KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Dobré rady pro cykloturistiku od autora nanejvýš povolaného, jakým byl Jerome Klapka Jerome.

"Překontroloval jsi každou součástku?"

Řekl jsem pevně: "Nepřekontroloval, a nikdo je překontrolovávat nebude! Kolo je ve stavu pojízdném a ve stavu pojízdném až do našeho odjezdu zůstane!

Mám totiž zkušenosti s tímhle "překontrolováním". Ve Folkestonu žil jeden chlapík, s kterým jsem se občas vídal v cyklistickém klubu. Jednou večer mi navrhl, abychom si příštího dne vyjeli společně na delší cyklistický výlet, a já jsem byl pro. Vstal jsem časně; přinutil jsem se k tomu s velikým sebezapřením, takže jsem měl sám ze sebe radost. Ten chlapík se opozdil o půl hodiny; já na něj čekal v zahradě. Byl nádherný den.

"Ta vypadá pěkně, ta vaše mašina," povídá ten chlapík. "Jak běhá?"

"No jako všecky ostatní," odpověděl jsem. "Ráno dost lehce, po obědě kapánek ztuha."

Popadl můj velociped za přední kolo a za vidlici a zuřivě jím zalomcoval.

"Tohle s ním nedělejte!" povídám. "Ublížíte mu!"

Neviděl jsem důvod, proč by měl s mým kolem lomcovat; nic mu neudělalo. Nemluvě o tom, že i kdyby si zasloužilo, aby se s ním zalomcovalo, pak jsem já byl ta příslušná osoba, která s ním měla zalomcovat. Měl jsem zrovna takový pocit, jaký bych měl, kdyby začal mlátit mého psa.

"To přední kolo se viklá," řekl.

"Neviklá, když s ním nevikláte vy," pravil jsem. A neviklalo se, na mou duši ne, ani trošku se neviklalo.

"To je nebezpečná věc," řekl ten chlapík. "Máte francouzák?"

Měl jsem pevně stát na svém, ale myslel jsem si, že se v tom třeba opravdu trochu vyzná. A tak jsem šel do kůlny, abych se tam poohlédl po nějakém nářadí. Když jsem se vrátil, můj známý seděl na zemi s předním kolem mého bicyklu mezi nohama. Hrál si s ním tak, že je držel mezi ukazováčky a točil s ním; zbytek velocipedu ležel vedle něho na pěšině z oblázků.

"S tím vaším předním kolem se něco stalo," pravil.

"Vypadá to tak, že?" odpověděl jsem. Ale on patřil k lidem, kteří jakživi nepochopí ironii.

Řekl: "Na mě to dělá dojem, jako by mělo vytlučená ložiska."

"S tím si nedělejte starosti," povídám, "zbytečně se unavíte. Nasaďme to kolo zpátky a pojedeme."

"Radši se koukneme, co to s ním je, když už je stejně venku," prohlásil. A říkal to tak, jako kdyby bylo nešťastnou náhodou vypadlo samo.

A než jsem ho mohl zarazit, něco někde rozšrouboval a po cestičce se rozkutálelo deset dvacet kuliček.

"Schytejte je!" zařval. "Schytejte je! Ani jediná se nesmí ztratit!" A byl z nich celý pryč.

Aspoň půl hodiny jsme se plazili po zemi a našli jsme těch kuliček šestnáct. Můj známý pravil, že pevně doufá, že jsou všecky, protože kdyby všecky nebyly, znamenalo by to pro mé kolo vážnou pohromu. Když se kolo rozebírá, na nic prý se nemusí dávat takový pozor jako na to, aby se neztratila ani jediná kulička do ložisek. Kuličky se mají pečlivě spočítat, když se vyndávají, vykládal, aby přesně stejný počet přišel zas na příslušná místa zpátky. Slíbil jsem mu, že kdybych si někdy rozebíral kolo, budu mít jeho ponaučení na paměti.

Pro jistotu jsem dal ty kuličky do svého klobouku a ten klobouk jsem položil na práh. To moc rozumné nebylo, to přiznávám. Po pravdě řečeno, byla to vyslovená hloupost. Ale zpravidla nebývám takové nemehlo; to on na mě musel tak působit.

Prohlásil potom, že když už se do toho dal, podívá se mi prý taky na řetěz, a okamžitě se jal odmontovávat talíř s pedály.

Snažil jsem se ho od toho odradit. Opakoval jsem mu, co mi kdysi smrtelně vážně řekl jeden můj zkušený přítel:

"Když máš nějak v nepořádku střed, celé to kolo prodej a kup si nové; to přijde laciněji."

"Tohle říkají lidi," odbyl mě ten chlapík, "co nemají o kole ani ponětí. Nic není lehčího než vymontovat střed."

V tom měl pravdu, to jsem musel uznat. Ani ne v pěti minutách měl střed, rozebraný na dva kusy, na cestičce a lezl po čtyřech a sháněl šrouby. To je prý pro něho věčná záhada, kam se vždycky ztratí šrouby.

Pořád ještě jsme hledali ty šrouby, když vyšla z domu Ethelberta. Zřejmě ji překvapilo, že jsme ještě v zahradě; myslela si prý, že jsme už pár hodin pryč.

"Teď už to dlouho trvat nebude," pravil můj známý. "Já jen vašemu manželovi pomáhám překontrolovat to jeho kolo. Dobrá mašina, ale každá sem tam potřebuje generální prohlídku."

"Jestli se budete chtít umýt, až s tím budete hotovi," řekla Ethelberta, "jděte laskavě dozadu do kuchyně. V pokojích děvčata právě uklidila."

Mně pak řekla, že jestli se sejde s Kate, vyjede si s ní patrně na plachetnici; ale v každém případě že bude zpátky do oběda. Zlatku bych byl dal za to, abych mohl jet s ní. Začínalo mi být nanic z pohledu na toho blázna, který mi rozbíjel kolo.

Zdravý rozum mi pořád našeptával: "Zaraž ho, než nadělá ještě víc škody. Máš přece právo chránit svůj vlastní majetek proti řádění šílence. Popadni ho vzadu za krk a vykopni ho z vrátek!"

Ale když dojde k tomu, že bych měl ranit něčí city, je ze mne najednou slaboch, a tak jsem ho nechal dělat tu paseku dál.

Hledání zbývajících šroubů se vzdal. Šrouby prý mají ve zvyku se znenadání objevit, když už s nimi člověk ani v nejmenším nepočítá, a tak se prý teď nejdřív mrkne na ten řetěz. A vypjal ho tak, že se ani nehnul; potom ho povolil, až byl dvakrát tak volný jako dřív. Načež prohlásil, že bychom měli radši pomýšlet na to, jak zasadit zpátky to přední kolo.

Já držel rozevřenou vidlici a on se hmoždil s kolem. Po deseti minutách jsem navrhl, aby vidlici držel on a kolo že si vezmu na starost já; a tak jsme si vyměnili místa. Po první minutě pustil bicykl na zem a šel se krátkými krůčky procházet kolem kroketového hřiště, přičemž si obě ruce pevně svíral stehny. Jak se tak procházel, vykládal, že zvlášť je třeba dávat pozor, aby se prsty nepřiskříply mezi vidlici a dráty kola. Řekl jsem, že mu z vlastní zkušenosti musím dát za pravdu. Pak si zabalil ruce do několika hadrů a znovu jsme se pustili do práce. Posléze jsme to kolo přece jen dostali tam, kam patřilo; ale v okamžiku, kdy už bylo tam, kam patřilo, můj známý vyprskl smíchy.

"Copak je na tom legračního?" ptám se.

"Ale jsem prostě blbec!" povídá.

To byla první jeho slova, pro která jsem k němu pocítil respekt. A zeptal jsem se ho, co ho k tomu objevu přivedlo.

"No, zapomněli jsme na kuličky," řekl.

Ohlédl jsem se po svém klobouku; ležel všelijak zdrchaný na prostředku cestičky a ložiskové kuličky zrovna polykal, tak hbitě, jak jen stačil, Ethelbertin nejmilejší pejsek.

"To ho zabije!" zvolal Ebbson - od toho dne jsem ho už nikdy neviděl, ale mám dojem, že se jmenoval Ebbson. "Vždyť je to solidní ocel!"

"O toho psa si starosti nedělám," řekl jsem. "Tenhle týden už spořádal jednu tkaničku od boty a balíček jehel. Příroda je vynikající vůdce; a štěňata zřejmě takováhle projímadla potřebují. Spíš mi leží na srdci mé kolo."

Ebbson byl v úsměvné náladě. "Inu, dáme tam zpátky aspoň ty, co najdeme, a musíme prostě důvěřovat v prozřetelnost."

Našli jsme jich jedenáct. Šest jsme jich vpravili na jednu stranu a pět na druhou a o půl hodiny později bylo zas přední kolo na svém místě. Jistě netřeba dodávat, že teď se skutečně viklalo; už si toho muselo všimnout i malé děcko. Ebbson pravil, že zatím se s tím takhle musíme spokojit. Sám už začínal vypadat unaveně. Kdybych ho byl nechal, určitě by se byl v tu chvíli sebral a šel domů. Ale já jsem si zatím umínil, že u mne musí zůstat a všecko dodělat. Pomyšlení na vyjížďku jsem úplně pustil z hlavy. Pýcha, s kterou jsem se díval na své kolo, byla ubita. Už jsem měl jen jedinou touhu: vidět Ebbsona, jak se dře a moří a utlouká. Oživil jsem jeho pohasínající elán sklenicí piva a uznalou pochvalou. Prohlásil jsem:

"Vás pozorovat při téhle práci, to je pro mě veliká škola. Nejenže mě okouzluje vaše šikovnost a vynalézavost, ale přímo požitek mi působí to, jak jste pln bujaré sebedůvěry a jak jste přesvědčen o zdárném výsledku svého snažení."

Takto povzbuzen, pustil se do převodního kolečka a pedálů. Opřel si velociped o dům a šel na to z té méně přístupné strany. Pak si velociped opřel o strom a šel na to ze strany přístupnější. Pak jsem já mu velociped držel a on ležel na zemi, s hlavou mezi oběma koly, a šel na to zespodu a nechal na sebe kapat olej. Pak mi zas velociped odebral a vpůli se přes něj přehnul jako pár sedlových brašen, takže ztratil rovnováhu a sletěl na hlavu.

Třikrát řekl: "Zaplať pámbu, konečně je to v kupě."

A dvakrát řekl: "Není to v kupě, herdek krucinál."

Co řekl potřetí, to se snažím zapomenout.

Potom se přestal ovládat a zkoušel na mé kolo pouštět hrůzu. S radostí jsem zaznamenal, že kolo projevovalo ducha; a další akce se zvrhla v prachsprostou zuřivou rvačku mezi Ebbsonem a mou mašinou. Chvílemi ležel bicykl na oblázkové cestičce a on se válel po něm; v příštím okamžiku se však situace pokaždé obrátila - na oblázkové cestičce ležel Ebbson a bicykl se válel po něm. Občas stál Ebbson, překypuje vítězoslávou, na nohou a pevně svíral bicykl mezi koleny. Ale jeho triumf neměl nikdy dlouhého trvání. Nenadálým, prudkým trhnutím se kolo vždycky osvobodilo, vrhlo se na něj a rázně ho třísklo do hlavy jedním držadlem řídítek.

Ve čtvrt na jednu, zmazaný a rozcuchaný, pořezaný a zkrvavený, konečně prohlásil: "Tak to by snad bylo," a sbíral se ze země a utíral si čelo.

Kolo vypadalo, jako by toho taky mělo dost. Ale kdo z těch dvou to odnesl hůř, to se dalo těžko říci. Ebbsona jsem zavedl dozadu do kuchyně, kde se, pokud to bez sody a příslušného mycího náčiní šlo, poněkud umyl, a pak jsem ho poslal domů.

Kolo jsem naložil do drožky a odvezl je do nejbližší správkárny. Přišel se na ně podívat sám mistr z té dílny.

"Co si přejete, abych s ním udělal?" ptal se.

"Přál bych si," řekl jsem, "abyste je, pokud je to možné, zrestauroval."

"Inu, je safraportsky zchátralé," pravil, "ale já udělám, co bude v mých silách."

A udělal, co bylo v jeho silách, což přišlo na dvě libry deset šilinků. Ale už to nikdy nebylo to moje staré kolo; a koncem léta jsem je svěřil jednomu agentovi, aby je prodal. Nechtěl jsem nikoho klamat, a tak jsem tomu člověku dal pokyn, aby je inzeroval jako velocipéd z minulého roku. Agent mi však radil, abych se o stáří toho kola raději ani nezmiňoval. Pravil:

"V tomhle podnikání nejde o to, co je pravda a co není; jde o to, co můžete lidem předložit k věření. A tohle kolo, jen tak mezi námi, nevypadá jako kolo z loňského roku; podle vzhledu by mohlo být staré deset let. A tak nebudeme o jeho stáří vůbec mluvit; dostaneme za ně, co za ně dostat můžeme."

Nechal jsem to na něm a on pro mě vyzískal pět liber, což, jak říkal, bylo mnohem víc, než čekal.

Jsou dvě možnosti, jak provozovat cyklistiku, abyste měli dostatek pohybu: buď kolo spravujete, nebo na něm jezdíte. A já si konec konců nejsem jist, jestli člověk, který si libuje ve spravování, na tom není líp. Je nezávislý na počasí a na větru; nejde mu na nervy stav silnic. Dejte mu francouzák, balík hadrů, mazničku a něco, na čem se dá sedět, a je mu blaze celý den. S jistými nevýhodami se ovšem smířit musí - není růže bez trní. On sám vypadá pořád jako dráteník a jeho kolo vám vždycky vnucuje myšlenku, že je někde ukradl a snaží se je tedy přestavět k nepoznání; ale jelikož se s ním jen zřídka dostane dál než k prvnímu milníku za obcí, tak na tom patrně nesejde. Omylu se ovšem dopouštějí lidé, kteří se domnívají, že s jedním a týmž kolem lze provozovat ty sporty oba. To je vyloučeno; takové dvojí vypětí žádné kolo nevydrží. Musíte se rozhodnout: buď z vás bude správkař, nebo cyklista. Já osobně na kole raději jezdím, a tak přísně pečuju o to, abych kolem sebe neměl nic, co by mě mohlo pokoušet k správkaření. Když se s mým kolem něco stane, dovedu je do nejbližší opravny. A mám-li k městu nebo k nějaké vesnici tak daleko, že bych tam nedošel, sednu si u silnice a čekám, až kolem pojede nějaká kára. Největší nebezpečí v takovém případě hrozí od potulného správkaře. Na toho působí pohled na porouchané kolo jako na krkavce zdechlina; s přátelským triumfálním skřekem se na ně střemhlav snese. Zprvu jsem to zkoušíval se zdvořilostí. Říkával jsem:

"To nic, neobtěžujte se. Jeďte si dál a hezky si to užijte, tím mi prokážete tu největší laskavost. Jeďte dál, moc vás o to prosím."

Ale zkušenost mě poučila, že v tak prekérní situaci se se zdvořilostí nic nesvede. Teď říkám:

"Na to kolo nesahejte a zmizte, než vám urazím tu vaši pitomou palici!"

A když se tváříte odhodlaně a máte v ruce pořádný, statný klacek, tak toho správkaře obyčejně zaženete.

Jerome Klapka Jerome: Tři muži na toulkách. Přeložila Jindřiška Kaplanová.

Jerome Klapka Jerome (1859-1927) byl anglický humoristický spisovatel. Druhé jméno dostal podle přítele svého otce, maďarského generála Györgye Klapky, který emigroval do Anglie po potlačení revoluce z roku 1848.