Kurz občanské politiky aneb Škola Zemanem (1. část)
Od volby prezidenta jsem na adresu Miloše Zemana zaznamenal v nejrůznějších situacích nebývalé množství označení - většina byla nelichotivých, to musím přiznat. Mám za to, že se pohybuju v kruzích vcelku inteligentních a kultivovaných lidí. Míra nechutě až nenávisti mne však překvapila. Přehlídka charakteristik od opisů typu "to máme na Hradě pěknou hrůzu" přes různé ty burany, vepřové hlavy končí jednoznačnými slovy, jako je například idiot. Pominu-li skutečnost, že takové výroky nevypovídají ani tak o Zemanovi, jako spíše o svých autorech, je tu zarážející množství negativní energie, kterou nový prezident (a starý politik) vyvolal.
Na druhé straně pro něj hlasovalo tolik lidí, že jej někdo pozitivně vnímat musel. Asi to hloupé stádo, jak to vidí někteří z oněch kritiků. Říkají: Nic lepšího si nezasloužíme, když jsme tak hloupí (tedy Zemanovo voličstvo). - Někteří dokonce dodávají, že by Zemanovi voliči měli přijít o volební právo. To už se ovšem - s demokraty - dostáváme za rámec demokracie… Pokud chceme s něčím pohnout, něco si uvědomit, tak je zřejmé, že takový přístup nikam nevede. Nanejvýš rozeštvává lidi a neumožňuje pochopit povahu situace. Pojďme se na věc podívat podrobněji. Nejprve na selektivní slepotu voličů.
První příčina voličské slepoty: Politik jako objekt projekce
Politika je výsostně silové pole, kde zájmy a představy jednotlivých skupin občanů (jež mohou být i protichůdné) reprezentují určité symbolické osobnosti. Pokud se programy tradičních stran potkávají s reálným životem té či oné vrstvy obyvatel, pak jsou těmito osobnostmi jejich představitelé. Pokud se nepotkávají, nastává krize stranické politiky. Formulace politických problémů (programy) se začnou rozmazávat, protože autentický život a snahy politiků se rozcházejí s realitou a oni nejsou schopni artikulovat skutečné zájmy svých voličů. Začíná střelba naslepo, odhadem. V této chvíli povstávají osobnosti, které umí vycítit žhavost životních problémů, a spontánně vznikají různé politické iniciativy a hnutí, které mají radikální či jinak atraktivní rétoriku. Je to přirozené, protože společnost potřebuje trvale a spontánně řešit své problémy bez ohledu na existenci politických stran. Krizi našich politických stran pociťujeme už dlouho a její následky také. Stejná krize, jaká postihla je, tedy neautentičnost jejich existence, dopadla souběžně logicky i na voličstvo. V rozladění, skepsi a beznaději chytá se volič čehokoli (kohokoli), kdo se alespoň slovně trefuje do jeho vnímání problémů společnosti.
V této neusazené situaci začnou o to intenzivněji v myslích lidí pracovat také určité mýty (v tomto případě nedoložená, ale zdánlivě věrohodná tvrzení), které napomáhají vzniku projekcí - tedy vkládání svých představ do jiné osoby. Tu pak buď volíme, nebo zavrhujeme. Těchto mýtů je mnoho, mezi nejčastější a nejmocnější patří výrok: "On je už za vodou a nepotřebuje se na politice napakovat." Tento mýtus je jedním ze sloupů politické existence Karla Schwarzenberga nebo Andreje Babiše. Druhým mýtem je: "On už něco dokázal ve svém oboru (třeba jako podnikatel či vědec), tedy bude schopný i jako politik."
První mýtus opomíjí hlubokou pravdu, že když je někdo "za vodou" (to znamená, že umí především pracovat ve svůj individuální prospěch), tak má také určité výrazné vlastnosti, které jej k tomuto stavu přivedly. Je tedy dosti naivní očekávat, že se bude v zájmu celku chovat jinak, tedy i ve svůj osobní neprospěch. Podobné je to, když přenášíme schopnosti prokázané v jednom oboru do oboru druhého. Skvělý firemní ekonom není vůbec zárukou toho, že bude dobrým ministrem financí, protože ekonomika státu je systémem jiného typu než firma, která se může zbavovat problematických článků, které ji finančně zatěžují. Demokratický stát nikoli. Ten musí řešit problémy s články v politicko-společenském poli a nemůže jeden článek (například jednu skupinu obyvatel) prohlásit jednoduše za přítěž a propustit ji či zlikvidovat. Tady je potřeba schopností jiného typu, schopností výsostně politických, jež vnímají i jiné roviny fungování státu (například sociální). - Touto kritikou stereotypů nechci říct, že neexistují osobnosti, které jim nemohou vyhovět. Pravděpodobnost je však malá a je nutno být velmi obezřetný v hodnocení.
Projekce nejsou nic nového. Setkáváme se s nimi při pohledu do minulosti - například v nekritické adoraci výrazných politických osobností, jako byl například Masaryk, Churchill, De Gaulle a řada dalších, nebo naopak ve stejně nekritickém odsuzování jiných. Problém projekce - tedy svého druhu iluze - je problémem rozpoznání autenticity chování: Jestli člověk, do něhož vkládáme své představy, je v činech ve shodě s tím, co říká. A současně je nutno důsledně přemýšlet o tom, co ten člověk vlastně říká. Jestli v oněch slovech nevidíme něco jiného, než co v nich skutečně je. - Odhalit projekci a vymanit se z ní je pracné, často i bolestivé, protože člověk musí oželet ztrátu svých útěšných představ a ideálů.
Co vlastně říkají politici? Například Zeman?
Zemanův bilanční vánoční projev vyvolal řadu reakcí. Některé upozorňovaly na jeho typickou sebestřednost, jiné na to, že si témata - a tím i jejich bilancování - zvolil libovolně, jak se mu hodila. Další poukazovaly, že v jeho projevu chyběly pohledy kupředu, vize. Mohli bychom pokračovat, ale v zásadě velká část reakcí byla nesena v duchu "kdo chce psa bít", jemuž je v případě Zemana poplatný hlavní mediální proud. Jistě, všechny tyto aspekty v Zemanově řeči najdeme, když budeme chtít, ale ony nejsou důležité, protože jsou to věci, které tam především chtěli vidět jiní. On sám zaměření svého projevu zdůvodnil dostatečně.
Podívejme se však na trochu jiný pohled kolegů z E-republiky, kteří jsou zastánci státu a jeho rekonstrukce. Odfiltrujeme-li jejich občasný sžíravý akcent vůči mediálnímu mainstreamu a politickým kšeftařům, pak z jejich úhlu pohledu dostává Zemanovo konání smysl i konzistenci.
Zjednodušeně: Zeman od začátku říkal, že chce napomoci rozbití dosavadní korupční struktury a odstranění Nečasovy vlády, která toho není schopna, a že jako prezident zvolený přímo občany bude plně využívat kompetencí, jež mu dává Ústava České republiky, a zasahovat do politického dění. A tato svoje předsevzetí víceméně dodržel a rozehrál velkou hru, o níž jsem psal již dříve (KN 30/2013), která nutí všechny politické aktéry předefinovat stávající pravidla a možnosti naší parlamentní demokracie. Pojem "velká hra", jehož jsem užil, nemá mít žádné hodnoticí znaménko. Je jen mou charakteristikou bezprecedentního (a dle mne ozdravného) procesu, jímž musí nutně česká parlamentní politika (a tedy především strany) projít, aby se upevnila a vytříbila.
Je také zajímavé - s odstupem času - že se nenaplnily žádné předpovědi zaskočených politiků a komentátorů, kteří hrozili totalitou a prezidentským systémem. Zde si pomůžu závěry člověka povolanějšího, než jsem já, známého právníka a politologa Jiřího Přibáně, jež se objevily v rozhovoru pro deník Právo (28. prosince 2013). Kromě toho, že jednoznačně kladně zhodnotil Zemanův přínos pro obnovení plné funkčnosti Ústavního soudu (ten zásadně nezpochybňují ani prezidentovi odpůrci), vyslovil i následující teze:
Otázka: Byl to přelomový rok, nebo to z Cardiffu, kde vyučujete právo, tak jen vypadá?
Naštěstí to přelomový rok nebyl, protože ústavní systém všem těmto rozmanitým tlakům zatím dokázal čelit. Zažili jsme sice amnestii, která v českých dějinách nemá obdoby, a krátce po ní volbu prezidenta přímo občany, jejichž hlasy se prezident Zeman snažil posílit svou moc, ale po všech minikrizích a sporech mezi prezidentem a parlamentem na konci tohoto roku vidíme, že český parlamentarismus funguje, i když se všemi nedokonalostmi a vadami, které k němu patří. Ze snahy prezidenta převzít otěže výkonné moci naproti tomu nezbylo vůbec nic, tedy kromě prodlužované existence nelegitimní Rusnokovy vlády. (…)
Otázka: Neposouvá to všechno ČR směrem k prezidentskému systému?
Aktivity prezidenta Zemana a razance některých jeho prohlášení jen potvrzují klasickou tezi moderní politiky, že totiž existuje neustálé napětí mezi legitimitou a legalitou. Prezident odkazuje na vyšší legitimitu, kterou získal ve všeobecných volbách, ale ve své snaze o prolomení zavedených zvyklostí nakonec vždy narazí na ústavní normy, tedy legální hranice toho, co smí a nesmí.
(Pokračování příště)