domorodci". Myslím, že úmyslem autorky, a to je důležité, nebylo prodat zajímavě okrajový či částečně exotický příběh svého malého národa, ani se svézt na vlně módní "etno-" a "ezo-" tematiky. Anebo jestli to i autorčiným úmyslem bylo, stejně to skončilo jinak a ve výsledku jde o drásavé vyprávění o nešťastném životě zbytků jednoho indiánského kmene, o vyprávění, které je prostě nutné vyslovit.
Eden Robinsonová (*1968) svůj příběh ovšem vypráví poněkud zmateně. Nicméně co je na knížce zajímavé a co ji povyšuje z roviny běžného komerčního čtení, je ona osudová nutnost zaznamenat, jak je to s její velkou indiánskou rodinou v současnosti špatné - především ve srovnání s poněkud idealizovanou minulostí. Ale jak nepřikrášlit tradice, které hlavní postava knihy, ztvárněná evidentně s řadou autobiografických prvků, vidí v rozkladu, nebo přímo v troskách, ale přece ještě stále přítomné v kolektivním vědomí? Změna směrem k "civilizaci" přišla pro indiány na území dnešních USA a Kanady příliš rychle a tlak společnosti "bílého muže ze severní polokoule" byl příliš tvrdý. Ve zdraví to žádný indiánský kmen nepřežil.
Autorka přitom situaci indiánů v malé vesničce u jednoho z hlubokých mořských zálivů na tichomořském pobřeží Kanady (devět set kilometrů od Vancouveru) nepopisuje nijak přesvědčivě, pokud jde o literární zpracování. Ale naléhavost - vlastně zoufalé volání o pomoc, a nikoliv pouhého jednotlivce - v knížce přesto přítomná je. Přitom má autorka dost velké problémy se zachycením svých postav, jichž uvádí do textu poměrně dost a které často navzájem splývají, jsou zachyceny neurčitě, nepřesvědčivě a schematicky. Velmi sporadicky se vyskytující postavy "bílých" jsou tak schematické, jako kdyby ani neexistovaly. Což je ovšem pro postoj popisovaných indiánů ke světu příznačné. Jedinou důvěryhodnou postavou, a to ještě ne na celé ploše textu, je vypravěčka - postava ovšem velmi sebestředná.
Pokud jde o formu, chvilku jde o příběh dospívající dívky, s běžnými problémy ve škole a doma, pak zas o snahu napsat div ne thriller, do něhož se prolínají didakticky nevěrohodné návody, jak komunikovat s duchy. Mezitím se duchové mrtvých či jiní duchové zjevují jiným způsobem než podle těchto návodů, někdy velmi sugestivně, jindy jako ve filmu, v němž nebylo dost peněz na filmové triky. Postava hrdinčiny babičky má zastupovat pominulou idylu a je prostředkem, jak popsat v jiné linii textu idylické sběry lesních plodin a krásu severské přírody. Vzápětí se ale tato moudrá "indiánská etnobabička" promění v postavu z amerického psychologizujícího románu o manželských problémech dejme tomu ve stylu Johna Updika. Těsně před závěrem knihy zase autorka zničehonic v dlouhém úseku text zúží do jediné linie alkoholových a drogových večírků teenagerů ve Vancouveru, aniž by to mělo jakékoliv stylistické opodstatnění. Linií textu, někdy jen načrtnutých a rychle opuštěných, je v knížce opravdu hodně, a nemá smysl je zde vypisovat. Stejně o ně nejde. To důležité je hledání ukotvení v čase a duchovním prostoru, ukotvení, ke kterému nedochází, protože kořeny jsou přesekané a srůst už nemohou.
Ač se komunismus - stejně jako konzumní kapitalismus - snažil či snaží lidem vnutit, že žádných kořenů není zapotřebí a že důležitý je pouze přítomný okamžik či utopická budoucnost, lidem kořeny přes veškerou propagandu a nátlak chybějí. A indiánům ještě o něco více, neboť s civilizací mají mnohem kratší zkušenost než my ve středoevropském prostoru, kde se lovci a sběrači, jací jsou popsáni v Pobřeží seskvečů, vyskytovali naposledy pět tisíc let před začátkem našeho letopočtu. Nicméně pokud jde o české prostředí, komerční úspěch Žítkovských bohyň či valašské spisovatelky Vladimíry Klimecké je založen na velmi podobném základu spočívajícím v tom, že lidé chtějí o svých kořenech, byť třeba vykonstruovaných, slyšet či číst. A Eden Robinsonová o nich dokáže vyprávět.
A kdo jsou to ti seskvečové? Myslíte, že jde o autorčin indiánský kmen? Ale kdeže. To je takové indiánské tajemství.
Eden Robinsonová: Pobřeží seskvečů. Přeložila Eva Dobrovolná. Havran 2014.