Mír pro Ukrajinu
Spirála násilí se na Ukrajině roztáčí a nikdo se ji valně nesnaží zastavit. Z normální (tedy zoufale chudé, zkorumpované a rozhádané) postsovětské země se stává bojiště. Je to nechutné a nudné, stejně jako předtím válka irácko-íránská, arménsko-ázerbajdžánská, srbsko-chorvatská, izraelsko-palestinská nebo nejnověji syrsko-syrská. Vlastně to ani není válka, která by měla nějaký cíl a smysl, jen sled krvavých šarvátek, o kterých nikdo nikdy neví, odkud padl první výstřel. Obě strany vědí, že nemohou získat úplnou kontrolu, tak alespoň masakrují civilní obyvatelstvo a vinu se snaží hodit na protivníka. Česká oficiální média mají pochopitelně jasno jako všichni ignoranti: když zabije Ukrajinec Rusa, je to nutná sebeobrana, zatímco když zabije Rus Ukrajince, dokazuje to jeho vrozenou barbarskou krvežíznivost. Neoficiální média, ať krajně levicová nebo krajně pravicová, samozřejmě vědí, že je to přesně naopak. A Rusko tentokrát kupodivu v propagandistické válce netahá za kratší konec: hodně lidí na Západě je už tak unaveno z neobjektivnosti "vlastních" médií, že se živě zajímají o lži opačné strany. Rusko už není outsider, od doby "barevných revolucí" se hodně naučilo. A také u nás se objevují lidé (bohužel dokonce i takoví, kteří se hlásí k levici), kteří začínají Putinův státní kapitalismus říznutý militarismem a svatouškovským pokrytectvím, kombinující to nejhorší ze Stolypina a Brežněva, zcela vážně považovat za smysluplnou alternativu ke krizí zmítané západní civilizaci.
Kdekdo si teď hraje na ekonomického a geopolitického stratéga a zapomíná se, že na Ukrajině se rodí především humanitární katastrofa. Existují jistě typy, pro které je válka hlavně dobrodružství. Obyvatelé Ukrajiny byli posledních dvacet let neustále ponižování, okrádáni a obelháváni; teď mají možnost si nahromaděnou frustraci vybít na jasně označeném protivníkovi. Ale já teď musím myslet na ty druhé: na lidi, kterým je podobně jako mně proti mysli střílet na druhého člověka jen proto, že má odlišnou fangli. Nepochybně je na Ukrajině takových hodně, nejspíš jako v každém zdravém národě i většina. Co mohou dělat?
Myslím teď na Volyňské Čechy, kteří našli na Ukrajině nový domov, a ten se jim teď rozpadá pod nohama - v cynické diplomatické hře bylo toto etnikum hanebně obětováno. Myslím i na naše někdejší spoluobčany na Podkarpatské Rusi, kteří v posledních volbách většinově podpořili Stranu regionů. Ještě si živě vzpomínám, jak jsme byli dlouhá léta přesvědčováni, že Rusíni v žádném případě nejsou totéž co Ukrajinci. Teď se to ovšem jaksi nehodí do krámu, naopak se oslavuje kyjevský centralismus, pro který je velká část obyvatel země občany druhé kategorie: čeští novináři už dávno nepočítají s publikem, které by si dokázalo pamatovat jejich předchozí lži. S lítostí myslím i na ukrajinské intelektuály jako Andruchovyč nebo Žadan, kteří tak rádi jezdili na Západ stavět na odiv svoji modernitu a mondénnost, ale v současné situaci se nechali ovládnout protimoskalskými resentimenty jako vystřiženými z devatenáctého století. Buď zapomněli, že velkoukrajinská fantasmagorie se dá prosadit jen přes mrtvoly - anebo jim to nevadí?
Vraťme se k tomu, jak vlastně současná situace vznikla. Podobně jako v případě "arabského jara" takový vývoj nepředpokládal nikdo ze znalců mezinárodní politiky. Jaká hra se vlastně na Ukrajině hraje - a kdo v ní drží trumfy? Soudí se, že ozbrojenci pořádající operetní referenda o nezávislosti svých pseudorepublik jsou ruští agenti. Je to velmi pravděpodobné, na spontánní lidové hnutí jsou podezřele dobře vyzbrojení a vycvičení. Jenže zkusme jít v konspiračních teoriích ještě dál. Představme si, že Putinovým záměrem bylo od počátku dát neposlušné bývalé provincii za vyučenou a anektovat jihovýchodní Ukrajinu. Pro ruské tajné služby by patrně nebyl takový problém využít rostoucí nespokojenosti lidí s hospodářskou situací a vyprovokovat pouliční nepokoje. Když srážky přerostly určitou míru, rozhodli se možná ti v pozadí obětovat zkompromitovaného Janukovyče a do čela nové vlády posadili speciálně vybrané pochybné existence z řad ultranacionalistů, mafiánských bossů a fotbalových rváčů. Dalo se předpokládat, že zpupnost a konfrontační politika tohoto spolku diletantů a fanatiků, odvozujících svůj mandát pouze od Molotovových koktejlů, logicky vyhrotí situaci v rusky mluvících regionech a dříve nebo později dá Rusům záminku k intervenci (dokonce ani džina separatismu nevypustili z lahve v Doněcku, už v únoru vyhlásila odtržení od Janukovyčem ovládaného zbytku země Lvovská oblast). Každopádně Rusko nakonec dosáhne svého, ať už po dobrém nebo po zlém. Bez valné námahy spolklo Krym, a Putin tak upevnil svoji klesající popularitu. Potvrdilo navíc, že se s ním do budoucna musí počítat, nejen pokud jde o řešení situace na Ukrajině. A když budeme vycházet z toho, v čím zájmu byla eskalace napětí, můžeme jenom žasnout nad naivitou západních politiků a žurnalistů, kteří si ochotně podle ruského scénáře začali hrát s ohněm, aniž by vzali v úvahu reálnou situaci. Nepřekvapuje, že český establishment se svojí horlivostí sehrál obzvlášť temnou roli. Novináři nás místo faktů a seriózních analýz krmili sentimentálními historkami o hrdinech z Majdanu a rusofobním štvaním ve stylu "Zachvátí-li tě, zahyneš!" Při své nevzdělanosti a aroganci stále ještě žili ve dvacet let starých stereotypech o Rusku jako zemi, kde je vše rozkradeno a nic nefunguje. Zapomněli, že při každé konfrontaci je hlavním předpokladem úspěchu dokonalá znalost protivníka, a demonstranty v Kyjevě ztotožnili se všemi občany Ukrajiny prostě proto, že věřit tomu bylo tak pohodlné. Dokonce i poté, co se nejmilitantnější část opozice rozhodla ignorovat uzavřené dohody a převzít moc násilím.
Životním zájmem České republiky a celé Evropské unie je stabilní a prosperující kontinent: celý, nikoli jen privilegovaná část. Nepokryté a nesoudné nadržování jedné ze stran konfliktu situaci vyhrocuje a komplikuje naši vyjednávací pozici pro čas, kdy utichnou zbraně.