Andrej Zubov: Rusko a Západ
Historik Andrej Zubov v březnu publikoval článek kritizující ruský postup během krymské krize, za což byl propuštěn ze Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě. Následně měl v Brně přednášku. Jaký je jeho pohled na současné Rusko?
Na půdě Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně vystoupil 9. května se svou přednáškou na téma Russia and the West: Russian Perceptions of the World and Central Europe historik Andrej Zubov. Ten se dostal do povědomí české veřejnosti jako kritik ruského postupu během krymské krize. Jeho vyhazov ze Státního institutu mezinárodních vztahů v Moskvě byl zprostředkován i českými médii. Zubov se měl provinit především autorstvím článku s názvem Už to tady bylo publikovaného v liberálním deníku Vedomosti. V něm přirovnal ruskou zahraniční politiku k agresivitě nacistického Německa během anšlusu Rakouska nebo později při obsazení českého pohraničí. (Pozn. red.: V českém překladu je text dostupný zde.)
Politická gesta
Andrej Zubov do Brna přijel na pozvání rektora Masarykovy univerzity Mikuláše Beka. Ten ve své krátké úvodní řeči prohlásil, že chtěl učinit alespoň malé jasné gesto v této složité situaci a vytvořit drobný, ale přesto fungující "prostor pro svobodnou vůli". Zubov na oplátku začal zhruba hodinovou přednášku odkazem na T. G. Masaryka. Toho chápe jako osobnost, která měla k Rusku velmi blízko a jež do jisté míry zaštítila pomoc ruským emigrantům, kteří přicházeli do prvorepublikového Československa během a po skončení občanské války. Andrej Zubov neomezil popis konkrétních mezilidských styků mezi Ruskem a českými zeměmi pouze na toto období, ale zmínil i desítky tisíc osob, které odešly do carského Ruska v poslední čtvrtině devatenáctého století. Jednalo se z valné většiny o vzdělané lidi, ať už technicky, nebo humanitně, směřující za prací. Vzhledem ke své příslušnosti k elitě měli dle Zubova na Rusko větší vliv, než by se mohlo zdát.
Rusko jako součást Západu
Hlavní tezí Zubovovy přednášky bylo tvrzení, že Rusko je neoddělitelnou součástí západní civilizace a že popírání tohoto historicky doložitelného faktu s tím, že Rusko představuje specifický civilizační okruh v Huntingtonově pojetí střetu civilizací, je jen politický nástroj. Ten spočívá v současnosti v rukou Vladimíra Putina a okolo něj soustředěné politicko-ekonomické garnitury. To, že jej vůbec mohou využívat, se odvíjí od několika historických událostí, které byly zásahem do kontinuity vztahů mezi Západem a Ruskem.
V roce 1448 moskevská Rus, jeden z prvních státoprávních celků na území současného Ruska, odmítla příkaz konstantinopolského patriarchy zavazující pravoslavné věřící uznat primát papeže. Konstantinopolí dosazeného metropolitu vyhnala a poprvé si zvolila vlastního představitele Iona. Toto odtržení od Konstantinopole, která ruské území pojila k Byzantské říši a předtím k východní části Římské říše, tudíž k evropské civilizaci, znamenalo první diskontinuitu s vývojem území na západ od Moskvy. To bylo tehdy reprezentováno především Polským královstvím a Litevským velkoknížectvím. Izolace trvající zhruba sto let měla pro ruskou říši zhoubné důsledky. Prolomit se ji pokusil na konci 16. století Boris Godunov, ale v tehdejší složité politické situaci neuspěl. Z historického hlediska to znamenalo jeden z důvodů, proč evropská renesance nepronikla na ruské území.
Moderní elita a nemoderní poddaní
V 17. století pokračovaly pokusy zemi otevřít, byli sem zváni evropští lékaři a inženýři, modernizace měla za cíl vývojově se přiblížit polsko-litevskému státu, který tehdy zahrnoval i dnešní Ukrajinu. Tuto dle Zubova přirozenou a nosnou orientaci změnil Petr Veliký, který se chtěl při modernizaci ruské říše inspirovat Německem a Nizozemím. Intenzivní westernizace se však dotkla jen velmi úzké skupiny lidí a byla postavena na přetrvávajícím fakticky otrokářském ekonomickém systému. Jeho základ, tedy nevolnictví, zrušil v roce 1861 Alexandr II. Tento krok mírně rozšířil řady úzké a zcela prozápadní ruské elity, kterou tak dobře známe z románů konce 19. století, nicméně dle odhadu Andreje Zubova proevropsky a prozápadně orientovaná veřejnost nepředstavovala v předvečer Říjnové revoluce více než patnáct procent obyvatel.
Rok 1917 a následující občanskou válku interpretuje Andrej Zubov z pohledu historie velmi odvážně jako souboj mezi nemodernizovanou a neevropskou majoritou, která byla politicky zneužita Leninem a Trockým, a modernizovanou evropsky orientovanou menšinou. Stalin pak dle Zubova znovu ustavil v podstatě středověký feudální systém bezzemků ztělesněný například systémem kolchozů.
Opětovné směřování do Evropy
Tímto rychlým exposé napříč stoletími chtěl Andrej Zubov ukázat, že sen "být evropský" je permanentně přítomný v ruském kolektivním vědomí, ale z důvodu mnoha historických okolností, které znamenaly úhyb z této tendence, je o něj neustále veden politický boj. Když v červenci 1986 ve svém známém projevu z Vladivostoku Michail Gorbačov prohlásil, že v současné fázi civilizačního vývoje je potřeba radikálně změnit systém mezinárodní politiky, pro Rusko jako jádro Sovětského svazu to neznamenalo nic jiného než opětovné přitakání evropskému směřování, a to po mnoha desítkách let mlčení. V čase, kdy to vyžadovalo velkou politickou prozíravost. Boris Jelcin toto přibližování Evropě jen podtrhl, ale jakákoliv legitimita jeho vlády byla naprosto podemleta korupcí.
A ztráta směru
Vladimír Putin toto uvažování opět změnil. Uvědomil si, že zdůrazňování evropskosti Ruska a tomu příslušných hodnot je pro něj a celou vládnoucí elitu nebezpečné. Dle Zubovových slov se rozhodl Rusko "zmrazit". A to i pomocí historizujících odkazů snažících se určitým způsobem rekvalifikovat vnímání vlády Stalina nebo Ivana Hrozného. Když v roce 2012 začalo v Moskvě docházet poprvé po dlouhé době k masovým protestům, jichž se účastnily desítky, možná stovky tisíc občanů, musela ruská vládnoucí elita nějakým způsobem reagovat. Anexe Krymu o rok a půl později se pro ni stala ideálním nástrojem, jak reaktivovat "tradiční" ruské hodnoty a znehodnotit argumentaci oponentů tvrzením, že Rusko nepatří do Evropy a je potřeba ho tak i vnímat.
Po celou dobu přednášky jsem se nemohl ubránit dojmu, že výklad Andreje Zubova je až příliš zjednodušující. Dalo by se namítnout, že to bylo dáno krátkostí jeho vystoupení, ale byl to přednášející sám, kdo měl možnost ohraničit téma a formátu se přizpůsobit. Asi jako největší potíž výkladu vnímám skutečnost, že Zubov vůbec neproblematizoval aktivní roli samotného Západu v ruské historii a v současném světě, jeho problémy a povahu jeho modernosti.
Modernita je jedním z nejspornějších pojmů současných sociálních věd a jeho skutečná reflexe by možná odhalila více o sovětském Rusku a jeho fungování než tvrzení, že se jednalo o slepou epochu dějin. Zubovovi pak totiž nezbývalo než současnou popularitu Putina vysvětlovat poddanskou mentalitou většiny obyvatelstva. Takové esencialistické a velmi nevědecké argumenty jsou dost zarážející. Přesto lze Zubovovu přednášku hodnotit jako přínosnou - zdůraznění napětí mezi evropskostí a neevropskostí Ruska je určitě zajímavým pohledem na ruskou mezinárodní politiku. Ve světle takového výkladu je pak například snadno vysvětlitelné, proč se jedním z velkých gest ukrajinské revoluce stalo svržení sochy Lenina na jednom z centrálních kyjevských náměstí a uříznutí její hlavy.