Křest
Minulý čtvrtek jsem se po nějaké době vydal do Prahy. Díky křtu. Vlastně díky dvěma křtům: tomu svému (jehož datum jsme během schůzky s knězem stanovili na letnice) a křtu knihy svého kamaráda Romana Smutného S pokorou vítězů.
Křest knihy se odehrával v knihkupectví uprostřed zbrusu nového obchodního komplexu, velkého jako menší okresní město. I samo knihkupectví bylo tak veliké, že pár desítek pozvaných (ač šlo podle autorova ujištění o slavné fotbalové osobnosti) se na malém vyvýšeném parketu uprostřed něj viditelně necítilo dobře. Od toho jim však odpomohl kmotr knihy, moravský soudce, spisovatel a fotbalový funkcionář, který svou úlohu pojal podle pradávného vzoru starosvata. Do připravených číší nejprve rozlil víno ze své vlastní vinice a za stálého dolévání načal vzpomínání na trenéra Vlastislava Marečka, který před sedmi lety zemřel na těžkou nemoc ve věku pouhých čtyřiceti let a o němž byla napsána křtěná kniha. Mluvčí (z nichž někteří se svou výpovědí podíleli na knize rozhovorů, kvůli níž se zde sešli) na pozvání starosvata přicházeli a odcházeli a českému uchu lahodně znějícími nářečími (skoro všichni byli z Moravy) přede mnou vzkřísili člověka, o němž autor v knize píše:
"Byl označován za učebnicového workoholika pracujícího až s fanatickou vervou. Na druhé straně se uměl rozesmát tak, až se lidem kolem něj zatočila hlava… Patřil k lidem, které potkáte, a najednou je vám nějak lépe… kteří se vrhají do zdánlivě předem prohraných, zdlouhavých a ubíjejících bitev, a to všechno jen z přesvědčení, že jim jde o správnou věc… kterým není lhostejný osud a problémy druhého člověka a podají mu pomocnou ruku i za situace, kdy si uvědomují, že podáním ruky druhého zachrání, ovšem sami se možná utopí…"
Kdybych nebyl tak beznadějný analfabet kopané, možná bych v proudu názvů fotbalových klubů, soutěží a organizací přehlédl ducha, který se přede mnou náhle objevil v onom studeném komerčním prostoru, ve kterém normálně spotřebuji všechnu pozornost jen na to, abych si bez úhony zvládl koupit jedinou knihu.Že člověk, o jehož existenci jsem do té chvíle neměl ani tušení, je přítomen, a že zpráva o něm je pravdivá, jsem se ale nedozvěděl ze slov mluvčích, ale spíš z rozpačitosti, zámlk, odkašlávání i překvapivě častých vlhkých očí těchto suverénních televizních hvězd a kapitánů průmyslu, který se od určité doby stal synonymem korupce v naší zemi.
Křest nejspíš je, když se dozvíte, že svět, jak jste ho do té doby viděli, takový není. Co jsem se v průběhu tohoto křtu dozvěděl o sobě samém, si z většiny uložím do své soukromé knihy podnětů a hříchů. Jeden z nich za všechny: mrazivý stud a překvapení chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že dva vrstevníci zemřelého trenéra, nositelé příjmení, která jsem během večerních zpráv léta s neskrývaným opovržením přiřazoval k přepláceným příslušníkům zbytečného sportu, si na prahu své čtyřicítky (kdy fotbalista jako člověk stále žije, ale profesionální hráč v něm už je po smrti) založili v rodném městě skromnou - a dnes už vyhlášenou - dlaždičskou firmu…
Poté, co básník-starosvat zakončil křest symbolem-vzpomínkou na to, jak zemřelý hrdina knihy v Jihoafrické republice, tak jako pokoušený Ježíš na poušti, vystoupal na horu jménem Ďáblův vrch, načež se před ním rozprostřel výhled na mys Dobré naděje, mi trvalo biblické tři dny, než jsem v sobě utřídil myšlenky a dojmy z "křestního dne".
Až pak jsem zvedl telefon a zavolal příteli Romanovi, poděkoval mu, že mě seznámil s vodami, které mi byly až doposud cizí, a svěřil se mu s dobrou zprávou - myšlenkou, která se mi v těch dnech vynořila z poskytnutého prožitku. Že totiž v témže věku, kdy v člověku, jenž se věnuje sportu hranému na trávě a vápně, umírá profesionální hráč, se z jedince, který má v sobě povolání k psaní, může zrodit spisovatel. I ten má však před sebou konečný křest, v němž nás Vlastislav Mareček předešel. A o tom, zda ho - tak jako on - podstoupíme s pokorou vítězů, rozhodne čistota našeho srdce.