Antonín Sova
Děl dobou dnešní roztrpčený děd
Děl dobou dnešní roztrpčený děd:
Já velkodušně skrýval cizí viny.
Já zásluhy spíš uměl vymýšlet
svých krajanů a svojí domoviny.
Já spíše zakryl jsem, kdo nebyl čist,
bych neoslabil zvučné jméno vlasti.
Však stalo se: já krysy nechal hrýzt
a chytré zloděje jsem nechal krásti.
Tak vedle něho, zachmuřenou tvář,
já poslouchal a v úsečném vzkřik' zmatku:
Nevím, co zmůže mladý hospodář
v tom rozkradeném, rozneseném statku.
Květnová neděle
Smíchem počal dnešní den.
„Povídej mi, chci to vědět,
kohos rád měl, dávno, kdysi,
kým se opíjel tvůj sen?
Můžeš-li mi v oči hledět?…“
Na mých rtech zrak její visí…
„O illuse okraden?…“
„Upír hrozný, zlatovlasý
bývala dřív láska má.
Pozděj chorá žena bledá,
již jsem ve dne, v noci vídal,
běloučkýma rukama
kterak moje ruce hledá…“
„A tys lásku brával od ní?…“
„Ne, tu jen jsem žárliv hlídal,
blouznil jsem a zpíval o ní.
Smyslná pak přišla, svůdná.
Pekelná s ní byla jízda
do Gehenny hříšných muk.
Cynická a vilně zrůdná
nezřených sta měla ruk,
jichž ran tisíc vzduchem hvízdá.
Nuž, teď víš to: tak to bylo…
Mlčíš? Proč jsme zvěděli?
Proč jsme všecko sobě řekli?“
Prudčej bijí srdce rány…
Jaro sotva rozvěsilo
lístky v květnou neděli.
Lidé znaveně se vlékli
ze stařecké, šeré brány.
Stmělo se, či vyjasnilo?
Najdem pro to pláč či smích,
po dnů zašlých milování?
Vzpomínka je dosud živá.
Kolem jedou dámy, páni,
jarní zpěv svůj slunce zpívá
v toilettách pařížských.
Malí brouci lezou v hlíně,
bledé děti na předměstí,
mámy hýčkají je v klíně,
besedují na prazích.
Holé větve jarních stromů
zeleň prvních puků věstí,
z šedých bloků stejných domů
leze vystrojený hřích.
Najdem pro to pláč či smích?
Meditace při víně
Dny fádní jdou jak přípřež dokola,
stroj automatu mlátí v poli prázdném.
Čeho se srdce, čeho dovolá,
klesá-li po propasti svahu srázném?
A sníš a vidíš kroužit sokola.
To budí touhu v tempu vzletět rázném.
Zda podlehne duch aneb odolá?
A proč se na to ptát? Dialog s bláznem.
Ctihodní dnové! Vím, lze připíjet
a odpouštět… Má víno rudý květ!
Bůh ochraň dosud nerozkvetlé růže.
Hle, ruka pevně pohár uchopí,
ač neví, zda to žalost utopí,
či zda se přec jen radost zrodit může?
Antonín Sova (26. února 1864, Pacov – 16. srpna 1928, Pacov) byl symbolistický básník, signatář Manifestu České moderny a od roku 1898 první ředitel pražské Městské knihovny.