Dvakrát o validním vozíku
Paradoxy českého zdravotnického systému jsou nevyčerpatelným zdrojem inspirace...
Starší osamělá paní volá SOS - potřebuje psychologické vyšetření, ale nemůže sama přijít do ambulance, je tělesně postižená. Domlouváme termín a jedu ji navštívit do jejího bezbariérového domova. Zprvu to vypadá, že jde o formalitu, postupně se vynořují komplikace, které jsou s procedurou spojeny. Ve zkratce: paní přišla o elektrický vozík, a aby jí zdravotní pojišťovna poskytla nový, potřebuje vyšetření. Aby se na vyšetření dostala, k tomu jí zase chybí ten vozík.
Já zase nemám patřičné "kulaté razítko", moje vyšetření na místě nemůže nahradit nález od specializovaného pracoviště. Předpis je předpis. Paní pláče, jaké je to komplikované, a kdože ji tam zaveze, a jak ona to tam bude hledat, a jestli se to stihne… Složitě telefonicky domlouváme, aby se to povedlo. Ano, dobře to nakonec dopadlo, paní získala, co potřebovala - ale jak je vidět, cesta k elektrickému vozíku nemusí být jednoduchá.
Nedlouho poté mi přátelé vyprávějí o jiném, opačném problému. Kam s přebytečným vozíkem? Ptám se, kdože se to uzdravil či zemřel, že vznikly takové starosti. Tak tohle trápení má jedna žena v ústavu sociální péče, která se spolu s ostatními chystá k autobusové pouti do Lurd. Tedy - co s ním po návratu? Neustále se obrací na ošetřovatelky a nedá jí spát starost, aby se její vozík poté, co se ona uzdraví, dostal do rukou někoho, kdo jej opravdu potřebuje a bude ho moci dobře používat.
Věčná škoda, že se ty dvě ženy nepoznaly…