Fejeton

Jak jsem se dostal k léčiteli

Foto Tomáš Koloc

Jedna (typická?) česká pacientská odysea.

V létě minulého roku jsem byl ještě průměrný český občan a pacient, který o sobě může říct, že se už v životě setkal s alternativou, ale jeho potíže s klasickým zdravotnictvím zatím nikdy nepřesáhly tu hranici únosnosti, na níž se člověk musí vydat hledat azyl v alternativě. Tuto hranici jsem však byl nucen překročit, a o tom, jak se to stalo, pojednává můj příběh.

Asi měsíc poté, co jsem během své návštěvy v zahraničí přestál odstranění ledvinového kamene, mě začalo bolet v podbřišku. Dotaz na svoji praktickou paní doktorku jsem předem vyloučil. Zdědili jsme se navzájem po její předchůdkyni, která byla mojí "kolejní obvodní" ještě na škole a po níž její mladá následovnice převzala nejen praxi, ale i způsob jejího vedení: nevnášet do systému poptávka-nabídka zbytečné obezličky, ale nejdřív ze všeho se zeptat, co pacient opravdu chce. Z devadesáti pěti procent to totiž není vyšetření nebo (nedejbože) léčení, ale recept na konkrétní lék nebo neschopenka. (Zbývajících pět procent se vyřeší zalistováním ve spofáku nebo odesláním na odborné pracoviště.)
Našel jsem si tedy na internetu číslo na urologickou ambulanci naší fakultní nemocnice s tím, že se objednám rovnou tam.
"Tak vy říkáte, že máte potíže? A to nemáte svého vlastního urologa? Přijďte za měsíc a půl."
"A nešlo by to dřív? Mě to opravdu bolí!"
"Přednostně bereme jen případy s horečkou nad devětatřicet stupňů."

Znovu jsem tedy zasurfoval na internetu a vědom si poučky Václava Klause, že všechno vyřeší trh, jsem tentokrát vytočil číslo soukromé urologické ambulance.
Vyšlo to, objednali mě hned na druhý den.

Soukromá paní uroložka, sídlící v budově naší polikliniky, byla asi sedmdesátiletá doktorka ze staré školy, nešťastná ze svého "soukromnictví", které na ni spadlo jako sedm Jobových ran. Našla ve mně především partnera pro dialog. "My už, milý pane, nejsme doktoři, ale placení distributoři pro farmaka jednotlivých firem." Poté, co mi osvětlila systém seškrtávání úkonů a rozstrkávání zařízení poliklinik do soukromých zařízení, mi řekla, že mé potíže jsou nejspíš následek přestálého zákroku s kameny, a poslala mě na rentgen, který se naštěstí nacházel v téže budově. Když mi ve snímku nic nenašla, začaly spolu se sestrou přemýšlet, kam mě poslat na výtěr.
"Hned tady vedle je soukromá klinika, ale s tou my nemáme smlouvu. Budete muset do Východní čtvrti."
S papírkem od paní doktorky jsem se vydal přes město na udanou adresu. S představou ordinace se sestřičkou, která mi provede odběry, jsem zazvonil v suterénní laboratoři. Tam se chvíli nevěřícně dívali na papírek, který jsem jim podal (víc než zprávu připomínal soukromý dopis), nicméně mě po chvíli pozvali dál.
"No dobře, ale výtěr si musíte udělat sám."
Pak mě vybavili dlouhou špejlí s vatičkou na konci a se slovy: "Dva centimetry v trubici pořádně otočit," mě poslali na záchod…

První antibiotikum jsem od paní doktorky dostal preventivně ještě dřív, než přišly výsledky. Přiznám se, že jsem to ocenil, protože bolest už byla opravdu dost velká.
Druhé antibiotikum, které mělo indikaci bližší nalezené bakterii, přišlo na řadu ihned poté. Divil jsem se, že mám brát dvě antibiotika po sobě, ale paní doktorka mě ujistila, že je to standardní postup. Během druhé kúry bolest přešla, ale hned potom nastoupila znovu. Paní doktorka už si nevěděla rady, a tak mi tentokrát napsala regulérní žádanku a poslala mě do jámy lvové - na soukromou kliniku. Zavolat jsem tam ovšem musel sám.
"Kdo že vás posílá? Máme stop stav!"
"Ale já jsem měl včera teplotu devětatřicet!" lhal jsem, obohacen o zkušenost z fakultní nemocnice. Zabralo to, pozvali mě na nejbližší možný termín.

Po svém prvním vstupu na českou soukromou kliniku jsem se u mahagonové recepce nahlásil příjemné recepční, která mě poslala do prosklené čekárny, jež byla směskou starých a nových časů. Na polstrovaných sedačkách tu za zvuku zapnuté televize mezi oleandry visely didaktické návody, jak si správně mýt ruce, a pod nimi vedle podnikatelů v sakách seděli roztřesení důchodci.
"Pan …!" zavolala mě sestra. "Budete platit hotově, nebo jste na pojišťovnu?" Když se dozvěděla, že "jsem na pojišťovnu", seřvala mě, že s sebou nemám moč. Výtěr však už byl proveden profesionálně a výsledky tentokrát přišly v rekordním čase.
"Který prase vám dalo tenhle lék? To se přece už dávno nepoužívá," rozohnil se sám primář kliniky a napsal mi jiné antibiotikum, díky němuž jsem se na týden a půl zbavil bolesti - která následně opět přišla. Když jsem se ze svých pocitů zpovídal panu primáři, vysvětlil mi: "No, víte, to co jste původně měl, jsme vyhubili, ale zase se vám tam rozmnožily jiné bakterie. Já bych to tentokrát vyřešil křížem."
"Jak křížem?" přihlásil se v mém nitru ke slovu farář.
"Dám vám dvě antibiotika najednou, a ta vám to vymlátí všechno."
Tato symbolická věta zapůsobila na mou fantazii tak, že mě probudila. Vysvětlil jsem panu primáři, že po třech antibiotických kúrách už dvě další najednou opravdu nechci, za vše mu poděkoval a odešel z tradiční internistické medicíny.

Dnes piju denně litr čaje svařeného z černého bezu, šťovíku, přesličky, vřesu a zlatobýlu, a když se můj stav horší, chodím na frekvenční léčbu. Dle dobrozdání mého léčitele se následky po kúře, kterou mi naordinovalo české zdravotnictví, za několik let natolik zmenší, že možná nakonec vymizí docela…