Joachim Ringelnatz
Verše německého spisovatele, malíře a kabaretiéra.
Trápení v Bielefeldu
V Bielefeldu mrzlo, jen to praštělo.
Zahlédl jsem ženu – hrozně jsem se lekl –
v krátkém kombiné. To tělo trpělo!
A lítost srdce svírá,
že stojí a zírá, že ji mráz tak týrá...
Ach, jen figurína. Pouhý papundekl.
Já se viděl šťasten vedle živé ženy,
přitažlivým zjevem zmámen doslova,
bez valného zájmu o snížené ceny.
Výloha však byla ledová.
Mrazem vyhrkly mi slzy. Arciže.
Dáma mlčela. A slunce svítilo.
V nitru se mi v mukách cosi vznítilo.
Žádný muž nezívá před ženským negližé!
Okouzlení
Tak jsem tebou zmámen,
tak mě mučí žal,
že i kachel z kamen
bych ti z lásky dal.
Grácie tvé líce,
ta mě mučinká!
V náspu železnice
svítí kručinka.
Tak se utíkám,
když tě paměť vrací,
k sladkým vidinám.
Srdce nekrvácí.
Čas každému z tvorů
masku nasadí.
Je to na potvoru!
Osud vyvádí.
Haf, haf – štěká pes.
Vlak uhání v dál –
asi do nebes.
Mě však mučí žal.
Nezbývá než Ámen!
Ten mi sílu dal,
že bych kachel z kamen
vzteky roztřískal.
Komik
Komik, jenž velkou slávou slul,
po hlavní třídě kamsi plul.
Lidí se zmocnil vzruch a shon,
ten říká tomu: „To je on!“
V ten moment komik bez váhání
zakroutil krkem svojí paní.
Tak užaslému publiku
předvedl novou komiku.
Čekání na nevímco
Flašinet zní jak o pouti:
život i umírání.
Za domem v šeru zákoutí
změť střepů k nepřebrání.
Na okně muška bzí, bzí, bzí,
kličkuje po skle hbitě.
Zvonek. – Kočébr nabízí
šněrovadla či nitě.
Při starém všecko – den jak den.
Žádný vzruch, žádná změna.
Nic neláká vyrazit ven,
nic zůstat v čtyřech stěnách.
Celý život
„Pamatuješ ještě,“ k večeru se ptala
jepice, „jak jsem ti jednou vzala
ten drobeček brynzy na schodech?“
S rozvážností kmeta její mušák praví:
„Jakpak bych tu krádež mohl pustit z hlavy!“
Usmíval se: „To byl tenkrát spěch!“
„Pamatuješ ještě,“ tázala se dál,
„jak z otravy krve se mi udělal
pod šestým kolenem vřed a jak mi ani – – –“
„Bohužel – – –“ zabručel manžel z polospaní.
„Pamatuješ, jak jsem na tě zanevřela
a na mucholapku přilepit se chtěla?
Jak jsme o vajíčko – první – měli strach?
A jak o půl šesté hrklo v hodinách?
Jak jsem potom, hrůza, padla do smetany?“
Na tohle už manžel slůvkem neodvětil.
Tiše bzučel k sobě žitím uondaný:
„Dávno je to, dávno – – a čas letí – – letí.“
Joachim Ringelnatz (narozen 7. srpna 1883 ve Wurzenu jako Hans Bötticher, zemřel 17. listopadu 1934 v Berlíně) byl německý námořník, sloužící za první světové války na minolovce, později akrobat a kabaretiér, výtvarník a autor dadaistické poezie. Za nacistického režimu bylo jeho dílo zakázáno jako příklad degenerovaného umění. Český výbor z jeho tvorby vyšel v překladu Josefa Hiršala a Michaely Jacobsenové pod názvem Stará láska nerezaví.