Masakry podle plánu
Profesor historie na Yaleově univerzitě Timothy D. Snyder (narozen 1969) definuje dějiště své knihy Krvavé země, Evropa mezi Hitlerem a Stalinem jako oblast zahrnující Polsko, Ukrajinu, Bělorusko, pobaltské země a nejzápadnější část Ruska s městy Petrohrad, Smolensk a Kursk. Ve třicátých a čtyřicátých letech se v této oblasti vystřídaly dva nejbrutálnější režimy moderní doby, založené na nesnášenlivé světovládné ideologii. Kdo jim jakýmkoli způsobem překážel, měl prostě smůlu. Vyvražděno bylo zhruba čtrnáct milionů lidí – přesná čísla se sotva dají zjistit, a jak autor podotýká, každý stát si je upravuje podle momentálních potřeb: například počet obětí ukrajinského hladomoru se odhaduje na tři miliony, ale ukrajinské zdroje uvádějí až deset milionů.
Počátkem třicátých let nastal hladomor na sovětské Ukrajině (Snyder na rozdíl od jiných historiků nepochybuje o tom, že byl vyvolán uměle, jako trest pro neloajální obyvatelstvo), následovaly velké čistky let 1937–1938, které nepostihly zdaleka jen stranické špičky, o nichž se píše nejčastěji, ale také třeba polskou menšinu, vnímanou Stalinem jako potenciální pátou kolona nepřítele. Po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop se oba režimy vypořádaly s nepřáteli na obsazených územích, po nečekaném útoku Němců proti SSSR pak nastalo systematické vybíjení civilního obyvatelstva, především Židů.
Autor zmiňuje nacistický Generalplan Ost, v jehož rámci mělo být obsazeno sovětské území až po Ural, všechna tamní města zničena a oblast osídlena německými zemědělci. Cílem bylo vytvořit nový „frontier“, který umožní Německu stát se skutečnou protiváhou USA. Původní obyvatelstvo mělo být zlikvidováno tím, že se mu jednoduše všechno sebere (k tomu Němci hodlali využít osvědčenou síť kolchozů), počítalo se s tím, že nejméně třicet milionů lidí do půl roku zemře hladem.
Reakcí na nacistický teror byla samozřejmě masivní pomsta, při níž váleční vítězové zmasakrovali množství německých či pobaltských civilistů. Mocenského vakua využila i řada nacionalistických skupin, z nichž nejznámější jsou ukrajinští banderovci provádějící etnické čistky namířené proti Polákům a Židům. V závěru své knihy se Snyder věnuje i poválečnému vývoji stalinského impéria. Režim se stabilizoval a upustil od hromadného zabíjení, přesto však proběhla řada antisemitských kampaní, jako byla „noc zavražděných básníků“ v roce 1952, v témže roce proces se skupinou Slánského nebo represe proti údajným sionistům, které odstartoval Gomulka koncem šedesátých let v Polsku (byť sám autor konstatuje, že jejich rozsah byl nesrovnatelně menší než v období velkého teroru).
Poklonu zaslouží autorova zcela mimořádná heuristická práce; díky svým jazykovým znalostem mohl prostudovat řadu dosud opomíjených pramenů přímo v archívech dotčených zemí. Kniha je navzdory úctyhodnému rozsahu velmi čtivá, přináší řadu výmluvných detailů. Snyderovým záměrem je neztrácet kvůli historickým souvislostem ze zřetele osudy konkrétních lidí. Ovšemže je historik, nikoli filosof, a své úvahy o humanitě a morálce opírá především o texty Hannah Arendtové. Stranou také nechává rozbor nacistické a stalinistické ideologie – konstatuje, že praxe obou režimů se od teoretických tezí často lišila (příklad: Hitler původně deklaroval cíl vysídlit z „německého životního prostoru" veškeré slovanské obyvatelstvo, ale na konci války hroutící se říše stála už pouze na otrocké práci válečných zajatců, takže se počet Slovanů v samotném Německu přiblížil počtu starousedlíků).
Snyder přináší řadu provokativních tezí, když například polemizuje s tradičním zobrazováním Osvětimi a dalších koncentračních táborů jako symbolu holocaustu; připomíná, že mnohem více Židů zahynulo v „krvavých zemích“, kde žádné tábory neexistovaly, oběti byly vražděny okamžitě. Připomíná paradoxní skutečnost, že ukrajinskému hladomoru unikli pouze ti, kteří byli už na počátku kolektivizační kampaně označeni za kulaky a uvězněni: v pracovních táborech dostávali alespoň nějaké jídlo, na rozdíl od svých krajanů, kteří zůstali „na svobodě“. Mnohým se tak podařilo přežít, ale krátce po propuštění na ně dolehla vlna velkého teroru let 1937–1938, kdy bylo popraveno okolo 680 000 lidí označených jako „třídní nepřátelé“ (přičemž mnohdy se jimi stali pouze proto, aby místní satrapové naplnili shora určené kvóty). Hodně problematickou otázku navíc Snyder otvírá v souvislosti se sovětskými občany, kteří tak či onak kolaborovali s Němci. Neskrývá jejich podíl na válečných zločinech, ale zároveň váhá s jednoznačným odsouzením: mnozí měli dost důvodů nenávidět komunisty (a také Židy, kteří se v bolševickém hnutí od počátku výrazně angažovali) a mnozí chtěli prostě nějak tu strašnou dobu přežít.
Snyderova kniha je zjevně určena především americkému čtenáři, který se v dějinách Evropy, natož té východní, valně neorientuje – proto místy až příliš rozvláčné explikace i příliš efektní novinářské zkratky. Aby zaujal současné již dost otrlé publikum, vybírá si často co nejodpudivější nebo nejdojemnější detaily. To je spíše konstatování než výtka – přimět současného čtenáře, aby se zajímal o temnou minulost, jistě není nijak vděčný úkol.
Leckdy Snyder odmítá vidět to, co se do jeho efektní koncepce „krvavých zemí“ nehodí, a přehlíží kostlivce, které má ve skříni Západ: například hladomory v Brity ovládané Indii (k poslednímu došlo v roce 1943) se od toho ukrajinského příliš nelišily počtem obětí ani podílem politiků na jejich vyvolání. Vraždění civilistů na obsazených územích znala i první světová válka, dostatečně popsána je brutalita kolonialistů například v Leopoldově soukromém státu Kongo, za jehož třiadvacetileté existence zahynula téměř polovina původních obyvatel. Je ovšem skutečností, že žádné masakry v historii nebyly tak důkladně zorganizovány a neprováděl je celý státní aparát (bylo například nemyslitelné mít v SSSR třicátých let jakoukoli funkci a přitom nemít ruce od krve: totalitní režimy jsou založeny na tom, aby si pořídily co nejvíc spoluviníků). Miliony lidí byly určeny k likvidaci jediným administrativním rozhodnutím, aniž by se čímkoli konkrétním provinily, pouze na základě svého etnického původu.
Krvavé země je kniha, která rozhodně stojí za přečtení. Nesdílím ovšem přesvědčení většiny českých recenzentů, že byla napsána proto, aby položila rovnítko mezi nacismus a komunismus. To autor nikde výslovně netvrdí. Spíše je svědectvím o tom, jak otřesně krutá dokáže být moderní společnost, když se zřekne morálních zábran. V podstatě stačí, aby byla nějaká skupina lidí uznána jako „nepotřebná“ či dokonce „nepřátelská“ an sich. A k tomu mívá bohužel sklon i naše tolik svobodomyslná doba. Nemusíme chodit až na válkou zmítanou Ukrajinu; zajímavou paralelu nabízí ve svém textu na serveru Finmag.cz (!) Michal Kašpárek: „Naivně bych si ale dovolil varovat před jedním vzorcem v myšlení obyvatelů a dobyvatelů krvavých zemí, který nelze přehlédnout ani v současnosti. Bylo jím přesvědčení komunistů i nacistů, že si oběti režimů vybraly svoje utrpení samy (…) Vidím v tom inspirativní zárodek ‚komentáře s nejvíce souhlasnými hlasy‘ pod zprávou o sociálním vyloučení nebo bezdomovectví. Časy se mění, deklarace lidských práv podepisují — a hledání potměšilých, schválně na oko trpících vnitřních a vnějších nepřátel zůstává.“
Timothy D. Snyder: Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. Přeložila Petruška Šustrová. Paseka a Prostor, Praha 2013. 496 stran.