Vejít v slovo se všemi svými údy
Podivný název, věru podivný požadavek. Pravíte; a zcela poprávu. Máte pravdu. Právěže: vždyť co mi kniha, z níž jsem tuto pasáž převzal a medle použil, dala práce, než jsem byl sto ji přečísti a také (po svém, pro sebe a snad také pro vás) posouditi. Tož kdybych měl vyložit, co že se vlastně za těmito slovy skrývá, začal bych právě u té nesnadnosti − a to jak pochopení této pasáže, tak také splnění daného požadavku. Ale protože vám nakonec jakýsi text přece jen předkládám a protože se v něm dopouštím interpretace, tvrzení a hodnocení…
Pokud bychom výše uvedené tvrzení chápali jako odraz a výraz autorské skromnosti, díky níž je více patrno dílo než jeho tvůrce, ba díky níž dílo autora v sobě uschovává a jej překrývá, do značné míry by to platilo také na samotného Emanuela Fryntu (o němž zde je a bude řeč) − a to shodou řady okolností. Nikoli jenom pro jeho skromnost a sebekritičnost, nikoli pouze proto, že téměř celý tvůrčí život bylo mu prožíti v zajetí dvou (hnědé a rudé) totalit. Jimiž sice proplouvá se ctí (rezignuje na kariéru katedrového vědce − rusisty či prorežimního literáta), ale také na okraji proudu (v místech skrývajících nemalá úskalí). Ač si nemyslím, že volba býti víceméně nezávislým překladatelem, komentátorem a editorem cizích děl byla mu toliko věcí vnucenou, přece však musím připomenouti, že, ač je i v takovém díle cele přítomen (či právě proto?), čtenář si více všímá toho, o čem a kdo hovoří, než úst tuto řeč mu prostředkujících. Nemluvě o oněch neblahých okolnostech plynoucích z dobové (komunistické) kulturní politiky, jež řadě Fryntových studií či původních literárních prací (Frynta je znám také jako pisatel nonsensové poezie nebo s jazykem experimentujících mikropovídek pro děti i dospělé) brání za autorova života vyjíti. A tu je potřebí pěkně nahlas křičet o vynucené skrytosti dokonce samotného díla; s upozorněním, odkud že vanuly větry… A že dokonce také dnes se mnohá doširoka rozsezená zadnice zvedne leda proto, aby směrem ke kultuře pronesla sírou páchnoucí anathema sit.
V názvu přítomná míra nadsázky a obraznosti jistěže budí důvodné podezření, že se v samotné práci budeme věnovati literatuře. Nikoli sice bezezbytku, přede vším však ano. Eseje Emanuela Frynty (1923−1975) totiž shrnují podstatnou část dochovaných metaliterárních prací svého pisatele (ponechávajíce stranou uměleckou tvorbu slovesnou; již bychom našli v Písničkách bez muziky /1986/ a Závratném pomyšlení /1993/). Frynta totiž nicméně velmi dobře rozuměl také hudbě a výtvarnému umění; což mu umožnilo viděti nejen osamocené dílo, alebrž literární vývoj v širším kontextu proměn uměleckých, kulturních, politických, společenských. Některé ze svých esejů navíc zasvětil výtvarným tvůrcům (především fotografům; ostatně Fryntovo vlastní fotografické dílo stálo by za hlubší zhodnocení, ano zpřítomnění). K označení Fryntových textů za eseje nás opravňuje míra literárnosti jejich podání, sahající od komponování a rytmování textů po práci s jazykem, jež vede k přiléhajícím, přesným, invenčním stejně jako překvapivým výrazům. Věcné podání je doplněno humorem, pravdy demonstrovány příběhem, přirovnáním − paralelou "ze života". Ty nejlepší práce navíc počítají se čtenářem; jejž nepodceňují, ale usilují vésti s ním dialog co rovný s rovným, jako s rovnomocnou součástí celkového účinu - například když Frynta v samotném textu od sebe i druhých vyžaduje umění: "básnicky číst, co bylo básnicky napsáno" ("… paradox interpretace v podstatném smyslu je, že není možná, leč jako původní tvorba. Interpretace díla znamená pro vnímatele jakožto interpretujícího přetváření sebe sama."). Nicméně přiznejme, že žánrový rozptyl Fryntových textů odpovídá časovému rozpětí, po něž tyto vznikají: od recenzí původní české tvorby především básnické z druhé půli let čtyřicátých přes komentáře k edicím domácí a především cizí (Fryntou často překládané) slovesné tvorby po monografické studie zasvěcené význačným osobnostem a dílům ohlasu evropského až světového (Franzi Kafkovi a Haškovu Švejkovi). Za vrchol v tomto ohledu pokládám samostatně knižně až v 90. letech 20. století vydaný soubor Fryntových původně rozhlasových rozprav Zastřená tvář poezie.
Zaměření těchto textů, v nichž se vnímání poezie neomezuje toliko na literaturu (neb je podána jako vlastnost podstatně zmnožující kvalitu lidského života vůbec), a také Fryntova snaha o celostní výklad, v němž se kniha stává skutečným artefaktem, jehož je text podstatnou sice, ne však jedinou a výlučnou součástí, a umělecká literatura hluboce koření ve slovesnosti a z této dodnes (vizme anekdoty či tzv. hospodskou historku) čerpá, nás upozorňuje, abychom také náš (a Fryntův) požadavek neomezovali toliko na to, co je psáno. Dáno (k neodestání) má býti také vyřčené a myšlené. Neboť ne toliko literatura, slovesnost, leč i mozek a duše sytí se slovem.
Slovem, jež, je-li mu (jeho zkoumání, jeho užití) dávána přednost před pouhým gestem, umožňuje neideologické vnímání a hodnocení literatury také za časů, v nichž dochází k značné regulaci uměleckého provozu ze strany kulturní politiky státu. Postulát vnímat umělecké dílo bez ideologických brýlí vychází u Frynty jednak z jeho osobnostního ustrojení, z dosti široce pojímané katolicity, ovšem také z metodologické základny jeho odborných zkoumání, jejíž fundament tvoří znalost ruského formalismu a vztah k pražskému strukturalismu: hovoří-li o poezii jako o "zvláštním a krajním případu" slova jako "orálního gesta", jistě se tak neděje bez ohledu na Mukařovského koncepci gesta sémantického. S přístupem Vodičkovým zase koreluje snaha vyvozovat autorův úkol a tvar jeho díla ze stavu a potřeb literárního vývoje.
Konečně a v neposlední řadě berme (nejen Fryntův, a náš) požadavek vejít v slovo se všemi svými údy jako úkol vpravdě etický. Jistě za obdobu toho, co Fryntův generační souputník Zdeněk Rotrekl formuluje takto: ručit za básnické dílo vlastním životem. Vynecháme-li slovo básnické anebo budeme-li je vnímat v duchu Fryntova vnímání poezie ("Poezie totiž není pouze jeden z oborů lidské činnosti, je to primárně jedna ze základních schopností a funkcí lidského ducha."), může nakonec jíti o podnes aktuální připomenutí, abychom žili plně a kreativně. Abychom pro všechny ty okolnosti, překážky a fráze nepřestali býti "svobodné lidské bytosti, opřené o svědomí své vlastní a mající tedy i osud svůj vlastní".
Emanuel Frynta: Eseje (doslov a ediční poznámku napsal Jiří Honzík). TORST, Praha 2013. 1. vydání, náklad a cena neuvedeny, 796 stran.