Co mají společného Mao a trh?
Zamyšlení nad dvěma zdánlivě neslučitelnými fenomény.
Snad se na mne nebude Olga Tokarczuková ani její český vydavatel Host zlobit, když ocituju větší část její miniatury Řeka Mao z nově vydané knížky Okamžik medvěda:
Jeho tvář je všude (…) na zdech budov, na láhvi s minerálkou, na peněženkách, tričkách a cifernících hodin. (…) "Jak je to možné?" ptám se jednoho sympatického muže, s nímž si povídám už půl večera. "Jak je to možné obdivovat člověka, který zavinil smrt tolika lidí?" Klidně mi odpovídá:
"Mao je jako řeka, silný, nepředvídatelný a má sílu změnit svět. Přece nemůžeme mít řece za zlé, že se vylévá a ničí vše, co jí přijde do cesty. Musíme si uvědomit, že každá záplava přináší kal a blahodárné bahno, hnojí půdu, na které můžeme znovu stavět."
Říká to smířlivě s velkým přesvědčením.
Konec citátu. A teď jiný citát. V roce 2007 promluvil na kongresu své strany mladý politik Tomáš Chalupa o ideologii ODS a víře v kapitalismus, čili jinými slovy v působení trhu (http://www.youtube.com/watch?v=PmYlb5JeZq8):
Rozdíl mezi námi a socialisty je přeci v tom, že my věříme, že je to právě soutěž, kde se má rozhodnout, a že svět založený na vítězích a poražených je krutý, zlý, bezcitný a možná i nehledící k zásluhám, ale svobodný. My na rozdíl od socialistů věříme, že nejsou třetí cesty. Že nefungují řešení, jak z vítězů dělat poražené a z poražených vítěze.
Co je oběma těmto světonázorům - v historii spojeným s protikladnými politickými systémy - společné? Implantují do lidské společnosti působení nelidských sil. Hrubou přírodu.
Nemají srdce.
Odvaha ke státu, k fungujícímu demokratickému, názorově pluralitnímu a sociálně spravedlivému státu, je odvaha k lásce. A to i k těm lidem, kteří nemají srdce. Těžký úkol.