Seškrábávat dotyky dne jako slupky z brambor
Vychází třetí pokračování deníků Věroslava Mertla (1929−2013), křesťanského spisovatele a přemýšlivého svědka nekřesťanské doby.
Úvodem bych rád podotkl, že do psaní o nové knize Věroslava Mertla se mi dvakrát nechtělo. Mertla jsem dosud znal jako autora kultivovaného a vzdělaného, jehož texty však nepřekvapí a nevzruší, jsou ukotveny v katolickém názoru na svět natolik pevně, že se v nich jen těžko hledá něco neopakovatelně osobního. A už vůbec se mi nechce s Mertlem polemizovat teď, po jeho smrti. Navíc mám už jistou averzi k deníkovým knihám: připadá mi alibistické, jak se každý autor zaštiťuje před případnou kritikou, že to vlastně není plnohodnotná literatura, ale soukromý zápis - přitom je jasné, že už od počátku vznikal za účelem pozdější publikace. Knižně vydaných deníků je už zkrátka příliš mnoho a kouzlo spontánnosti a otevřenosti z tohoto žánru poněkud vyvanulo.
Kniha Kruhy pod očima (je to již třetí svazek téhož jména) přináší nejen osobní zápisky z let 2004 až 2011, ale také vzpomínky na dětství, rozhovory, které Věroslav Mertl poskytl různým tiskovinám, nebo publicistické texty, v nichž se vyznává z obdivu k Gilbertu Keithu Chestertonovi i k pozoruhodným a zpravidla opomíjeným osobnostem domácí kultury (za zmínku stojí nejen Mertlovy encyklopedické znalosti o literatuře, hudbě i výtvarném umění, ale také skutečnost, že příliš mnoho z těchto článků má bohužel podobu nekrologů). Velkou roli v knize hraje také spisovatelova žena, sochařka a kolážistka Arana Mertlová: dozvíme se tak mnoho o vzácném daru, jímž je vydařené manželství, ale také o trpkém údělu čerstvého vdovce. Odzbrojující jsou autorova upřímná vyznání z hlubokého citového vztahu k jihočeské krajině a třeba i ke psům. Zároveň však neúnavně glosuje kulturní a politické dění, pořizuje si rozsáhlé výpisky ze všeho, co ho zaujalo (třebaže na jednom místě konstatuje: "Přestaňte číst noviny a místo nich čtěte podzimní listí. Dozvíte se víc."). Zamýšlí se i nad smyslem svého psaní v odduchovnělém světě, který jeho snažení ohonoruje nanejvýš slovy "dobrák, ale cvok", kvůli kterému "kabanos levnější nebude".
Kniha se nese převážně v duchu moralizování nad nemilosrdně hmotařskou současností. Občas je autor patetický až příliš, jako při srovnávání dvou Vladimírů: fotbalisty Šmicera a básníka Holana. Poznamenejme, že fotbalisté jsou lépe placení nikoli z nějakého perfidního úradku, ale prostě proto, že na ně chodí víc lidí - a já bych ani nechtěl, aby básníci recitovali před stotisícovým řvoucím davem. Někdy je Mertl trefně sarkastický, jako v charakteristice "mediální manda Halina Pawlowská", jindy až příliš snadno generalizuje, jako v plamenných odsudcích francouzské národní povahy nebo v karikatuře sebestřednosti a povrchnosti postmoderních umělců. S tím souvisí i příkré odmítnutí Topolova románu Sestra; jakkoli Mertlův názor v zásadě sdílím, přece jen se mi zdá, že byl v tomto případě s knihou hotov až příliš rychle.
Ano, i já vím, že český ateismus je jen zdvořilejší pojmenování pro zpupné ignorantství, že žijeme v časech "blahobytného temna", jak to nazval Philip Roth, že veřejný prostor ovládly narcistní bláboly a zlovolné pomluvy, že současné umění nedokáže rozeznat upřímnost od vulgarity, že nejen pro české prostředí platí: "kde chybí vertikála, nastává sešup do nevyléčitelného paroxysmu blbství. A to je vždycky rozkladné." Jenže to všechno už bylo vyřčeno mnohokrát a hlas literáta je stejně příliš slabý, aby s tím něco zmohl. Momentů, kdy Mertl vystupuje z pozice toho, kdo se nepotřebuje ptát, protože předem ví, je v knize bohužel příliš mnoho, než aby se o nich dalo pomlčet.
Naštěstí jsou zde i pasáže, kde autor prokazuje bystrost a originalitu v českém intelektuálním prostředí zřídka vídanou. Například velmi pregnantně formulovanými výhradami k Balabánovu románu Zeptej se táty: mezi kulturními publicisty se už jaksi příliš suverénně ustavila dohoda, že Balabán je světec a tudíž nekritizovatelný. Ač bytostně věřící katolík, občas se Mertl vůči své církvi polemicky vymezuje. Někdy jsou to zábavné maličkosti, když třeba ironizuje nápad vydávat katolický lifestylový časopis pro -náctileté dívky, jindy jde o věci závažnější, jako je zamyšlení nad strnulostí a bezbarvostí jazyka, jímž církev promlouvá navenek (což snad souvisí s jejím urputným vytěsňováním sexuality). Mertl se však dokáže vymezit také vůči jednomu z nejpřísnějších zákazů katolické věrouky a hájí právo člověka ukončit svůj život, pokud se pro něj stal nesnesitelným a bezvýchodným. Nechci vynášet soudy, nejsa teologem, ale Mertlovy názory mi připadají promyšlenější i procítěnější než dogmatické "Nesmíš!", kterým duchovenstvo utlouká veškeré námitky. Pozoruhodné jsou i Mertlovy úvahy o islámu, v němž nevidí absolutní zlo, ale prostě konkurenci, která je pro současného člověka přitažlivější, protože "věřícím dopřává více svobody a méně závaznosti ve výkladu a přijetí mravních norem, než kolik jim nabízí poněkud rigidní katolické náboženství se svou téměř vojensky strukturovanou hierarchií a hrozbou nepřiměřených trestů - hrozbou, která nedovoluje hříšným ovečkám takřka ani dýchat".
Mertlovi se nedá upřít velkorysost: nedokáže zakrýt rozmrzení nad tím, že M. C. Putna kdysi zpochybnil zaslouženost jeho Státní ceny za literaturu, nebrání mu to však ocenit myšlenkovou hloubku a novátorství Putnovy monografie o Václavu Havlovi. Za ocitování stojí i jeho komentář k Ladislavu Fuksovi a jeho normalizační kariéře: "Slabost však není hřích, je to postižení hodné odpuštění." Odmítá módní a laciné kverulantství, je vděčný, že se dožil pádu totalitního režimu - i politické skandály vnímá jako nutný důsledek odstranění všudypřítomného dohledu. Na druhou stranu však zjišťuje, že komunistická propaganda o kapitalismu si zas tolik nevymýšlela, se znepokojením sleduje bezduchou všežravost byznysu, na jednom místě dokonce souhlasně cituje úvahu Václava Bělohradského o rozdělení společnosti na "obročníky" a "výprosníky". Pozorně sleduje Mertl také vývoj Evropské unie: se sympatiemi člověka ukotveného v evropské kulturní tradici, ale také s obavou, že integrace pojatá pouze jako úřední úkon bez idealistického obsahu se může snadno zvrhnout do dosud netušené monstrozity.
Bylo by asi příliš laciné dávat Mertlův sklon ke kategorickým soudům do souvislosti se slovy, která pronesl v jednom rozhovoru: "Nejprve jsem chtěl být četníkem, pak panem prezidentem, a v jednu chvíli dokonce Pánem Bohem." Berme je spíše jako vyznání potřeby životního řádu - a také své osobní zodpovědnosti, dané vědomím, že řád se nenastolí sám od sebe.
Věroslav Mertl: Kruhy pod očima. Třetí kniha deníků, esejů a rozhovorů. Host, Brno 2014.