V jediné dějiny člověka na zemi spojují se dějiny všech národů
Oč je tradičně skromnější jeho grafická úprava, o to zajímavější jsou články, jež přináší. Přibližují totiž nejen život a dílo Otokara Březiny (13. září 1868 Počátky - 25. března 1929 Jaroměřice nad Rokytnou), ale také život a tvorbu jeho přátel a současníků z literární a rovněž výtvarné oblasti. Právě vydané 63. číslo bulletinu uvádí úryvek z eseje Mír z Březinovy knihy Skryté dějiny. Přibližme ji ukázkou:
"V jediné dějiny člověka na zemi spojují se dějiny všech národů, i skryté dějiny každého jednotlivého z bratří. Není svobody ani pro největší a nejvítěznější národ nežli jen ve vysvobození veškerého lidstva; dokud je při své síle, je určován tajemnou přítomností žárlivých zraků, číhajících na chvíli jeho slabosti a připravených nepřátelsky zasáhnout do jeho stavby. Každá myšlenka nenávisti, i sebeskrytější v hlubinách srdcí, směřuje k bratrovraždě. Ze zanedbané zahrady víří černá oblaka hmyzu nad všemi květy. Kdo uchvacuje z věcí této země více, nežli je nutno k udržení života, k dílu poznání a lásky, je spoluviníkem smrti."
Otokar Březina a osmero Blahoslavenství. To je titulek, jímž je uveden přepis řeči básníka Jiřího Kuběny u hrobu Otokara Březiny v Jaroměřicích nad Rokytnou 14. září 2013. Z hluboce kontemplativního textu obracejícího se k velkému básníkovi cituji: "Je-li smyslem našich každoročních setkávání zde u Tvého hrobu, abychom si, vždy znova, zpřítomňovali - ve zlatém sítu prchavých dní - Tvou duchovní podobu, Tvé bezděčné poselství nám právě teď, nabízí se povšimnout si - pro tentokrát - způsobu, jakým jsi svůj dar šířil, jak ses - jakým neopakovatelným způsobem - obracel ke svým bližním, a jak, jakým jedinečným kouzlem se obracíš ještě po tolika letech i k nám.
Všichni pamětníci, i každý Tvůj verš, každý řádek vypovídají, že Ty, Otokar Březina, ale už Václav Jebavý jsi byl, a ne jen jako básník, člověk neskonale jemný ve svém vztahu k lidem kolem sebe. Co Tebe, Otokara Březinu, v tomto ohledu obzvlášť vyznačuje, je Noblesa, Vznešená Láskyplnost a nekonečná Účast, bezměrná ohleduplnost, se kterou jsi přistupoval ke každé bytosti stvořené. Tedy: opravdové Bratrství: empatie od jednoho Syna Božího i Syna Člověka - člověka smrtelného a přece nesmrtelnou duší obdařeného - k jinému - Synu Smrti: a přece bratru, stejně slavný osud sdílejícímu Sou-Rozenci v už teď začínajícím životě Věčném.
Jaký kontrast ke způsobům rozmohším se v podmínkách našeho divokého kapitalismu, kdy jediným měřítkem hodnoty člověka je jeho bezohledný, výsměšný úspěch, kořistnický zisk dosahovaný doslova za každou cenu. Co vládne dnešku ve vztazích člověka k člověku, jak dobře víme, je - v našem věku Trhu vpravdě: trhovnicky - ukřičená sprostá nadutost, bezostyšné sobectví, na které si - manipulováni přístupem medií - zvykáme jako na samozřejmost tady na naší čím dál víc globalizované, čím dál víc bezduché Zemi, kdy dvojjediným stimulem našeho bytí zde jsou už jen a jen panem et circenses, tedy materialistický Konsum, kult nestydaté poživačnosti, a s ním hry, drogy, modlařící sport, zkrátka svět zábavy - čili Pohoda!"
Další stať upamatovává na Bedřicha Fučíka (4. ledna 1900 Čáslavice (u Třebíče) - 2. července 1984 Praha), významného českého literárního kritika a literárního historika, editora a překladatele, od jehož úmrtí uplyne v létě třicet let. V nakladatelství Melantrich vedl edici Poezie a později pracoval v nakladatelství Vyšehrad. Jeho kritické stati a recenze vycházely v různých časopisech. Bulletin připomíná autorovu knihu Čtrnáctero zastavení.V ní Fučík shromáždil vzpomínkové medailony autorů, jichž si vážil. Medailon s titulem Od země ke hvězdám se týká i básníka Otokara Březiny. Fučík s přáteli ho dvakrát v Jaroměřicích navštívili. Napsal o tom:
"Zbrusu nová doktorka filozofie Jitka Skaláková a její komonstvo Jan Čep, Vilém Závada a já. V Jaroměřicích se k nám připojuje profesor Rudolf Černý…
Ale jen dosedneme a vykoktáme svá blahopřání, dostáváme odpověď, přes zřejmé rozpaky zdvořile ironickou, když Březina začne mluvit o moderních životních jubileích, srovnávaje břitce současnost s 'temným' středověkem, kdy osoba zůstávala takřka anonymní, a vykonané dílo znamenalo všechno; oslavujeme člověka, který je smrtelný, zatímco jeho dílo trvá a pracuje do příštích dob.
A pak to šlo jedno za druhým. O vznešené citlivosti slova ve středověku, o jeho cudnosti, která dovedla pouhým náznakem odhalit nejbludnější a nejtemnější propasti lidských vášní a hříchů na jedné straně, zatímco na druhé straně popouštěla naplno uzdu rozpustilé vitální radostnosti; o nezkrotitelné životnosti villonovských pádů a hluboké dojemné kajícnosti nad nimi, z nichž se žilo až do renesance; o přežíznivém puzení básníků postihnout slovem tíhnutí a převratné proměny a obsahy lidské duše tak ostře, vědomě a zdrženlivě jako v Sofoklových tragédiích, jejichž znaky, signály a vlákna malátně doznívají v devatenáctém a dvacátém století; o globalizující obraznosti řeckého jazyka, neseného zavazujícím poznáním, co je dobro a zlo, o antické vůli a touze po spravedlnosti a o svobodě vnější a vnitřní; o tajemných štolách, jež v této kultuře ducha vedou z životní moudrosti Indie, která dosud žije, skrytá a zastíněná aktivnější a okázalejší kulturní vůlí evropskou, s níž má ve svých vrcholcích společného víc, než si pyšná Evropa uvědomuje, nerozumějíc namnoze cestám, jimiž se indická senzitivnost a myšlení braly a dosud berou, a míjejíc podstatu buddhistické imaginace, vtělující se do mýtů nám stejně nepřístupných, jako jsou pro ni mýty anticko-křesťanské…"
František Jech je autorem příspěvku přibližujícího pod titulkem Místo harmonie a smíření první výročí smrti Otokara Březiny. Poutí k jeho hrobu 23. března 1930 básníka vzpomenuli ctitelé z jaroměřického kraje. Součástí vzpomínkového pořadu byla čtená meditace, z níž bulletin cituje:
"Vlídně a laskavě vítá nás Otokar Březina u svého hrobu, jako nás srdečně vítával na prahu bílé své světničky. Nezve nás však dále do šera tmavé komůrky, v níž odpočívá, nýbrž kyne nám bratrsky do kvetoucích zahrad své nesmrtelné duše. Neboť Otokar Březina, dokud chodil mezi námi, horoucně si přával, aby i po svém odchodu od nás zůstal naším učitelem radosti. A přece nikdo z nás netrpěl tolik jako Otokar Březina, jenž trpěl přemírou své lásky a svou osamělostí."
"A ať jsme nesčíslnými životy žili, žárem všech květů kvetli, / sluncem své lásky jak oblak pozdvihli v azur iluzí vesmír celý, / k zvířatům ve jhu se skláněli jako k bratřím zakletí svého, / všech početí cítili slast a v lůnech bolestná hnutí nezrozeného, / a ve svém srdci oheň všech srdcí - stáli jsme osamělí."
Neméně zajímavý je úhrnný článek pod názvem Osud jednoho dopisu,s podtitulem Jak se potkaly cesty Anny Pammrové a J. A. Trčky. Píše se v něm:
"Byl srpen 1918, světová válka se chýlila ke konci a i v těch nejmenších vesnicích ještě neexistujícího Československa sčítali příbuzní a přátelé ztráty svých blízkých. Dělo se tak též v tichém, v té době ještě zapadlém Jinošově. V rodině místního kupce a hostinského Kryštofa marně očekávali syna, který padl na východní frontě. Dodnes ho připomíná reliéf na pomníku; ten vytesal na jinošovském hřbitově František Bílek. Byl to též důkaz přátelství k Jakubu Demlovi, švagru padlého Jana Kryštofa. Ke hrobu přišel uctít jeho památku také Otokar Březina, který pobýval již téměř dvacet let v Jaroměřicích. V myšlenkách snad vstoupil po ještě delší době na práh jinošovské školy, kterou opustil na konci svého prvního učitelského roku v létě 1888.
Tak se stalo, že mezi 4. až 8. srpnem 1918 sešli se v Jinošově tři přátelé, jejichž duchovní bratrství zůstává v našem povědomí dodnes. V polovině října píše o tomto setkání Otokar Březina Anně Pammrové obsáhlý list datovaný 13. X. 1918 v Jaroměřicích. Tento dopis je pozoruhodný z několika důvodů. Jedním z nich je překvapivý časový údaj - v době jeho napsání již proslulý básník vzpomíná na první místo svého působení, nikoli však v souvislosti s počátečními zkušenostmi venkovského učitele, ale především oživuje jako na malířském plátně jinošovské okolí, aleje, věkovité lípy, myslivnu při bítešské silnici. To všechno jsou místa, kudy chodívali mladičký učitel a do svého nitra pohroužená, ale přesto přítelova slova celou bytostí vnímající tmavovlasá žena obdařená neokázalým půvabem. Čtenář se nemůže ubránit dojmu, že to vše se stalo nedávno, že sleduje mimořádně zdařilý umělecký útvar - divadelní hru, impresivní film - a je překvapen, že básník takto vzpomíná na chvíle a místa, od nichž jej dělí celých třicet let. Návštěva Jinošova se poté už nikdy neopakovala. Dalším důvodem, proč věnovat přítomnému dopisu pozornost, je stěží uchopitelné, ale naléhavé svědectví o hloubce vnitřního vztahu mezi pisatelem a vzdálenou přítelkyní."
V závěru 63. čísla Bulletinu Společnosti Otokara Březiny najdeme pozvání na Mezinárodní sympozium Otokar Březina 2014, které bude uskutečněno 19. září 2014 v Praze na široké březinovské téma: Básnické, esejistické a korespondenční dílo, literárněvědné, komparatistické, mezioborové aj. studie, odkaz filozofický a humanitní, inspirace v hudbě a výtvarném umění, překlady a ohlasy.
Poslední strany bulletinu přinášejí zhodnocení činnosti Společnosti Otokara Březiny v minulém roce, program chystaný na letošek a přehled kulturních výročí.
Bulletin Společnosti Otokara Březiny, č. 63, Jaroměřice nad Rokytnou, březen 2014.
Celý bulletin, a stejně tak i řadu jeho předchozích čísel, si můžete stáhnout z webových stránek Společnosti Otokara Březiny: http://www.otokarbrezina.cz.