Oblomovština v 21. století: současné poznámky ke čtení Gončarova
Literární klasika jako inspirativní zdroj pro sociologické a psychologické úvahy.
Bývalí studenti profesora Jaroslava Stříteckého při Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně s oblibou vyprávějí, jak je jejich pedagog za normalizace vyučoval sociologii na klasických literárních dílech Goethových, Schillerových nebo Dostojevského. Kvalitní odborná literatura byla totiž nedostupná a jakkoliv jsou dnes Marxovy texty pro dnešní sociální teorii zajímavé (jak můžeme pozorovat, tak jsou zajímavé stále více a více), jejich interpretace před třiceti a čtyřiceti lety natolik poznamenal vyprázdněný ideologický aparát strany, že se ve smysluplné akademické praxi daly použít jen velmi obtížně. Literární pole přitom poskytovalo "režimně nezávadnou" zásobárnu vědění o společnosti i o psychologii konkrétních lidí v historicky specifických kontextech, takže sáhnutí po klasicích krásné literatury a dramatu zdaleka nebylo jen nutným kompromisem nebo pomocným krokem stranou, ale plnohodnotným odborným nástrojem.
Význam klasické literatury pro myšlení o současné společnosti se pokusím ukázat i v následujícím článku. Motivací k jeho napsání pro mě bylo nedávné přečtení "ruské klasiky" Oblomov od Ivana Gončarova[1]. Při něm se mi na mysl vtírala neodbytná myšlenka, že ač se románové kulisy od těch našich současných liší o nějakých 150 let historického vývoje, jejich náplň trefně vystihuje řadu stávajících společenských fenoménů.
Oblomov, bohatý a spokojený mrzák
Hlavní hrdina (resp. hlavní postava, neboť pojem hrdina je v tomto případě zavádějící) románu, Ilja Oblomov, je "muž střední postavy, příjemného zevnějšku, s tmavošedýma očima", jehož "rysům však chyběla jakákoli určitá myšlenka, jakákoli soustředěnost". "Myšlenky mu těkaly po obličeji, svobodné jako pták", jeho "bezstarostnost přecházela s tváře do celého těla, ba i do záhybů jeho županu". Na začátku příběhu je Iljovi Oblomovovi asi 32 nebo 33 roků - mohli bychom tedy říci, že se nachází v rozpuku mládí. Přitom ale tráví celé dny tím, že se převaluje na lůžku, holduje obžerství a alkoholu, nechává se obskakovat služebnictvem a ze svého bytu prakticky nevychází. Sociální kontakt sám nijak nevyhledává, ale pokud za ním někdo zavítá na návštěvu, s unavenou lhostejností jej přijme. Má-li Oblomov rozhodnout nějaký problém nebo vyřídit svěřený úkol (např. odpovědět na dopis starostovi), otráveně a s maximální nechutí jej před sebou sisyfovsky tlačí tak dlouho, dokud se "nějak" nevyřeší sám. Každý takový problém musí být důkladně rozmyšlen a ze všech stran probrán, a to i za cenu toho, že se jeho řešení odloží na dobu neurčitou, třeba i o několik měsíců či let.
Postava Ilji Oblomova se ve světové literatuře stala natolik archetypálním charakterem, že se slovo "oblomovština" v běžné řeči ustálilo jako výraz pro "věčné osnování plánův a nerozhodnost, neodhodlanost, když dojde k činu"[2]. Oblomov jako by byl neustále, a se stupňující se tendencí, paralyzován vždy, když se od něj očekává něco víc než jen vykonávání základních životních funkcí. Oblomovština ovšem nemá nic společného s patologickými psychickými projevy, které člověka "okrádají" o životní sílu, jako jsou deprese nebo melancholie. Oblomov je naopak člověk duchem veselý, snivý, až poetický. Jeho chronická lhostejnost a odcizení od vnějšího světa spočívají jednoduše v tom, že mu nic nechybí.
Zde přichází Gončarov s elegantním vysvětlením Oblomovova fatalismu: vrací se do jeho dětství. Ilja Oblomov pochází ze šlechtické rodiny (později zdědí vesnici se třemi sty mužiky, která mu vynáší pravidelnou rentu) a navíc vyrůstá v prostředí, kde nejen, že nepozná, co je nedostatek, ale vlivem extrémního paternalismu není schopen poznat vlastně nic než velmi pečlivě nalinkovanou životní dráhu šlechtice a rentiéra. Toto osudové dědictví ho později staví do situace, kdy sice disponuje rozsáhlými prostředky a kapitálem, ale zároveň není téměř schopen si sám nazout boty. Oblomov jednak dědí bohatství, zároveň je ale taky děděn bohatstvím, jež po něm vyžaduje odpovědnost a aktivní účast na svojí správě. Oblomov chce dědit, ale nechce být děděn. Výsledkem je pak svět, v němž se hlavní postava přecpává těžkými mastnými jídly, hojně popíjí rybízovou vodku a spokojeně sní o tom, jaké požitky přinese zítřejší nicnedělání, zatímco mu jeho zatuchlý a zaprášený byt, obrazně řečeno, padá na hlavu. Na konci románu umírá mlád vlivem špatné životosprávy na mozkovou mrtvici, s blahosklonným úsměvem na rtech.
Problém tlustých břich v moderní společnosti
Německý sociolog Ulrich Beck v knize Riziková společnost[3] hovoří o tom, že v západní společnosti je "diktatura nedostatku" nahrazena problémem "tlustých břich". Tedy že ustupuje sice materiální nouze, ale podmínky, které tento ústup umožňují, s sebou zároveň přinášejí řadu průvodních vedlejších jevů - jako je například právě obezita, anebo vůbec celá škála tzv. civilizačních nemocí, neboli nemocí z blahobytu (z angl. diseases of affluence). Jeden z hlavních Beckových argumentačních proudů pak rozvádí koncept tzv. reflexivní modernizace, kdy v reakci na tato vedlejší rizika se společnost snaží nahlížet na svoje aktivity reflexivně, tedy snaží se co nejvíce brát v potaz, k jakým důsledkům určité jednání může vést.
V případě Oblomova platí pouze první část analogie: hrdina musí kvůli svému blahobytu čelit vedlejším a dlouhodobým důsledkům svojí životosprávy, což s sebou nese zdravotní komplikace a v závěru způsobí i jeho smrt. Aby Gončarov nechal tomuto projevu extrémní "oblomovštiny" patřičně vyniknout, staví jej do kontrastu s dalšími světonázory: nejvýraznější jsou dva, reprezentované živelnou vitální dívkou a Oblomovovou první láskou Olgou a racionálně uvažujícím světoběžníkem Štolcem, kamarádem z dětství.
Štolc a Olga zastávají v románu funkci určitých ochranářských autorit. Oba vidí, jak se Ilja Oblomov svým životním stylem řítí do záhuby, a intervencí se v něm snaží probudit nové životní vědomí. Šolc působí skrze dávné přátelství, které je pro hlavního hrdinu zárukou určité důvěryhodnosti. Oblomov se skutečně nechává přesvědčit ke změně a podniká několik prvních kroků pro ozdravnou cestu do zahraničí. Problém nastává v okamžiku, kdy Štolc již není u Ilji fyzicky přítomen a jeho autorita tak oslabuje. Oblomov jako by potřeboval nad sebou vidět bezprostřední hrozbu biče, která by ho motivovala k akci −, bez této hrozby upadá opět do letargie a sladké bezmoci.
Defétismus a odevzdání se osudu
Podstatně větší prostor je věnován Olze. Ta u Ilji (ač to nebylo původně jejím záměrem) získává výjimečnou autoritu, když mezi nimi propukne vášnivý citový vztah. Zde si autor znamenitě pohrává se čtenářovou trpělivostí, když na dlouhých stranách nechává Oblomova nejdřív se zamilovat, pak si svoji lásku rozmyslet, pak se k ní znovu vrátit atd. až do momentu, kdy Olga již není schopna Iljovo počínání trpět a sama romanci ukončuje.
Ve vztahu k Olze můžeme u Oblomova pozorovat, jak je v zajetí citů zmítán nejistotou a pochybami o svém dosavadním lenošivém životě, snaží se jej změnit a na krátké období skutečně naplňuje určitý předpoklad aktivně prožívaného šťastného bytí. Je pro něj ovšem nemožné v tomto stavu setrvat a převládají v něm spíše pocity nechuti cokoliv kvůli Olze řešit a organizovat. Skutečně "šťastným" se pak stává opět až po návratu k nekonfliktní a bezproblémové zahálce. Jeho "osud" je tedy do značné míry determinován výchovou a prostředím, ve kterém vyrůstal. V kontinuitě životní dráhy se sice objevuje několik výkyvů či otřesů, ale oscilační tendence ji vždy spolehlivě nasměruje zpátky.
Ulrich Beck naštěstí nevidí předurčenost životní dráhy natolik fatalisticky jako Ivan Gončarov. Se svými možnostmi můžeme do určité míry vědomě nakládat, můžeme si i volit důvěryhodné informační autority, jako jsou Štolc nebo Olga. Odhalení nových perspektiv ovšem taky nutně předpokládá vědomé vystavení se nejistotě, tedy opuštění onoho příslovečného "oblomovského kanape". O tom, zda je, či není tato cena pro naši společnost příliš vysoká, si pak už každý jistě udělá obrázek sám.
[1] Ivan Aleksandrovič Gončarov: Oblomov. 1. vyd. Tatran, Bratislava 1979, 518 s.
[2] Ottův slovník naučný.
[3] Ulrich Beck: Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. 2. vyd. Sociologické nakladatelství, Praha 2011.