François Coppée
Září
Pět dlouhých měsíců již bez ní trávím sám.
Mé srdce věrné jest, když se ho na ni ptám.
Byl vonný, krásný máj, mladého jara květ,
já trpěl jsem a snil, že šestnáct je jí let.
Když v červnu plála zem ve růží poupatech,
já trpěl jsem a snil, jak sladký její dech.
A v nocích července, když hvězdno do kola,
já trpěl jsem a snil, jak zrak jí plápolá.
A srpen přešel též a v září hrozen zrál,
já trpěl jsem a snil a stále vzpomínal.
Vždyť na ni vzpomínka v mou duši vlívá jas;
jen třeba zavřít zrak a hned ji vidím zas.
Dva hroby
Chán Timur, Indii a Persii jenž dobyl,
a jako skopce lev jenž rozprášil a pobil
po světě zástupy a národy v jho koval,
ten Timur mohutný vždy v lásce hroby choval.
Když jeho Tataři útokem město stekli
a jeho chabý lid když pobili, psi vzteklí,
jak v zralém obilí když srp zavládne ostrý,
vítězné oblouky když vztýčili, v nichž kostry
a maso s hlavami se chvěly; v zbraní třesku
on vjížděl do města, ve křiku, mečů lesku
něm, ani nezhledna na děsnou svoji slávu,
na koni, celičký jenž zářil v zlatohlavu,
jel zvolna pohroužen svou těžkou hlavu kloně,
jel přímo na hřbitov, zde teprv slezl s koně
a mezi hroby sám tu bloudil dlouhou dobu.
Když přišel náhodou ku svojích dědů hrobu,
neb hrobu imanů, básníků, bojovníků:
cit lásky ku mrtvým v něm ožil v okamžiku,
k těm, kteří na svou smrt myslili v žití celém,
tu vždy se poklonil a hrobu dotk’ se čelem.
Kdys vůdce, jehož voj plstěné čapky nosil,
by šetřil města Thus, že nestranné je, prosil,
že se mu poddalo v den rhamazanu právě,
že básník veliký, Firdusi ve své slávě
tam strávil život svůj; chán touto pohnut zvěstí
se spokojil a hned na hřbitov dal se vésti.
A zvláštním kouzlem jat, v němž háral soucit vřelý,
tu ihned poručil, by hrobku otevřeli.
Hle, z rakve básníka se smály svěží růže.
I ptal se v duchu chán, jaká as změna může
po smrti zápasu se státi s reka tělem,
jenž velký jako on svět dobyl v letu smělém?
A pochod zpáteční hned rozkázal svým sborům.
A do Tatarska jel do města Karakorum,
kde ležel Čingischán v železném chrámu. Rázem
před vzácným poutníkem, jenž pokleknul zde na zem,
svou hlavu skláněje nad rakve otvor stinný,
byl mramor pozvednut, jenž vítěze kryl činy,
a Timur odvrátil se s vytřeštěným okem —
Hle, z rakve tyrana se valila krev tokem.
Víno
Ve sklepů klenutí sám dlouho musí spát
ve vlhku hlubokých zdí, sanytrem jež svítí,
a prachu ve spoustě a ve pavučin síti,
v tmách s vínem mladičkým kol nových lahví řad.
Jak v hrobech ve klidu pozvolna musí zrát
ten nápoj vznešený, let řadu musí sníti,
než může veliký svůj úkol naplniti,
by v srdce, do mozku nám svými blesky vpad’.
Tak s lidskou myšlénkou je rovněž, druhu milý:
to dlouhý proces je a tajný, kterým chýlí
se rhytmus houpavý a ve souzvuk se spíná.
Jak bordeaux lahodné sonety sladké zrají,
a dobře děláš ty, jsa v sklepích živ, jak v ráji,
že krásné verše čteš a piješ stará vína.
Přeložil Jaroslav Vrchlický
François Édouard Joachim Coppée (1842–1908) byl francouzský básník a dramatik patřící do skupiny parnasistů. Byl členem Francouzské akademie, v roce 1888 obdržel Řád čestné legie.