Cesta ven a nesamozřejmost romské každodennosti
Nový film Petra Václava se jako jeden z mála snímků české kinematografie obrací k romské problematice a každodennosti romských obyvatel. Činí tak nepodbízivě, střízlivě, a ačkoliv jde o hraný film, s takřka dokumentaristickou přesností.
Zpracovat věrně romská témata a vyhnout se zkreslením, jednostrannosti nebo přílišným emocím nemusí být jednoduchým úkolem. Režisérovi filmu Cesta ven se přesto daří zachovat punc objektivity, a aniž by vynechával kontroverzní motivy, předkládá divákovi scénu za scénou, zdržuje se přílišných hodnocení a pouze zprostředkovává sled obrazů ze světa, který stačil během svého působení ve vyloučených lokalitách důvěrně poznat.
Divák se tak stává pozorovatelem situací, které plně integrovaný zástupce české majority nemá příležitost zakusit v takové míře a intenzitě, jako se to děje protagonistům filmu, a je jen na něm, nakolik se vnoří do okolností příběhu, které jsou pro něj neznámé a ne zrovna příjemné, nakolik uvěří nehercům a nakolik se vcítí do jejich problémů a životních eskapád.
Hlavní hrdinkou, nebo spíše jakousi průvodkyní filmem, je mladá matka Žaneta, která usiluje o zařazení do světa pracujících a společensky respektovaných lidí. Naráží přitom na nedůvěru okolí i na rodinné problémy, když žádný z jejích příbuzných není schopen najít trvalou práci, živoří na okraji společnosti a potácí se na hraně vlastní životní udržitelnosti.
Její cesta ven ji postupně zavádí do nejrůznějších prostředí a odděluje ji od partnera a otce malého dítěte. Ocitá se na ubytovně, kde čelí nejen otřesným hygienickým podmínkám, ale také pasivitě ostatních ubytovaných, kteří ve strachu, že přijdou i o to potupné málo, co mají, odmítají protestovat proti majiteli a raději strpí záplavu štěnic ve svých pokojích.
Žaneta však navzdory všem ústrkům osudu nalézá práci a neromskou kamarádku, s níž vyráží na diskotéku mezi bílé vrstevníky. Zde ale narazí na dvojí bariéru sociálních očekávání: pohádá se s romským příbuzným svého manžela, kterému se nelíbí její "gadžovské chování", a ještě před vstupem je odmítnuta ostrahou klubu s argumentem, že ochranka se pouze pokouší předcházet možným problémům.
Jak křehká je důvěra etnické majority vůči Romům, pak ukazuje i situace, kdy Žaneta doprovázena kamarádkou odchází na romskou zábavu, kde jsou posléze okradeny, kamarádka reaguje zklamaně, dál se baví, ale následně je při odchodu obtěžována dalším příbuzným Žanetina muže a zběsile utíká pryč.
Na řadě doslova modelových situací se tak ukazuje, že ani vůle hlavní postavy nezaručuje úspěch, a zdaleka se nejedná o vůli vyvinutou jednorázově, ale o její permanentní projevování. Zadluženost, lichva, alkohol, drogy, krádeže, vypjaté emoce, nejistota a trvalý pocit méněcennosti a beznaděje. To všechno jsou Žanetini souputníci na její složité cestě za důstojností a svobodou. Že je tato cesta otevřená, ale prakticky nekonečná a plná překážek, vyjadřuje i závěr filmu a Žanetino znejistělé přemítání v blíže neurčeném prostoru za česko-německými hranicemi.
Snímek lze doporučit především všem šiřitelům e-mailových hoaxů o zneužívání dávek a také odborníkům na samozřejmost "romské otázky".
Cesta ven (Česká republika 2014). Scénář a režie Petr Václav, kamera Štěpán Kučera. Hrají Klaudia Dudová, David Ištok, Mária Ferencová-Zajacová, Milan Cifra. 103 minut. Do českých kin film vstoupil 29. května, poté co byl uveden na letošním filmovém festivalu v Cannes.