O násilí bez násilí
Nová inscenace divadla Feste Dealeři fyzické lásky pokračuje v linii angažované tvorby zaměřené proti současným společenským poměrům. Po inscenacích zabývajících se xenofobií, pravicovým extremismem a politickými otázkami přichází režisér Jiří Honzírek s námětem intimnějším - s tematikou domácího násilí. Text napsala přímo pro Feste scenáristka a dramaturgyně HaDivadla Anna Saavedra.
Představení tvoří dialog dvou žen hraných muži, naopak anonymního muže znázorňuje žena - genderové rozdíly se v inscenaci stírají. Ženy zpočátku hovoří o běžných záležitostech a otázky domácího násilí se jen lehce dotýkají, manželské a rodinné problémy spojené s agresivitou a týráním jsou odhalovány velmi pozvolna. Starší žena (Jan Jedlinský) se zpočátku odmítá na toto téma bavit a jen z jemných náznaků vychází najevo pravda o jejím manželství. Jan Jedlinský dokáže i pouhou mimikou s děsem zkřivenou tváří vyjádřit hrůzu a strach z manželova jednání, jemnější fistulí a chvějícím se hlasem ztvárňuje i přes svou mohutnou konstituci křehkou ženu. Jeho usměvavá kolegyně (Lukáš Černoch) zprvu pouze vyzvídá a snaží se vše obracet v žert, úsměv jí však tuhne na rtech a sama začne odhalovat traumata z dětství, kdy byla svědkem násilí páchaného jejím otcem na matce. Jediný muž na jevišti (Táňa Hlostová) znázorňuje ve své anonymitě bez konkrétní identity množinu domácích agresorů. Působí tvrdě a sebevědomě, postupem času se ale role proměňují a nuance v rozdílech mezi muži a ženami se rozmělňují.
K tísnivému pocitu přispívá i scéna. Herci jsou na minimálním prostoru doslova zahnáni do kouta. Když se jedna z postav pokusí o útěk, je okamžitě dopadena a její strnulý postoj je obkreslen bílou křídou na zeď na způsob vyšetřovatelů obtahujících linie mrtvých těl obětí dopravní nehody nebo násilného činu. Na zranitelnost lidského těla upozorňují také černobílé projekce promítané někdy pouze do prázdných rámů a představující tak výplň obrazu, jindy využívající celého zadního prostoru jeviště. Zobrazují předměty každodenního života (květiny, vejce k snídani), ale i rentgenové snímky žeber a kloubů odkazujících na zranitelné části lidské fyziognomie.
Jak zapojit diváka
Téma křehkosti lidských těl navozuje již úvod představení, kdy hrají herci s diváky tichou poštu, v které se objevují slova jako "koleno" nebo "loket". Inscenátoři se tak snaží navázat s publikem kontakt, k čemuž mají pravděpodobně sloužit také cedule s nápisy "smích" a "potlesk", jež nutí obecenstvo k nápodobě sitcomových seriálů v podobě vynuceného smíchu. Tyto postupy snad mají diváky zaktivizovat natolik, aby byli ke konci představení schopni vlastního činu v podobě radikálního zásahu do děje, přesto vyznívají spíše hluše a většina diváků ze sebe není schopna vyloudit nucený smích, který jejich snaživějším kolegům spíše zamrzá na rtech. A v duchu celovečerního tématu lze tyto postupy naznat až násilnými - také diváci jsou tu nuceni k jednání, kterému se podvědomě brání.
Předností inscenace je naopak její náznakovost. Přes explicitně vyslovené přání autorky, aby se na jevišti neodehrávalo žádné násilí, padne sice v představení ostrá facka, většina je však skutečně pouze naznačena ve výmluvných pohledech stranou nebo v hlasu třesoucím se strachem z prořeknutí. Dialog obou žen se jen pozvolna dostává na tenký led, zpočátku se v něm objevují pouze lehké narážky, které by v jiné situaci mohly dávat zcela odlišný význam. Inscenace tak zrcadlí smutnou realitu, kdy se o nepříjemných rodinných záležitostech na veřejnosti mlčí. Nejen samotné oběti, ale i jejich sousedé a známí nejsou často schopni o domácím násilí hovořit. Děje se za zavřenými dveřmi a nikdo si není jist, co mohou rány a křik z vedlejšího bytu znamenat. Své podezření tak každý raději hodí za hlavu a snaží se ignorovat dotíravý vnitřní hlas napovídající, že může jít o něco vážnějšího než o běžnou manželskou hádku.
Divadlo Feste přistupuje k domácímu násilí právě z tohoto úhlu pohledu: činí z diváků spolupachatele a němé svědky domácího teroru. Z této nechtěné role se divák může vymanit vlastní akcí, pokud odmítne divadlo jen sledovat a sám vstoupí do děje, aby zamezil dalšímu ponižování a trápení slabší oběti. A právě o to jde: diváci by si měli uvědomit, že svou pasivitou napomáhají páchaným zločinům - nejen na jevišti, ale i v reálném životě. Kolik diváků v hledišti je ale schopno říct "Dost!", když už se překračuje nejzazší hranice, kdy je jednání na jevišti ještě možno pokládat za neškodnou hru? Kdo se odváží vystoupit z anonymity davu a říct svůj názor? Z reakcí diváků na premiéře si nelze dělat iluze o naší společnosti: každý raději sklopí hlavu a vyhne se zoufalému pohledu prosícímu o pomoc. A to jde přitom jen o divadlo - v realitě každodenního života je k vlastnímu činu potřeba mnohem větší odvahy.
Divadlo Feste − Anna Saavedra: Dealeři fyzické lásky. Režie: Jiří Honzírek, dramaturgie: Katarína K. Koišová, kostýmy: Katarína K. Koišová, hudba: Petr Foltýn, světla a zvuk: Václav Kuropata, produkce: Kateřina Eichlerová. Představení se hrálo v Kabinetu múz.