Debata o poměrném volebním systému v roce 1990
Poslední dobou se ze zpráv dozvídáme, že rodící se vládní koalice má v plánu změnit volební systém na většinový, aby se snadněji vládlo tomu, kdo ve volbách zvítězí. Já jsem spíše zastáncem systému poměrného, ve kterém strany dostanou tolik mandátů, kolik procent voličů se k nim ve volbách přihlásí. Proto se chci podívat do historie, na to, jak se argumentovalo v roce 1990, kdy se Občanské fórum a další tehdejší instituce rozhodly, že volební systém prvních demokratických voleb po roce 1989 bude poměrný.
První demokratické volby po sametové revoluci
První demokratické volby po pádu komunistického režimu se konaly v červnu 1990, konkrétně 8. a 9. června. Kromě Občanského fóra a Komunistické strany se jich účastnily také další strany, jako například Křesťanská a demokratická unie, Hnutí za samosprávnou demokracii, které se dostaly nad pětiprocentní hranici, a dále Sociální demokracie, Strana zelených, a třeba také Strana piva.
Volební zákon k těmto volbám byl schválen na jednání Federálního shromáždění, které začalo 27. února 1990 a o několik málo dní se protáhlo. Právě s novinami z této doby jsem při přípravě této analýzy pracoval. Federální shromáždění se rozhodlo navázat na volební systém, který u nás fungoval v období první republiky a ve volbách v roce 1946.
Mediální debata neměla jednoznačné stanovisko
Nedá se říct, že by tehdejší mediální debata hovořila převážně ve prospěch poměrného systému. Autoři komentářů často uváděli, že oba systémy, tedy jak většinový, tak poměrný, mají své výhody i nevýhody. Spíše se argumentovalo v tom smyslu, že pro tehdejší situaci byl poměrný systém výhodnější, z různých důvodů. Mladá fronta dávala prostor stanoviskům odborníků, například JUDr. Zdeňku Masopustovi z pražského Ústavu státu a práva ČSAV a JUDr. Janu Filipovi, členu pracovní skupiny, která návrh zákona připravila. Ale například týdeník Informační servis, dnešní Respekt, otiskoval články spíše ve prospěch systému většinového.
Konkrétně psal, že se v otázce volebního systému musíme nechat inspirovat zahraničními zkušenostmi. Tam se podle něj ukazuje, že zatímco většinový systém zajišťuje silný, stabilní, ale méně pružný parlament, poměrný systém naopak přináší parlament nestabilní, méně čitelný, ale pružnější. V jiném článku autoři tohoto týdeníku uvedli, že poměrný systém zajišťuje tzv. "volební spravedlnost",na druhou stranu nevytváří v zastupitelských sborech potřebnou většinu, ale jen souhrn menšin. Naopak většinový systém integruje politické strany do stabilnějších, organizovanějších celků. V závěrečném shrnutí výhod obou systémů uvedli, že poměrný systém může vést k tomu, že se nevytvoří stabilní vláda, naopak většinový systém podle nich prakticky vylučuje vládní krize: "Většinový volební systém lépe odpovídá požadavkům funkčnosti, včetně konzistentního fungování parlamentní menšiny, tedy opozice."
Argumentace tehdejší situací
JUDr. Filip tvrdil, že rozhodující v historickém uplatňování obou volebních systémů nebyly jejich přednosti či nedostatky, ale poměr sil v konkrétním státě, konkrétní potřeba stranicko-politického systému, zájem na zapojení určitých menšin a podobně. Podobně napsal do novin Lidová demokracie JUDr. Lakatuš: "Rozložení politických sil, mocenské kalkulace a jiné momenty nakonec určují mocenský systém." Filip ale ve své eseji zmínil i určité obecné teorie ve prospěch poměrného systému: "Nedá-li ve většinovém systému volič hlas vítěznému kandidátu, není vlastně zastoupen a jeho hlas propadá. Naopak poměrné zastoupení zajišťuje nejen rovnost všech hlasů, ale i jejich skutečné uplatnění."
Jeden z jeho argumentů pro poměrný systém byl, že Československo vstupuje do nové fáze svého vývoje a je potřeba probudit nové struktury, když ty staré skončily. Tyto nové struktury by měly mít dostatečné politické zastoupení. Navíc se měl po volbách roku 1990 vytvořit kompletně nový politický systém, na jehož tvorbě se mělo účastnit co nejvíce politických směrů. Tak, aby - podle Rudého práva - došlo k celonárodní a občanské shodě. Volby takto podle něj neměly být jen konfrontací osob, ale i různých způsobů politického myšlení. V podobném duchu Mladá fronta citovala názor pana Kučery, představitele Občanského fóra, že poměrný systém umožní položit základy pro pluralitní systém.
Podle Lakatuše (Lidová demokracie) měly politické strany odpovídat rozložení moci v občanské společnosti. Právě s konceptem občanské společnosti tyto noviny operovaly při úvahách o volebních systémech. Lakatuš napsal, že by volební systém nutil "utvářející se struktury občanské společnosti, aby se integrovaly zcela bez ohledu na své politické zaměření nebo by je vyřadil z přímé politiky". Poměrný systém měl zajistit širokému spektru občanských struktur přístup do politiky. A také určit, jak velkou moc budou mít jednotlivé směry úměrně výsledkům ve volbách.
Některé další otázky volebního systému
V otázce voleb se řešila také problematika osobností - zatímco dříve, v době komunistického režimu, si lidé "volili" svého poslance (který zastupoval jejich okrsek), v novém demokratickém systému už záleželo na stranách, které osobnosti a z jakých oblastí nominují. Například Informační servis napsal, že většinový systém mnohem více než poměrný zdůrazňuje právě volbu osobností. Zároveň ale připustil, že osobnosti se uplatní i v poměrném systému, protože politické programy stran byly velice podobné. Poměrný systém obhajoval z tohoto pohledu i pan Masopust, podle něhož se zástupci voliče stali všichni ti poslanci strany, se kterou se identifikoval a jejíž program volil. Rudé Právo uvedlo, že se tak sníží vliv lokálních zájmů na politiky.
Lidová demokracie postavila proti principu "vlastního politika" koncept politických programů − uvedla, že právě v těchto dobách začaly rozmanité politické programy růst jako "houby po dešti" a že "i když rozdíly mezi nimi nejsou vždy dramatické, snaží se každý z nich přijít s určitou představou o tom, kudy by se měl vývoj naší země ubírat a co je třeba v nadcházejícím období především vykonat".
Informační servis zároveň kritizoval pětiprocentní hranici pro vstup strany do sněmovny. Přirovnal tento limit ke způsobu fungování národní fronty. Naopak Lidová demokracie argumentuje, že tuto klauzuli má řada demokratických zemí již dlouho. Volby měly odrazit stranicko-politické rozložení sil v "hlavních rysech".
Žádný volební systém není bez vady
Mladá fronta se prvním demokratickým volbám věnovala poměrně důkladně, přinesla několik rozhovorů s lidmi, kteří měli volební systém na starosti, otiskla seznam politických stran, publikovala několik komentářů a také plné znění volebního zákona. V jednom úvodníku vysvětlili záměr takové práce takto: "Proč to všechno? Přikláníme se k názoru, že červnové volby budou natolik svobodné, nakolik dobrý je jednak volební zákon, ale také nakolik vzdělaní a demokratičtí budou voliči."
Když jsem si tak v archívu pročítal články na toto téma, získal jsem pocit, že volební systém v podstatě není tou nejzásadnější otázkou. A to z toho důvodu, že idealisté i šíbři jsou dostatečně kreativní na to, aby v každém systému našli způsob, jak se prosazovat. A záleží na tom, který z těchto dvou pólů bude mít více příznivců, jak efektivně bude pracovat a tak dále.