Cestovatelovo neobyčejné století
Film Petra Horkého Století Miroslava Zikmunda nepřipomíná jen velkolepé cestovatelské výkony letošního pětadevadesátníka, ale především jeho cestu lidskou, která vedla nejen po vrcholech slávy, ale i údolími stinnými a deprimujícími. O to silněji vyznívá Zikmundovo osobní poselství, které je trvale nadějeplné. −Velký dokument o velkém člověku.
Bude to nejspíše jedna z mých letošních událostí roku. Tisícovka lidí ukončila dlouhotrvajícím potleskem ve stoje půldruhé hodiny silného zážitku z filmového setkání s Miroslavem Zikmundem. Ve zlínském Velkém kině se totiž 1. září konala první předpremiéra dokumentu Století Miroslava Zikmunda.
Nebylo to však jen setkání na plátně, byť chvílemi tvář Miroslava Zikmunda byla tak blízko a jeho slova tak pronikavá, jako by seděl v křesle naproti vám. Bylo to i setkání osobní, protože pan Zikmund seděl mezi diváky a stejně jako oni neznal výslednou podobu dokumentu, který po tři roky vznikal pod rukama režiséra Petra Horkého a jeho týmu. "Nemám slov. Jsem dojat. Děkuji vám, Petře," prohlásil nakonec a bylo jasné, že to není pouhá zdvořilostní fráze. Miroslav Zikmund mluví přímo, nebalí myšlenky do květnatých frází, ani nekrouží kolem palčivého problému. Jasnost, upřímnost a přesná formulační schopnost jsou výrazným znakem této cestovatelské legendy i v jejím vysokém věku.
Petr Horký zúročil čtvrtstoletí trvající intenzívní vztah ke svému Mistrovi (ten sdílí se svým blízkým spolupracovníkem a cestovatelem Miroslavem Náplavou). Respekt se tu rozvinul na obou stranách, o čemž svědčí důvěra, s níž Miroslav Zikmund svěřil své osobní deníky právě jemu. Spojila je nejen vášeň cestovatelská, ale i rezonance lidská. A koneckonců vše, co se ten večer dělo, mělo vpravdě symbolický charakter. Při závěrečné besedě na pódiu zlínského kina zavzpomínal Miroslav Zikmund: "Právě před jedenašedesáti lety jsme zde, ve Zlíně, na tomto pódiu, uváděli svůj první celovečerní film. Jirka Hanzelka seděl tam, co dnes Petr. A Jirka je tu pořád s námi." Myslím, že jsem nebyl sám, kdo měl v očích slzy, neboť noblesa, s níž velký cestovatel připomínal svého již nežijícího parťáka, posouvala vyznění filmu do metafyzické polohy. Ano, ten film byl i o Jiřím Hanzelkovi, který po letech zdravotního soužení zemřel v roce 2003.
Nenápadné setkání vyústilo v osudové spojení H+Z
První setkání slavné dvojice na schodech Vysoké obchodní akademie v Praze v roce 1938 začalo paradoxně velmi nenápadně. Miroslav Zikmund, který si do deníků zapisoval i banální návštěvy u zubaře, si tento moment nezaznamenal. Už záhy však oba chlapci zjistili, co je spojuje: Touha vyjet do světa. Jenže mezitím na ně dopadl zákaz českých vysokých škol nacistickými okupanty a Miroslav Zikmund přišel o svou první velkou lásku. Jeho dívka spolu se svou maminkou padla za oběť nacistickému běsnění po atentátu na Heydricha. Studium mohli oba přátelé dokončit až po válce a v roce 1947 se jim podařilo vyrazit na první cestu do Afriky a jižní Ameriky. Nevyjeli však jako cestovatelé, ale jako obchodní zástupci výrobce automobilů Tatra. Jenže vážnost a dokumentační důslednost, s jakou svou cestu pojali, z nich nakonec udělala cestovatele a spisovatele. Rok politického zlomu 1948 je zastihl mezi černými Pygmeji. Přestože jim přátelé radili, aby se nevraceli, rozhodli se dokončit cestu a vrátit se. A tak začala dlouhá etapa života v režimu, který si s nimi a s jejich slávou nevěděl rady. Nakonec po mnoha peripetiích dostali povolení, aby uskutečnili druhou několikaletou cestu (1959-1964). To už začalo tání šedesátých let, když slavná dvojice Hanzelka a Zikmund projížděla Sovětským svazem, asijskými zeměmi a Oceánií. Jejich reportáže, filmy a unikátní dokumenty jsou jedinečnými plody této cesty, při níž se připojili k reformnímu proudu uvnitř komunistické strany, který usiloval o polidštění socialismu. Tato účast a pak jasný veřejný postoj k sovětské okupaci znamenal pro dvojici pád do doby "neexistence" a další životní peripetie. Příkladné však je, jak Miroslav Zikmund tuto etapu glosoval: "Já musím Husákovi a okupantům poděkovat, protože jinak bych si neudělal pořádek v archivech." - Při virtuální filmové procházce jeho vilou je vidět, že zpracovat obrovské množství materiálu a poznámek, které H+Z shromáždili, bylo úkolem na několik let.
Na pozadí těchto "viditelných" dějů se však odehrával příběh osobní a rodinný. Příběh člověka v síti vazeb přátelských, ale také občas osamoceného. Nebylo to vždy jednoduché a nebudu tu prozrazovat, co můžete shlédnout sami. Jenom chci říci, že v této osobní rovině se objeví řada okamžiků, které nejsou vždy nejveselejší, ale lidsky jsou nejsilnější. Pro mne je Století Miroslava Zikmunda filmem (nikoli jen dokumentem!) roku.
Století Miroslava Zikmunda (Česká republika, 2014). Režie Petr Horký, scénář Petr Horký (ve spolupráci s Miroslavem Náplavou), kamera Pavel Otevřel, střih Petr Svoboda, hudba Radůza, produkce Piranha Film s. r. o. Dokument, 88 minut.