Rok Evropské unie
Od Nového roku se Řecko na šest měsíců ujalo předsednictví Evropské unie. Více než symbolicky to bude právě tato země, která povede EU v době voleb do Evropského parlamentu. Ty se uskuteční na konci května a budou, dovolím si tvrdit, doposud nejdůležitější v historii EU. Kromě změny předsednictví se úderem silvestrovské půlnoci pomyslně plně otevřely pracovní trhy Velké Británie, Rakouska, Belgie, Francie, Německa, Lucemburska, Malty, Nizozemí a Španělska i občanům Rumunska a Bulharska. Obzvláště ve Velké Británii a v některých jejích médiích i politických výrocích bylo možno pozorovat, jak problematická je současná situace evropské integrace. Poslední, nikoliv zanedbatelnou aktuální změnou týkající se EU, je vstup Lotyšska do eurozóny.
V listopadu 2013 britská vláda ztížila podmínky nároku na sociální příspěvky, a to jednoznačně v souvislosti s otevřením pracovního trhu i občanům nejnovějších členských států Evropské unie. Toto otevření bylo obzvláště v bulvárnějších a nejčtenějších médiích často rámováno jako "příval" nebo "příliv" imigrantů a navíc v konkrétním případě potenciální rumunské a bulharské imigrace bylo přímo směšováno s romskou imigrací. To může poukazovat na to, do jaké míry se nejedná ani tak o názory, jako spíše metody mediálního, a co hůř politického boje. Zdá se, že premiér David Cameron a jeho konzervativní strana se cítí ohrožena posilující britskou euroskeptickou stranou (United Kingdom Independence Party), a tak se snaží absorbovat některá její témata. Co se týče takového postupu, je to logické, tak funguje demokratická politika, ale je potřeba znát určitou míru, domnívám se, že konzervativci ji překračují a liberální demokraté, kteří jsou s konzervativci v koalici, to už dokonce nazvali i panikou.
Bylo by hloupé myslet si, že argumenty britské vlády a médií nerezonují i v samotném Rumunsku a Bulharsku. Francouzský týdeník Courrier international, který funguje na bázi překladů vybraných novinových článků,[1] přinesl text z tradičního bukurešťského deníku Adevărul. Tento článek poukazuje nejen na skutečnost, že obdobná argumentace byla používána už Tonym Blairem v souvislosti s obavou z příchodu "polských instalatérů" a neukázala se ani zdaleka reálnou, ale i na to, že pouhé přepočty hodinové mzdy nebo sociálních příspěvků jsou zavádějící v ilustraci rozdílu mezi Velkou Británií a Rumunskem nebo Bulharskem. Je prostě možné, že velká většina občanů Rumunska a Bulharska se nemusí cítit dostatečně ekonomicky motivována pro přesun do Británie. To by narušovalo podobu vnímání problematiky mnohými britskými médii, jako by jejich texty nesloužily ani tak k odmítnutí imigrace, ale spíše k potvrzování vlastní identity a posilování (sníženého) sebevědomí.
Pochybné strašidlo imigrace
Obecně, co se týče imigrace a jejích statistik, je složité s nimi operovat a vyvozovat z nich politické argumenty. Na jedné straně lze vzít za příklad Irsko, které se podobně obávalo imigrace poté, co v roce 2012 uvolnilo pracovní trh, a které si této imigrace v současnosti cení, nebo lze argumentovat analýzami přímo z Británie prokazujícími pozitivní vliv současné imigrace (například zde). Na druhé straně to nevylučuje, že nějaká jiná organizace nebo osoba tyto výzkumy zpochybní, a to třeba i legitimně na základě nevyhnutelných nedostatků každého výzkumu, a z toho vyvodí zcela opačné názory. Je potřeba se zamyslet spíše nad samotným způsobem uvažování než nad konkrétními čísly.
Doposud jsem mluvil pouze o Velké Británii, a jak je známo, Velká Británie dlouhodobě zaujímá kritický postoj k evropské integraci. Problémem je, že tento její postoj jako by se v současnosti posouval od určité racionální pozice bývalé velmoci, kterou rozhodně nelze obvinit z apriorního odporu například právě vůči imigraci, směrem k etnizaci, nacionalizaci a obecně esencializaci argumentů. Proč se tak děje?
Je to totiž všeobecný evropský trend. Mluví se o "líných" Řecích, "hamižných" Němcích, "mentalitě" Jihu a Severu, a když to takto není řečeno naplno a je to podáno korektnějšími slovy, argumentace tak minimálně vyznívá. Esencialistická argumentace, která je často typická pro naše vidění afrických nebo blízkovýchodních konfliktů, začíná prosakovat i do sporů o evropskou integraci. Hrozící konflikt v jižním Súdánu ani krizi ve Středoafrické republice však nelze vysvětlit napětím mezi křesťany a muslimy, nejedná se o náboženské střety, ale jde o "pouhé" boje o ekonomickou a politickou moc využívající všech prostředků, včetně šíření nenávisti vůči lidem s odlišným vyznáním. Stejně tak lze prokázat, že za problémy Řecka není domnělá "lenost" jeho občanů a že tzv. německý ekonomický model není záložen na nějaké německé identitě, ale na souhře mnoha institucí. Je to ale mnohem náročnější způsob uvažování, stojí mnoho energie a vyžaduje mnoho znalostí, které by však politici a novináři měli mít.
Prvním lednem 2014 se Řecko ujalo předsednictví Evropské unie. Řecko je symbol přímo existenciálních problémů evropské integrace. Volby do Evropského parlamentu, které se uskuteční v květnu tohoto roku, budou, troufám si tvrdit, doposud snad poprvé v historii Evropské unie opravdu důležité. Do jaké míry budou zvoleny euroskeptické strany nebo dokonce strany zpochybňující samu existenci Evropské unie na základě etnických či nacionalistických argumentů?
[1] Celoevropská obdoba tohoto mediálního konceptu překladů, která byla dostupná i v češtině jako Presseurop (http://www.presseurop.eu/cs) a která pomáhala utvářet alespoň určitý zárodek evropské veřejné sféry, musela být na konci prosince 2013 z nedostatku financí zastavena, petici za podporu můžete podepsat zde.