Představení bez herců a publika
Mohou se stát výsledky evropských voleb dostatečně varovným signálem, aby nastartovaly potřebné hospodářské a politické změny?
Začněme tou dobrou zprávou: v Evropském parlamentu nás nebude zastupovat Petr Hannig. Jednak to mezinárodní pověsti naší země jen prospěje, jednak má Evropa dost trablů i bez tohoto šíbra normalizační popmusic, jehož obskurní xenofobní strana už svým názvem ilustruje slavný citát z klasického díla české literatury, že zdravý duch páchne blbostí.
Nízká volební účast zas takovým překvapením není. Ostatně Slováci, kteří nám pro svůj pozitivní vztah k Evropské unii bývají často dáváni za vzor, se dostavili v ještě menším počtu. Příčiny byly v obou případech hlavně ryze domácí: loni jsme absolvovali dvě mimořádně hysterická kola prezidentských voleb i předčasné volby sněmovní, občané Slovenska zase volili prezidenta letos v březnu. Vesměs se ukázalo, že za celé čtvrtstoletí demokracie ani v jedné zemi žádné skutečné politické osobnosti nevyrostly. Svoji roli v nezájmu o volby jistě sehrála i vážnost, jakou má poslanecký mandát u svých držitelů. Jedni ho klidně vyhandlují za prebendy v dozorčích radách, druhým zas nestojí ani za to, aby se vzdali vysezených místeček, a raději poslancují "na čtvrt úvazku" (arci že za plný plat). Těžko se lidem divit, že se jim nechce svými hlasy tento stav legitimizovat.
Výsledky: bouře ve sklenici vody
Na české politické scéně se toho změnilo hodně, ale nic převratného to vlastně neznamená. Hnutí ANO vyhrálo, byť daleko méně přesvědčivě, než předpovídaly průzkumy. Zdá se, že hlasy v podzimních sněmovních volbách získalo jen podmíněně, a pokud se tento experiment nepovede, obrátí se Babišovi voliči zase jinam. Uvidíme, kolik respektovaných osobností se podaří nalákat na kandidátky ANO před podzimními komunálními a senátními volbami. TOP 09 své příznivce k volbám nakonec dostalo: většinou jde o lidi, kteří si na své uvědomělosti a zodpovědnosti zakládají. Úspěch Jiřího Pospíšila však ukázal, že současná česká pravice už funguje jen díky placebo efektu: představa, že Pospíšil je zásadovým politikem, je totiž pouhou městskou legendou z rodu těch, které česká média tak horlivě šíří (viz například zde).
O sociálnědemokratických voličích si už dávno nedělám iluze: k evropským volbám jich přišla oproti volbám sněmovním pouhá pětina. ČSSD je zkrátka strana, kterou lidé volí jen v sebeobraně před asociálními experimenty, ale nic pozitivního nabídnout neumí. Propad sociální demokracie nezastavil ani Jan Keller; levicoví voliči jsou ve své většině stále uhranuti antiintelektuálskou propagandou a dávají přednost úhořovitým sběratelům funkcí před nemajetným sociologem, pronášejícím s ostravským přízvukem kassandrovská proroctví. Blýskáním na lepší časy by však mohl být celkem slušný počet preferenčních hlasů nejen pro Kellera, ale i pro další úctyhodné osobnosti strategicky odsunuté na nevolitelná místa kandidátky. Snad se časem naučí česká sociální demokracie rozumět sama sobě, bude méně servilní k zahraničním investorům (viz kauza Amazon) a více si začne všímat toho, co lidi opravdu trápí, například lichvy.
Další zajímavá zpráva: padl mýtus, že z nízké voličské účasti profitují vždy nejvíc komunisté (jak znělo polistopadové heslo: "Kdo nevolí, volí zlo!"). Tvrdé jádro nostalgiků se zmenšuje a současný elektorát KSČM tvoří naštvaní lidé, kteří v této straně vidí hlavně protipól současného establishmentu. Až pochopí, že čeští komunisté ve skutečnosti žádnou alternativu nepředstavují, přesunou se zase jinam; ostatně stran, které tvrdí, že všechno je špatně, je u nás dost, zatím jsou však ještě nepřesvědčivější než KSČM. Dalším překvapením je slušný výsledek lidovců, kteří tentokrát dokázali získat hlasy i mimo svůj tradiční okruh příznivců. Zdá se, že po čunkovských eskapádách se jim daří znovu vystupovat jako "klidná síla" vyvažující levé i pravé extrémy, tedy strana, kterou se člověk nemusí stydět volit.
ODS překročila pětiprocentní hranici, i když už nemá co nabídnout. Dříve ji lidé volili jako záruku prosperity a euroskepticismus byl jenom něco jako zeleninová obloha na talíři - někdo to ocení (hlavně drobní živnostníci, otrávení zbytečným papírováním, vděčně přijímají všechny narážky na unijní byrokracii) a někdo se bez toho obejde, ale chuť mu to nepokazí (stranické špičky jistě na evropských dotacích neprodělaly). Teď blahobyt došel a na strašení Evropou jsou tady už jiní kanóni. Třeba Svobodní, kteří nepřinášejí žádné nové myšlenky, jen dovádějí ideologii ODS ad absurdum. Nic proti individualismu, byla by hezká myšlenka, že u nás žije osmdesát tisíc lidí, kteří jsou naprosto soběstační a nic od druhých nepotřebují. Velkohubá a lákavá rétorika Svobodných ale míří především na nezralé jedince, kterým dává pocit zralosti. Snad jen studenti, za které dosud platí všechny složenky rodiče, mohou věřit představě, že o co méně zaplatí na daních, o to víc jim zbude na útratu. Svobodní si individualismus pletou se solipsismem a liberalismus s anarchií, přičemž díky ideologické paranoii vidí socialismus za každým rohem. Už ten beran v jejich znaku navozuje představu čehosi nepříliš bystrého, ale zato agresivně umíněného.
Bezradný kontinent
V České republice se už tak nízká účast zmenšila oproti minulým volbám o třetinu: jinde natolik drastický pokles nenastal, ale stejně k volbám přišla méně než polovina Evropanů - a velká část z nich volila strany, které více či méně zaobaleně hlásají, že otevřená společnost je historický omyl. Jde tedy zřejmě o vážnější jev, než aby se dal smést ze stolu tradičním laciným moralizováním o tom, že postkomunistické země ještě k demokracii nedorostly. Na celém kontinentu se projevuje krize zastupitelské demokracie a tradičních politických stran. Samotný princip poslaneckého mandátu je založen na důvěře, že zastupitel bude zájmy svých voličů skutečně zastupovat. Jenže na koho se v tomto ohledu dá spolehnout? Hroutí se společenská smlouva založená na tom, že ti dole a ti nahoře se navzájem potřebují. Ti dole jsou přesvědčováni, že jsou vlastně už úplně zbyteční, protože jejich práci zastanou daleko levněji Asiaté. Ti nahoře se zas urputně drží svých pozic, aniž by se snažili předstírat, že si je z nějakého důvodu zaslouží. Evropou už zase obchází strašidlo, tentokrát je to strašidlo apatie pramenící z naprostého rozkladu autorit.
Na druhou stranu nemusíme v nezájmu o volby vidět takovou tragédii, je spíš logickým vyústěním stavu společnosti: lidí, kteří u nás sledují politické dění natolik intenzivně, aby se mohli ve volbách kvalifikovaně rozhodnout, nejspíš opravdu nebude v populaci víc než pětina. Zbytek je ryzí marketing. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že my, co jsme volit šli, jsme nějaká elita. Někteří se k urnám dostavili jen ze setrvačnosti, jiní z čisté pomstychtivosti. A není vyloučeno, že ti vůbec nejinformovanější k volbám vůbec nešli, protože vědí, že je to naprosto zbytečné.
Prezidentovy návrhy na přeměnu volebního práva na povinnost nejspíš dokazují, že inženýři ekonomie mají natolik deformovaný pohled na svět, že jim ani fenomenální sečtělost nepomůže. Zodpovědné občanství je záležitostí výchovy (a pozitivních zkušeností, které jsou u nás věru nedostatkovým zbožím), nikoli vrchnostenských nařízení. Dovolím si předpovědět: lidé naštvaní, že je kdosi o slunečném jarním víkendu žene pod pohrůžkou pokuty jako nadmutou kozu do volební místnosti, by z trucu sáhli po nejchoromyslnější kandidátní listině. Skutečný důvod toho, proč občané vyplázli na Evropský parlament jazyk, je jinde. Nejen Česká republika, ale celá Evropa čeká na změnu - a skoro se zdá, že už jí příliš nezáleží na povaze té změny. Najde se mezi nově zvolenými poslanci skutečný státník, který dokáže přijmout vzkaz z evropských voleb jako výzvu k činu, nebo bude dál establishment jednotně předstírat, že je vlastně všechno v pořádku?