Zásadní přešlap ministra školství
Česká strana sociálně demokratická by měla vážně uvažovat o tom, zda chce být spojena s kroky, které předvádí současný ministr školství. Zamýšlené personální obsazení nově zřizované Národní rady pro vzdělávání a diskuse kolem něho nejsou ničím jiným, než důkazem nekompetentního přístupu.
Nezávislá organizace EDUin, která se dlouhodobě zabývá problematikou vzdělávání, zveřejnila 10. října tiskovou zprávu, v níž formulovala uceleně kroky, jimiž by ministerstvo školství mohlo napomoci koncepčnímu rozvoji vzdělávací soustavy a současně zavčasu informovat novou garnituru politiků v zastupitelstvech o prioritách v této oblasti , aby se opět nezačínalo od nuly. Mezi koncepčními návrhy bylo i ustavení Národní rady pro vzdělávání. EDUin uvádí: „Mělo by jít o kolektivní nepolitický orgán zastupující co nejširší názorové spektrum, složený ze zástupců klíčových organizací a institucí občanských, zájmových a správních, jehož mandát by přesahoval politický mandát ministra. Jeho smyslem by mělo být zvyšování povědomí veřejnosti, včetně regionálních politiků, o tom, co je ve vzdělávání důležité. Národní rada by měla zajišťovat kontinuitu vzdělávací politiky při změně na místě ministra. Ustavení této rady ministerstvo připravuje.“
Ministr Marcel Chládek vzal tento úkol zřejmě s neobyčejnou zodpovědností a informoval noviny Deník o chystaném personálním obsazení rady (viz zde). Předsedou by měl být Václav Klaus. Nikoli ovšem ten mladší, který byl po léta ředitelem soukromého gymnázia, ale veterán naší politiky a bývalý prezident. Tato zpráva vyvolala upřímné zděšení v kruzích, které mají ke vzdělávací politice blízko. Zástupci protikorupčních iniciativ Vraťte nám stát!, Nadační fond proti korupci a Veřejnost proti korupci publikovali 24. října otevřený dopis, v němž „…rozhodnutí ministra Chládka považují za nepochopitelné. Především se domnívají, že tím ministr Chládek legitimizuje odkaz Václava Klause, který nabyl zvláště po jeho loňské prezidentské amnestii velké rozporuplnosti. Připomínají rovněž, že Václav Klaus svými nekompetentními a skandálními vyjádřeními na adresu veřejných vysokých škol v minulosti (např. v lednu 2012) vzbudil velké pobouření akademické obce, a lze tedy očekávat, že jeho případné jmenování do čela Národní rady pro vzdělávání narazí na ostrý odpor v akademické a vědecké komunitě. Zároveň se obávají, že za tímto záměrem se mohou skrývat i obchodní zájmy Václava Klause mladšího“ – Připomeňme si v této souvislosti Klausovu rétoriku vůči akademické obci z doby, kdy prohlašoval Josefa Dobeše za nejlepšího porevolučního ministra školství.
Ministr Chládek poté začal kličkovat: Klaus by měl být pouze předsedou přípravného výboru a jeho slova byla zkreslena. Proti tomu se Deník ohradil tvrzením, že dostal tiskovou zprávu se zcela jasným obsahem. Chládek argumentoval pro Klause i takto: „Budeme připravovat Národní radu pro vzdělávání a chtěl bych, aby v přípravném výboru byly různé názorové proudy. Aby tam byl zapojen i člověk typu Václava Klause, který bude oponovat naše návrhy a konstruktivním způsobem nám je bude posouvat. Je to vysokoškolský profesor a problematikou se dlouhodobě zabývá.“ (zdroj)
To, že Václav Klaus je především politik a současně symbol určitého typu politiky, který podtrhl své působení vyhlášením kontroverzní amnestie na konci svého prezidentského působení, je důležitější, než jeho akademický titul. Zde se ukazuje zarážející politická a sociální nekompetentnost ministra školství a jeho úvahy o názorové různosti a konstruktivním posouvání nelze považovat za nic jiného než za povrchnost a alibismus.
Jenže Klaus není jediným problémem. V textu, který zveřejnil Deník, se setkáme i se jmény Vladimíra Dlouhého či Jana Mühlfeita. První má vazby na podnikatelské kruhy a je představitelem určitého typu omezeně ekonomizujícího pojetí politiky s nejasnou názorovou konzistencí (předrevoluční člen KSČ, pak porevoluční ministr atd.), ten druhý je mu životopisem velmi blízký, v něčem má tento manažer, bývalý ředitel české pobočky Microsoftu, i závažnější stíny v minulosti (spolupráce s StB jako agent). Podle pana ministra mají tito pánové zřejmě našemu vzdělávacímu systému co přinést. Nejde teď ale jen o kontinuitu mravní, ale i o zastoupení určitých neakademických kruhů v tomto důležitém orgánu. Je to stejně závažné nakročení k ovlivňování vzdělání, které se už odehrálo v minulosti při jednáních o roli správních rad na univerzitách. Jméno Václava Klause staršího se tu neobjevilo náhodou. Na toto nebezpečí naráží také EDUin ve své poslední tiskové zprávě, kde se praví: „Stávající složení Národní rady pro vzdělávání ale považujeme za nevyvážené, v Radě dostávají příliš velký prostor zájmové skupiny na úkor nezávislých odborníků.“
Pokud ČSSD zamýšlí svou misi na poli vzdělávacího systému vážně, pak by měla uvažovat o odvolání ministra Chládka. Toto není první jeho problematický úkrok ve funkci, ale je to především úkrok zásadní a nepřijatelný.