Taras Ševčenko
Závěť
Až vydechnu, pochovejte
mne tam na mohyle
vprostřed stepi, na té širé
Ukrajině milé,
aby lány nekonečné,
Dněpr, jeho stráně
bylo vidět, bylo slyšet,
jak řve nespoutaně.
Jak odnáší z Ukrajiny
k moři modravému
krev nepřátel… Teprv tehdy
polím, stráním – všemu
poslední dám sbohem, vzletím
k trůnu pánaboha
na modlitby… do té doby
nechci znáti boha.
Pochovejte a povstaňte,
z pout a jha se vzchopte,
zpupnou nepřátelskou krví
šat volnosti skropte.
A mne v rodině té velké,
svobodné a nové
nezapomeňte vzpomenout
nezlým, tichým slovem.
…
Návsí prudký vítr fičí,
smetá sníh, led ková.
Po návsi se podél plotů
zvolna belhá vdova
ke zvonici na návrší
nastavovat dlaň
bohatým, těm samým pánům,
před půldruha rokem
co jí syna k vojsku vzali,
zrovna když jí snachu
chtěl do domu přivést, aby
oddechla si trochu…
Zbylo vyžebrat si možnost
žebrat u zvoničky…
Svaté Panně za synáčka
zažehuje svíčky.
…
Můj bože, znovu hůř se dýchá! …
Už doufali jsme v milost ticha;
už nevolníky z okovů
jsme propouštěli v planém snění.
A náhle! … Teče poznovu
lidská krev! Kati ověnčení
jako o kost psi hladoví
perou se znovu…
Přeložil Jaroslav Kabíček
Taras Ševčenko (1814−1861) byl ukrajinský básník a malíř. Pocházel z nevolnické rodiny, vystudoval Petrohradskou uměleckou akademii. Byl členem zakázaného Cyrilometodějského bratrstva, za své liberální názory strávil deset let ve vyhnanství ve střední Asii.