Šestý a sedmý díl Českého století: Dějiny jako dumasovský hřebík
26. listopadu to bude přesně rok, kdy jsem v deníku Britské listy ukončil poslední recenzí svou sérii reflexí jednotlivých dílů Kosatíkova a Sedláčkova televizního seriálu České století, z něhož byly tehdy natočeny a odvysílány pouhé dvě třetiny. Svůj dobrý zvyk ohlédnout se za každým dílem seriálu přenáším do týdeníku Kulturní noviny – s omluvou za zpoždění reflexe minulého dílu. V tomto článku si tedy přečtete recenzi dvou dílů; Musíme se dohodnout (Moskva 1968) a Je to jen rock´n´roll (Praha 1976).
Musíme se dohodnout (Moskva 1968)
Příběh podepisování Moskevských protokolů v roce 1968 ze všech dosavadních dílů Kosatíkova a Sedláčkova Českého století (rozbití Rakouska, Mnichov, plánování atentátu na Heydricha, Únor, příprava procesu se Slánským) vyčnívá jedním faktem; tento komorní příběh byl už jednou natočen. Ne, že by některé epizody už ztvárněny nebyly (například londýnských příprav atentátu se dotýká jak Sequensův Atentát, tak Vávrova „revoluční trilogie“), ale britsko-španělský film Okupace (1980, režie Leslie Woodhead) na motivy Mlynářovy knihy Mráz přichází z Kremlu, který jsme především v devadesátých letech mohli v českých televizích vidět snad na každé výročí Srpna (dnes se nějak „ztratil“, dokonce i na internetu je o něm jediná zmínka – a to na britských stránkách…), je vybudován na velice podobném půdorysu jako Kosatíkovo/Sedláčkovo Musíme se dohodnout – což je ideální materiál pro srovnání.
Zatímco Okupace je psána podle pamětí očitého svědka a charaktery postav jsou tedy (odmyslíme-li si nutnou subjektivnost každé osobní výpovědi) věrné, Musíme se dohodnout je psáno už tradičním „českostoletním“ kosatíkovským stylem, v němž dějiny fungují jen jako dumasovský hřebík, na který se věší příběhy literárně silných archetypálních postav a konfliktů:
Prezident-generál, který kolaboruje, protože velmoci nikdy nezapomene, že jeho zemi osvobodila v roce 1945.
Sentimentální první tajemník zraněný ve svém rusofilství.
Radikální člen ústředního výboru, mukl, který byl v 50. letech čtyři roky vězněn.
Člen ústředního výboru, který je od první chvíle určen k likvidaci.
Skutečnost, o níž vypovídají prameny, byla trochu jiná. Ludvík Svoboda, v padesátých letech režimem téměř zlikvidovaný, byl vše, jen ne milovník Sovětského svazu. Během čtyř let společných bojů ale dokonale poznal fungování tamních struktur, s nimiž se v Moskvě utkal tak, jak uměl; věren své technokratické nátuře. Alexander Dubček vyrůstal v sovětském Kyrgyzstánu, odkud Dubčekova rodina, zcela vyléčena z lásky k „Velké zemi“, uprchla těsně před druhou světovou válkou (!) během stalinských čistek zpátky na Slovensko s přáním hledat sociální spravedlnost v civilizovanějším balení. Josef Smrkovský byl všechno jiné než onen energický Kosatíkův zdroj odporu. Jako miláček obrodných novinářů byl známý svými vágními řečmi o demokracii, a byl to koneckonců on, kdo během jednání v Čierné nad Tisou přes dohodu tiše uklouzl, aby dal československým médiím (okamžitě s radostí rozšířenou) zprávu, „že je všechno v suchu“ (což byla později jedna z hlavních Brežněvových záminek k okupaci). A ani František Kriegel z této hrstky zmatených a překvapených vůdců liberalizující se země zpočátku nijak nevyčníval (Kosatíkova potřeba, aby archetypy byly krystalicky čisté, mu zabránila i v tom, aby využil fakt, který by si o ztvárnění v díle tohoto formátu jinak velmi říkal: že Kriegel byl židovského původu, a Sověti se o něm dle Mlynářova svědectví vyjádřili, „že to pro ně není žádný člen československého ústředního výboru, ale haličský Žid“). Vrcholem tvůrčí licence v příběhu, založeném na popsaných historických faktech, je pak ztvárnění postavy předsedy vlády Oldřicha Černíka, který jde ústřednímu výboru ohlásit okupaci s dýmkou v ústech a s důstojným klidným krokem toho, který vše věděl předem. Jedinou postavou, která je vylíčena přesně, je málomluvný kariérista Gustáv Husák, o němž ale Kosatíkův Smrkovský zase vyřkne tuto nesmyslnou větu: „Husák by moh bejt v jakýkoli straně. Německý, kdyby Němci vyhráli válku, ve Stalinově, v Dubčekově…“ (Přičemž jak známo, mladý bratislavský advokát Gustáv Husák byl i za nacistického Slovenského štátu, v době, kdy německá vojska byla už na Kavkaze, v severní Africe a dobývala Británii, členem ilegální komunistické strany a později se stal jedním z prvních organizátorů Slovenského národního povstání…)
Co se týče stavby příběhu (kterému se nedá upřít silná dramatická sugestivita, na kterou jsme si po pěti dílech Českého století už zvykli), někdy je poněkud „trhaná“ (oznámení ústřednímu výboru, že bude souzen před československým dělnicko-rolnickým soudem, STŘIH, jeho nakládání do obrněného transportéru, STŘIH, Dubčekův sen z ruské dači, STŘIH, moskevské letiště) nebo nelogická (jednání Brežněvova týmu s československým ÚV v čele s Dubčekem a Smrkovským, STŘIH, Svoboda se baví s členy ÚV o tom, že je třeba Dubčeka a Smrkovského přivést zpět do diskuse a bez úhony do Prahy).
Oproti předchozím dílům zapracovali realizátoři na prokreslení postav, které mluví cizím jazykem či dialektem: Ukrajinec Brežněv (kterého hraje ukrajinský herec Oleksandr Ignatuša) mluví typickou ukrajinskou ruštinou, jíž mluvíval, Vasil Biľak (toho hraje slovenský herec Peter Marcin) zase východňársko-rusínským dialektem. Méně propracovaný (lépe řečeno diletantský) je už překlad ruských dialogů do češtiny: ruské slovo „narod“ (lid) je překládáno jako „národ“, ruské slovo „strana“ (země) je překládáno jako „strana“, obrat „drug protiv drugu“ (přítel proti příteli) je překládán jako „jeden proti druhému“.
Jak už jsem ale jednou zmínil, autoru Pavlu Kosatíkovi nelze upřít, že svou sugestivitou a dobrým používáním mnoha dramatických postupů a jemných charakterizujících symbolů diváka nepopiratelně vtahuje (užil jsem si například nastupování představitele Ludvíka Svobody, Emila Hortvátha mladšího, do výtahu, při němž svého průvodce z „pater nosteru“ – v překladu „našeho otce“ – vytlačí) do svého výkladu dějin, což režisér Robert Sedláček nadprůměrně dobře režíruje.
Problém – jak už bylo řečeno – je jen v tom, že onen příběh není příběhem dějin, ale velmi volnou – a někdy dokonce protikladnou – variací na ně…
V tomto smyslu mi díl…
Je to jen rock´n´roll (Praha 1976)
…přišel mnohem „historičtější“, a to už od svého začátku, kdy Kosatík skvěle charakterizuje Magorovu skupinu epizodou pálení spisů Bohumila Hrabala, který ve veřejném rozhovoru podpořil kandidáty Jednotné kandidátky Národní fronty. V tomto dílu, v němž opět velmi dobře použil sujet „Co bylo, než se stalo to, co je notoricky známo“, se Kosatík sice opět neoprostil od své klasické archetypálnosti tvorby charakterů (radikální Magor versus váhající Havel), ale přinesl některá témata, o nichž se zatím ve větší míře mlčelo či mluvilo potichu – což je například fakt, že zakladateli Charty mohli být jen literáti, kteří v roce 1968 stačili podepsat nezrušitelné smlouvy se západními nakladatelstvími, a byli tedy za normalizace finančně zajištěni. Proti nim zde v saunové scéně stojí první anonymní postava z Kosatíkovy série, režimní „spisovatel a scenárista“, kterého autor pojmenoval iniciálami X. Y. a o jehož identitě se okamžitě po odvysílání dílu rozpředla na sociálních sítích divoká diskuse. Já osobně zastávám názor, že předobraz X. Y. neexistuje, a existuje-li, není jeho identita v rámci Kosatíkova příběhu příliš důležitá. X. Y., který Havlovi vysvětluje, že svým rezervovaným postojem dělá režimu jen radost a sobě škodí, jako by z oka vypadl řadě Havlových tehdejších přátel, které Havel rok předtím (v roce 1975) vtělil do jediné postavy, postavy Michala ve své hře Vernisáž. Mezi tímto příslušníkem šedé zóny a radikálním magorem Jirousem („Dělat si jenom to svý, jako kdyby nebyli. Jenom to je svoboda…) se tedy Kosatíkův Havel pohybuje.
Skutečnost byla jako vždy složitější. Zatímco Václav Havel byl už od 60. let rozený politický aktivista, lépe řečeno politik, který během okupace v roce 1968 dramaturgoval odbojné ilegální vysílání libereckého československého rozhlasu a později v reakci na úmrtí Jana Palacha bez jakéhokoli smutku pragmaticky vyzval neostalinistické kolaboranty k odstoupení pod pohrůžkou dalších pochodní, Magor (v příběhu podaný jako pomilováníhodná naivní mánička) vystudoval dějiny umění, a jeho původní ambice se soustřeďovaly výhradně na svobodu tvorby. Politicky byl z těch dvou radikálnější jednoznačně Havel, což Kosatíkův Magor vlastně potvrzuje proroctvím o tom, že Havel je z „dobré“ rodiny, která už kdysi u moci byla, a jednou to „po nich bude chtít převzít a establishmentem bude on sám“ (ve skutečnosti tato slova řekl Egon Bondy). Tato Magorova/Bondyho slova potvrzuje v příběhu i bývalý ministr zahraničí profesor Hájek svým moudrým pousmáním nad Havlovou větou: „Já nejsem politik.“
Kosatíkův Magor je v tomto dílu archetyp moudrého blázna-dítěte, které křičí: „Král je nahý!“ Svého času jsem se soustavně zabýval Havlovým literárním dílem, nikde jsem ale nenatrefil (ani bohužel sám nevytvořil) větu, která by tak dokonale charakterizovala Havlovo dílo a kterou Kosatík vložil do úst svému Magorovi:
„Když ty seš, Vašku, jinej. Čteš knížku, něco tě při ní napadne, tak napíšeš novou. Ale když Mejla skládá, tak je to, jako když na Moravě před sto rokama baby malovaly almaru. On nic nechce.“
Druhou postavou tohoto druhu (s přidanou hodnotou vzdělání) je Kosatíkovi filosof Jiří Němec, který říká tyto hluboké pravdy:
„Jsou situace, kdy je dobrý myslet na pár tahů dopředu, ale někdy člověk musí udělat,co považuje za správný, bez ohledu na všechno.“
nebo
„Všichni Češi buď byli, jsou, nebo budou komunisti. Aspoň jednou za život.“
(Výjimkou, která to – přes proklamovanou rovnost v Chartě, kde bývalí komunisté tvořili většinu – odmítá přijmout, byl, jak Pavel Kosatík správně naznačuje, třeba právě Václav Havel. V závěru dílu Pavel Kohout – sám v padesátých letech stalinista – pozoruje bývalé straníky, jak podepisují Chartu a položí Havlovi otázku: „Odpustils jim?“, Havel odpoví drobným, do budoucna velmi symbolickým protimluvem: „Jo. Ale nezapomenu.“)
Když vezmu v potaz mediální pozornost, jaké se Kosatíkovu a Sedláčkovu Českému století dostává v současných mainstreamových médiích (hlavní vysílací čas, anonce a ukázky v České televizi a nejen Českém rozhlasu), vnímám v případě tohoto dílu jeho práci v některých okamžicích možná až jako velmi chytře využívající (některými politickými silami programovaná a koupená) česká média k propagaci doposud zakázaných nebo velice potichu vyslovovaných myšlenek, jako je třeba věta Kosatíkova Havla na adresu Jiřího Němce: „Co proti nim chceš lidem u nás dát? Kapitalismus? Řeknou nezaměstnanost. Masaryka? Řeknou: Po něm přišel Mnichov.“
Je ale možné, že mé přání je otcem mé myšlenky, a s výše uvedenými Kosatíkovými větami je to tak jako s následující pasáží z Havlovy Audience, která byla původně napsána jako ironické zesměšnění postavy Sládka, nicméně když ji britští studenti bohemistiky, kteří Audienci před několika lety rozebírali, analyzovali, shodli se bez ironie na tom, „že ten člověk má naprostou pravdu“:
Sládek: „Vy jste všichni moc chytrý, moc dobře to máte spočítaný, moc dobře se o sebe umíte postarat! Principy! Principy! Bodejť byste si je nechránili, ty svý principy – vám se totiž výborně zhodnotěj, vy si je totiž výborně prodáte, vy si na nich totiž pěkně vyděláte, vás ty principy totiž živěj – ale co já? Já za ně můžu dostat jen napráskáno! Vy máte vždycky šanci – ale jakou šanci mám já? O mě se žádnej nepostará, mě se žádnej nebojí, o mně žádnej nenapíše, mně žádnej nepomůže, o mě se nikdo nezajímá, já jsem tak dobrej na to, abych dělal hnůj, z kterýho ty vaše principy porostou, sháněl vytopený místnosti pro vaše hrdinství a sklízel za to nakonec jen posměch! Ty se jednou vrátíš mezi ty svý herečky – budeš se tam na ně vytahovat, že jsi koulel sudy – budeš hrdina – ale co já? Kam já se můžu vrátit?“
Ano, toto byl osud nejen řady neznámých disidentů i chartistů (včetně profesora Hájka, který svou osobností zajistil publicitu Charty 77 v zahraničí a zemřel bez prostředků, protože neměl se zahraničím uzavřenu žádnou smlouvu, a hlídal si na rozdíl od jiných své nestranictví potud, že odtamtud odmítl i jakoukoli finanční podporu), osud nejen protinormalizačních i protisametových disidentů Karla Kryla a Egona Bondyho (propagátor amerického radaru v Brdech Ivan Magor Jirous mezi ně nakonec kupodivu nepatřil…), ale především řady dnes tolik vysmívaných prostých Čecháčků, kteří tehdy přes den chodili do jisté práce (kterou tehdy měli) a večer usedali ve svých bytech (které jim tehdy nemohl zabavit exekutor) u televize, na jejíž zrnící obrazovce (jíž končí tento díl) zpíval Josef Zíma…
Mé předchozí recenze Českého století:
Veliké bourání: http://www.blisty.cz/art/70791.html
Den po Mnichovu: http://www.blisty.cz/art/70850.html
Kulka pro Heydricha: http://www.blisty.cz/art/70966.html
Všechnu moc lidu Stalinovi: http://www.blisty.cz/art/71065.html
Zabíjení soudruha: http://www.blisty.cz/art/71164.html
Přerušení Českého století: http://www.blisty.cz/art/71237.html