Velký návrat malého prezidenta
Zdá se, že Nicolas Sarkozy se chce opět stát prezidentem. Francie prožívá v současnosti složité období plné politických skandálů. K nim je třeba připočíst ekonomické problémy země. Má bývalý prezident šanci?
Nicolas Sarkozy navštívil 28. února německou kancléřku Angelu Merkelovou. Za zavřenými dveřmi jedné z konferenčních místností jejího berlínského úřadu spolu strávili několik desítek minut. Jejich rozhovor byl soukromý a důvěrný, jeho obsah zůstal novinářům neznámý. Bývalý francouzský prezident se poté odebral do sídla Nadace Konrada Adenauera, kde pronesl projev, v němž vyzdvihl vysokou kvalitu francouzsko-německých vztahů a svou úspěšnou a zjevně stále trvající spolupráci s německou kancléřkou.
Prohra
Když byl v květnu 2012 v prezidentské volbě Nicolas Sarkozy těsně poražen kandidátem socialistické strany Françoisem Hollandem, v médiích se mluvilo o tom, že s politikou skončí. Jak ale postupně vycházelo najevo, tyto domněnky nebyly založeny na vyjádřeních odcházejícího prezidenta, nýbrž jeho spolupracovníků a přátel. Ti si takový názor utvořili při pohledu na frustraci a nespokojenost, kterou Nicolas Sarkozy po neúspěšné kampani prožíval a projevoval. V září 2013 prohlásil, že ho "politika už nezajímá". Důležitý je ale i dodatek tohoto tvrzení: "avšak Francie, to je něco jiného".
Malá politika
Hned několik měsíců po Sarkozyho odchodu došlo k hlubokému rozkolu uvnitř jeho mateřské strany UMP (Union pour le mouvement populaire; Unie pro lidové hnutí). Jako by silná osobnost Sarkozyho bylo to jediné, co drželo na uzdě ambice jednotlivých členů. Ti se začali nevídaným způsobem napadat, v jeden moment měla tato strana dokonce dva předsedy, kteří se vzájemně neuznávali. Nicolas Sarkozy se nechtěl nechat zatáhnout do těchto sporů a příliš se k nim nevyjadřoval. Policie mu už v červenci 2012 provedla domovní prohlídku, dodnes nebyl vynesen rozsudek ohledně toho, zda jako šéf volební kampaně Edouarda Balladura, kandidujícího na prezidenta v roce 1995, nezískal část peněz na její financování nelegálně.
Na začátku února 2014 se Nicolas Sarkozy poprvé od své prohry zúčastnil volebního mítinku. Jednalo se o setkání podporující bývalou mluvčí UMP Natalii Kosciusko-Morizetovou v kandidatuře na starostku Paříže. Dva roky od svého odchodu a tři roky do příštích prezidentských voleb, přestože už nikdy nechtěl dělat "malou politiku", začal Nicolas Sarkozy objíždět Francii a setkávat se s poslanci své domácí jen chabě konsolidované strany. Kromě různých přednášek se také pravidelně účastní koncertů své manželky Carly Bruniové. Ty se místy mění na předvolební mítinky i s typickým průchodem davem a podáváním si rukou s občany.
Odposlechy prezidenta
Ve středu 5. března 2014 byly jedním francouzským internetovým deníkem zveřejněny nahrávky, na nichž jsou zachyceny rozhovory Nicolase Sarkozyho s jeho nejbližšími spolupracovníky, přáteli i manželkou. A to z období, kdy byl prezidentem Francie. Tyto záznamy pořizoval hlavní prezidentův poradce Patrick Buisson. Není jasné, jak záznamy unikly, nicméně Buisson se brání, že všichni věděli, že jsou nahráváni. Záznamy prý měly sloužit k internímu použití. Sarkozy a jeho kolegové se na nich občas velmi nekultivovaně vyjadřují ke svým kolegům a komentují politické dění. Někdy mluví nejasně o zřejmě ne zcela legálních záležitostech. Záznamů mají být údajně desítky až stovky hodin. Není známo, kolik z nich je v rukou lidí připravených je zveřejnit.
Francouzský marasmus
Mohlo by se zdát, že soudní stíhání nebo aféra s odposlechy mohou Sarkozyho zastavit na cestě k opětovné kandidatuře na prezidenta. Je třeba si však uvědomit kontext. Podobných afér je i na Francii, která je na ně vcelku zvyklá, už příliš.
K těm humorným a zdánlivě nevinným, které však o to více plní francouzský veřejný prostor a přispívají k neschopnosti rozlišit to důležité, patří příběh milostných vztahů Françoise Hollanda. Ten nedávno opustil svou oficiální přítelkyni. Stalo se tak poté, co jeden bulvární časopis zveřejnil fotky, na nichž prezident na mopedu inkognito jede ke své milence. Pravost fotek ověřena nebyla, François Hollande však existenci milenky nepopřel. Jeho družka se psychicky zhroutila a pár týdnů po svém návratu z nemocnice se s Hollandem rozešla.
Z jiné oblasti pocházejí problémy Jeana-Françoise Coppého, úřadujícího prezidenta UMP, který byl obviněn, že během různých volebních kampaní navyšoval fakturované částky. Tím měl okrádat vlastní stranu ve prospěch svých vlivných přátel.
Kromě afér má Francie i významnější potíže. Nezaměstnanost vytrvale stoupá, a to především v důsledku intenzivní delokalizace francouzských nebo doposud ve Francii působících společností. Ty své produkční aktivity přesouvají do jiných "levnějších" států. Dalším problémem jsou klesající daňové příjmy. V tomto politickém a čím dál více i sociálním marasmu není pro Nicolase Sarkozyho tak obtížné hrát roli spasitele, byť notně pošpiněného různými hříchy. Kromě něj těží z problémů i antiimigrantská Front national, pro jejíž výraznou předsedkyni Marine Le Penovou jsou i "morální" aféry (jako odhalení prezidentovy milenky) vydatnou pomocí a záležitostí k tematizaci. Nelze je tedy jednoduše ignorovat jako mimopolitické.
Důvěra
Podíváme-li se na problematiku politické důvěry obecněji, nabízí se srovnání se situací u nás. Tak například 5. března zveřejnila agentura STEM výsledky průzkumu, podle nějž věří nové Vládě České republiky téměř polovina lidí a Poslanecké sněmovně jen o trochu méně. Je to dvojnásobná podpora oproti předvolební situaci. Tento vzorec je vcelku stabilní. Velká část lidí chce svým politickým zástupcům důvěřovat, existence nového vedení, byť třeba se stejnými lidmi, jim k tomu dává příležitost. Funguje to, dokud politici něco "nepokazí", dokud se neobjeví skandál. Proto jsou tak oblíbené úřednické vlády, které jsou spíše pasivní a neviditelné. Navíc nemají opozici, která by je mohla kontrolovat a k mediální aféře zavdat příčinu. Stejně jako v České republice, tak i ve Francii elementární důvěra v politiku existuje, aféry se zapomínají, obzvláště když je jich tolik. Do značné míry lze vždy začínat s čistým štítem.
Nicolas Sarkozy je sebestředná a silná osobnost a zdá se, že nehledě na jeho horší stránky je tato charakteristika klíčová. Je iluzí si myslet, že rozhovor s Angelovou Merkelovou vedl zásadně jinak než na zveřejněných záznamech. Dobře se s ní zná a je pravděpodobné, že oba dva dokážou v soukromí formulovat svá stanoviska hodně ostře, u Sarkozyho až vulgárně. Tomuto způsobu komunikace, který očividně funguje, rozumí. Nicolas Sarkozy se za tři roky může opět stát francouzským prezidentem. Spásu Francii určitě nepřinese, ale vzbuzuje důvěru, protože představuje někoho dostatečně silného na to, aby "vyčistil" politiku a vyřešil hluboké problémy své země. A to přesto, že je v mnoha velmi podivných kauzách osobně zapleten.