Počteníčko: Radost i smutek nad soudruhem Stalinem
Osobnost Josifa Vissarionoviče Džugašviliho vyvolává dodnes různé emoce. Naštěstí je ale již můžeme projevovat svobodně. Román Zdeny Salivarové s autobiografickými prvky Honzlová nás zavádí do doby mnohem temnější a vedle osudů mladé hrdinky dává nahlédnout i do fungování fiktivního souboru písní a tanců Sedmikrása, výstavní skříně reálného socialismu.
"Le-pší-je-ta-ma-lá-hol-ka," moc jsem se s tím nemazala. Basy: "Bzum-bzum-ne-žli-ve-li-ká." Basy píšu nejraději. Většinou nota na celý takt, někdy přes tři, text zkrácený. Nejhorší jsou soprány. Každý komponista jim udělí úlohu štěbetalek, nažvaní čtyřikrát tolik, co je v průvodním textu. Se soprány je práce jak na stavbě socialismu, samý řeči a nikde žádnej grunt. Musím psát čitelně, aby to přeslabikovaly i ty negramotný. Tím nevyjadřuji své opovržení, pouze fakt, že některé sotva uměly číst. Přišly z terénu, čili z venkova, a přes noc se z nich staly umělkyně. Většinou ušly, ale s některými to zamávalo a chovaly se jako dřív služky, ze kterých se přes noc staly milostpaní. Přirozeně že ty byly nejvíc k nevydržení. Růžena Holénková by mohla být jejich náčelnicí. Podle hlasu by ji každý musel okamžitě milovat, měla sopránek, jako když přelévá smetanu z krajáče do krajáče. Bohužel jeden z omylů božích. Jako by dal duši do koštěte. Jinak Holénková nebyla s to se naučit psanou notu, cédur ámol všecko jedno, už kolikátý rok se připravovala k maturitě ve večerní škole pro pracující. Když jsem nastoupila já, byla maturita ještě téměř přitěžující okolnost, ale najednou se všichni zbláznili, někdo udal tón a kolektivně biflovali á na druhou bé na druhou, jako dřív blbli se Ščipačevem a RSŠ. Stejně si nic nepamatovali. Teď se hustili z příruček, z výtažků výtažků, tři ročníky za rok, připadali mi jako rychlokvašené okurky. Houby chtěli být vzdělaní, žádný hlad po vědění. Já ostatně taky nechodila do školy proto, že by mě žralo, jak mi v mozku kručí z podvýživy. Učili se, aby získali papír, bez papíru se nikam nedostaneš, slyšela jsem celý život doma taky, najednou je popadl strach z budoucnosti, až tahle pohodlná profese skončí, až se začne omlazovat, glejt je koneckonců dobrý, aby třeba zdvihl sebevědomí alespoň na chvíli. Holénkovou i tahle kratičká chvíle slasti minula, nešlo jí to, á na druhou bé na druhou, do smrti nepochopí, co je zájmeno. Vynikala však krásným hlasem a hereckým nadáním. Světová.
Kromě těchto vzdělávacích záchvatů posedl kohosi ve vedení amok, že pěvecký sbor se musí vzdělat taky po stránce hereckého výrazu, zpěváci se neumí na scéně tvářit, optimistické písně zpívají, jako kdyby pořádali tryznu. Nikomu se stále nedařilo přimět pěvecký sbor k jednotnému úsměvu. Vondráček se smál pořád, i při vážných písních o robotě, a třepal hlavou, Chramosta se křenil, ale zdálky vypadal stejně, jako když pláče. Jeden čas tenhle problém řešili příplatky za výraz v obličeji, všichni se zubili, každý chtěl dostat přidáno, ale oslavné písně vyznívaly stále mdle a uniformně. Přivedli tedy profesionálního herce z divadla, aby nás vycepoval.
"Šourek Václav jméno mé," pravil slavný herec, nikdo jsme ho neznali. Nějaký komik asi, určitě s ním bude psina, zadoufala jsem, když se představil tak slibně.
Taky že byla.
"Začněme s mimikou tváře, tu nejvíc potřebujete. Vyjádři obličejem lítost, třeba ty, soudružko."
Ukázal na Holénkovou. Zatvářila se bezvadně.
"Výborně. Teď ty soudruhu."
Chramosta vyvalil oči, zatlačil, až zrudl, vypadal, jako by měl v břiše Červenou Karkulku. Všichni se smáli.
"Takhle to nepůjde, soudruzi. Pomůžeme si textem. Co teď secvičujete?"
"Daragoj továriš Stálin," přispěchala pochválená.
"Dobře, zazpívejte mi to."
Spustili jsme píseň kolchozníků, kteří zvou soudruha Stalina, aby si k nim přijel odpočinout a podíval se při té příležitosti, jak dobře vedou kolchoz, což pro ně bude nejlepší odměna.
"Výborně. Text je pro nás jako dělaný. Máte v něm velkou plochu k vyjádření lásky, oddanosti a dojetí. Potom si přibereme zklamání. Prosím, soudružko, zazpívejte a dbejte na výraz lásky a oddanosti."
Růžena Holénková spustila, měla to v hlase, ani se nemusela snažit, ale co dělala s obličejem, bylo hodno státní ceny. Přivírala oči jako na vrcholu orgasmu, stejně to nikdy nepoznala, bylo o ní známo, že je frigidní, culila se, jako když láká šuhaje do komůrky, nakláněla hlavu, v očích mlhu a svatou oddanost.
"Výborně. Teď ale. Dávejte pozor. Teď si představte, že soudruh Stalin přijal pozvání kolchozníků, slíbil, že přijede, ale státnické záležitosti mu v tom nečekaně zabránily. Kolchozníci čekají s prapory na nádraží, vy mezi nima, soudružko, a najednou z vlaku vystoupí místo soudruha Stalina jiný soudruh a oznámí vám, že místo soudruha Stalina přijela jiná delegace. Zahrajte mi to, jak vám bude. Zahrajte mi to zklamání a pak tu radost, že přijeli jiní hosté."
Růžena obstála.
V té době byl Stalin těžce nemocen a my jsme píseň studovali jako projev touhy po jeho uzdravení.
"Výborně," pochválil Růženu Šourek, "takhle by to mělo vypadat. Teď ty, soudružko."
(…)
Než Milada stačila zareagovat, otevřely se pomalu a tiše dveře, do zpěvárny se vloudil tehdejší ředitel Kolařík, hlavu až na břiše, podlomený tragický, na zhroucení. Všichni jsme strnuli. I Šourek.
Kolařík mátožně přešel doprostřed zpěvárny, zdvihl hlavu, podíval se na nás zarudlýma očima, hlavu zase svěsil a pravil tiše, drkotavým hlasem citově zasaženého amatéra:
"Soudruh… soudruh… soudruh Stalin právě… právě zemřel."
Rána, zavytí jako nejnáročnější hlasové cvičení, široký rozmach rukama k hlavě, hlava v dlaních, předklon, výpad, bouchnutí dveří, Růžena Holénková v tahu. Na chodbě práskly dveře od dámské toilety.
Holky jako jeden muž vylovily kapesníky z taštiček, Aluš Frantová se vysmrkala nejhlasitěji ze všech. Určitě měla vztek, že ji Růžena předběhla. Teď už bylo pozdě. Růženě to vyšlo nádherně, jako by si doma předem udělala zkoušku, jistě měla starost, aby soudruh Stalin neumřel mimo pracovní dobu.
Zdena Salivarová: Honzlová. Protestsong. Art-servis, Praha 1990, s. 129-133. První vydání vyšlo v nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu roku 1972.
Zdena Salivarová (nar. 1933), česká prozaička, redaktorka a překladatelka z francouzštiny. V letech 1952-1962 působila jako zpěvačka Československého státního souboru písní a tanců. Byla divadelní herečkou a zahrála si i ve třech filmech. Roku 1971 v Torontu založila spolu se svým manželem Josefem Škvoreckým nakladatelství Sixty-Eight Publishers.