Ve víru strastí všedního dne
Protože jsem byl, coby dospívající student gymnázia, často nemocen, pravidelně jsem před koncem školního roku podnikal výzvědné (a mnohdy dobrodružné) cesty za svými učiteli přímo do jejich učitelských brlohů - kabinetů. Obvyklou praktikou v takových případech bývalo dotázání se na aktuální stav hodnocení, případně na možnost dodatečného přezkoušení, a následné urychlené, ovšem zcela formální, vypoklonkování na chodbu. Na konci třetího ročníku ovšem, očekávaje podobný průběh procedury jako obvykle, jsem byl zaskočen pro mě dosud bezprecedentním jednáním nové paní němčinářky. Tato na můj dotaz "Jak si prosím stojím v němčině?" reagovala vyprsknutím kávy, jíž v době svačiny právě usrkla, a propuknutím v hurónský smích za občasného přerývaného opakování výrazu "stojí si - haha, hehe". Přísedící kolegyně z jazykovědného kabinetu, slyšíc tuto expresivní reakci na dotaz, jenž byl vyložen ve zcela neadekvátním, až téměř pubertálně dvojsmyslném duchu, nemohly patrně jinak než se k hurónskému smíchu přidat.
Bezprostředním výsledkem této události bylo, že jsem asi pět vteřin stál jako opařený a pak se nenápadně vytratil z kabinetu namlouvaje si, že když je učitelka v tak znamenité náladě, tak to s tou známkou asi nebude zas tak špatné. Z dlouhodobějšího pohledu se ovšem jednalo o celkem radikální zásah do utváření mých jinošských hodnot. Z tzv. "incidentu s němčinářkou", jak jsem situaci následně sám pro pracovní účely nazval, jsem si odnesl především dvě zásadní ponaučení: 1) nelze zcela automaticky očekávat, že na jasnou otázku se vám dostane jasné odpovědi, 2) skupinové kulturní vzorce mohou někdy nabývat neočekávaných až bizarních podob, ale vždy je třeba je chápat v určitém kontextu. Dnes už si například mohu snadno domyslet, že v jazykovědném kabinetu byla tou dobou u opravování písemek dost otrava, že Novák ráno v hodině trefil němčinářku flusačkou do oka nebo že v jídelně ten den vydávali rozvařené zelí. Jak málo potom mohlo stačit k tomu, aby se dostavil léčebný blahodárný smích - náplast na strasti všedního dne -, aby vykonal svoji očistnou nápravu. Nakonec, ať už jsme, nebo nejsme národ Švejků, "s úsměvem jde práce lépe od ruky", jak se říká.
Dnes už tedy chápu. Chápu lidi, kteří nechtějí, po tom všem, co se jim ještě přes den děje v práci a na úřadech atp., slyšet ze zpráv a z rádií, jak naše "demokracie nefunguje, jak má". Jak se "nemyslí kriticky" a "lidi nejsou aktivní". Našinec si přece zaslouží vídat na obrazovkách a monitorech konejšivě kynoucí pravici a spokojeně nakynutý úsměv někoho, kdo je skoro jako on sám. Někoho, kdo nešetří vtípky a laškovnými průpovídkami. Muže z lidu, který nejde daleko pro "správnou chlapskou nadávku" a "s ničím se nemaže". Má rád přírodu, dobré jídlo a pití - no vždyť to já přece taky! Bonmot jako analgetikum po náročném dni a - čert to vem, dám si s tebou, Miloši, třeba i tu becherovku. Vždyť s úsměvem jde všechno lépe - tak proč si kazit den zamračeným prezidentem?