Návrat
Povídka Jana Novotného z knihy Jednou za život, jíž je také věnován Tip tohoto týdne.
Po nevinném škádlení a hlazení nad ním náhle zaklaplo víko bedničky. Měl to zprvu za špatný žert. Až ho zase vypustí, potrestá je tím, že se uraženě vzdálí.
Ale vězení se neotvíralo a navíc se dalo do pohybu, pak bylo uloženo na jakousi podivně se chvějící podložku – tu zneklidněl a chvíli se marně zmítal sem a tam. Rezignovaně se stočil do koutka, ale cosi mu bránilo spát, a nebyl to jen rostoucí hlad, ale i příkaz: Buď stále bdělý!
Konečně otevřeli bedýnku a on – mladý černý kocour – se ocitl v neznámém domě v neznámé krajině, mezi neznámými lidmi (či spíše – mezi neznámými kočkami). Nevěděl, že byl darován, jako se darují otroci. Tušil jen, že na něho dopadlo jakési neštěstí. Ale proč neštěstí? Vždyť tu nechybělo nic, co kočka potřebuje k slušnému životu. A přece ho každou chvíli bodl osten u srdce, cítil, že patří jinam, že tady není doma. Při toulkách ho to táhlo jediným směrem – na západ. Jednou došel na okraj lesa. Hluboký les – to bylo pro něho něco cizího. Ale tajemný hlas ho nyní pobídl: Jen dál!
Poslechl. Mezi kmeny a houštím se ještě naposledy zarazil a zaváhal, asi jako člověk, který se ptá: Co jsem to vlastně chtěl? A vtom tajemný hlas krve, volající domů, zvítězil nad hlasem útrob, volajících zpět k masu a mléku.
Kocour byl tvor stodol, zahrad a polí. Ale hlas krve, který nad ním převzal vládu, ho donutil změnit zvyky. Kradl se krajem lesa, vyhýbal se polím a volným prostorám. Jeho jídelníček i lože byly bědné, vyhubl a promrzl za dlouhých dešťů, když se choulil v mokrém křoví. Ale nebylo kdy pořádně jíst ani spát, hlas pořád volal: Na západ!
Jednou musel přejít širokou pustou louku. Běžel co nejrychleji, jen uprostřed se zastavil a rozhlédl – a spatřil kousek za sebou supícího velkého psa. Nebylo záchrany, a přece hlas velel: Braň život do posledního dechu! Utíkej! A stal se zázrak – mezi lukama vedla cesta a pod ní právě ve směru kocourova útěku byla podložena roura. Vletěl do ní právě ve chvíli, kdy se mu psí zuby zaryly do zadní nohy. Zapřel se drápy a vtáhl se dovnitř; cítil zároveň stupňovanou bolest i volnost. Bleskurychle se v rouře otočil a zasyčel psovi do tváře. Donutil ho couvnout z ústí roury. To se opakovalo několikrát u obou konců – pes se neodvažoval dovnitř, kde by těsnost roury změnila jeho výhodu – velikost – v nevýhodu. Čas ale pracoval pro něho, nepřítel krvácel a slábl.
Bij se, velel hlas kocourovi, nic jiného nezbývá… Kocour couval k východu z roury, aby za sebou vlákal soupeře. Jen občas slabě zasyčel, aby ho udržel v bezpečné vzdálenosti. Hlas jako by váhal. Skoč po té tlamě, šeptal chvílemi, a hned zase zrazoval: Chceš mu do ní přímo vletět? Tak kocour nakonec vycouval z roury a už se chtěl dát na další zoufalý útěk, když tu hlas promluvil jasně: Teď, když máš výhodu volného prostoru, teď anebo nikdy! A kocour skočil na vysouvající se psí tlamu, skočil shora, aby se vyhnul zubům a drápům, škrabal a kousal, až se tlama bezmocně zasunula zpět. Dost, velel hlas, a utíkej!
Lízal si ránu v křoví. Odpočíval, ale ne dlouho, hlas ho zase zvedl a táhl na západ. Nevzpomněl by si už na boj se psem, ale přece mu něco zůstalo v krvi, pocit něčeho hlubokého, co ho doma povýší nad ostatní kočky, pocit vítězství v boji o život. A jako by to byla odměna za vítězství, netrvalo už dlouho, a on cítil, že tuto vůni, toto pole, tuto zahradu a stodolu, do níž bez obav směřuje, už zná. Rodná země! rozezpívalo se mu srdce.
V kuchyni venkovského domu seděl středoškolský profesor, který tam jezdíval na letní byt, a hovořil se svým hostem a bývalým žákem – nyní nadějným filosofem. Pod stolem si hrál profesorův chlapec. Ale vlastně si už nehrál, zaposlouchal se do debaty, která lákala tajemností: „Vše má své bití, ale jedině člověk o svém bití ví.“
To odpovídalo pesimistickým náladám domácího dítěte, střetávajícího se často se surovostí ulice. Do všeho se mlátí, říkal si chlapec, ale člověk, chudák, o tom navíc ještě ví. Pak se ho však zmocnily pochybnosti. A což například pes? Ten neví o svém bití?
Vylezl zpod stolu a zeptal se, zda pes neví o tom, když ho bijí. „Jistěže o tom ví,“ odpověděl otec, „vždyť kňučí. To je, jako když ty pláčeš.“ Host proti tomu nic nenamítal a k chlapcovu údivu pokračoval ve svých výkladech, jako by se ho přerušení netýkalo. Nemohl ovšem pochopit souvislost chlapcovy otázky se svou větou, protože v ní měl na mysli bytí, a nikoliv bití. Neměl si však uvědomit, jak odpověď jeho učitele touto větou otřásla – ví-li pes o svém bití, neví už tím také o svém bytí?
A vtom vběhl otevřeným oknem dovnitř kocour a mňoukáním žadonil o svou misku mléka, jako by nebylo dlouhých dvaceti dnů na cestách.
Jan Novotný: Jednou za život. Burian a Tichák, Olomouc 2014, 96 stran.