Jiří Jirmus mezi subjektivním porozuměním a lyrickou abstrakcí
Muzeum dr. Aleše Hrdličky v Humpolci na Vysočině otevřelo 1. června výstavu s titulem Retrospektiva v obrazech, Jiří Jirmus 1934-2012. Je připsána umělcovým nedožitým 80. narozeninám.
Ing. arch. Jiří Jirmus (22. 1. 1934 v Humpolci - 4. 2. 2012 tamtéž) byl urbanista a výrazná osobnost výtvarné scény na Vysočině. V roce 1959 absolvoval Fakultu architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického v Praze. Kresbu studoval u Jana Podhájského a modelování u Václava Žaluda. Prosadil se jako urbanista, je autorem četných územních plánů, podílel se na zpracování studií pro zřízení památkových rezervací v Telči a v bývalém židovském ghettu v Třebíči, čímž přispěl k pozdějšímu zapsání těchto architektonických památek na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Stran začlenění sochařských děl do architektury spolupracoval především se sochařem Karlem Hylišem (kovová fontána v Havlíčkově Brodě − 1966, kovový reliéf pro Čedok v Třebíči − 1967, kamenná skulptura Světlo pro obřadní síň hřbitova v Havlíčkově Brodě − 1970, výtvarné řešení vstupního prostoru stanice metra I. P. Pavlova Praha − 1972, kovová plastika Zrození myšlenky pro základní školu v Havlíčkově Brodě - 1972, kamenná skulptura Světlo pro hřbitov ve Velkém Meziříčí − 1973, kovová skulptura Hudba pro krematorium v Jihlavě - 1976, a další díla).
Ve volné malířské tvorbě byl od 80. let minulého století po tři desetiletí výraznou osobností vysočinské výtvarné scény. Kreslil a maloval akvarelem od mladosti (profesně byla pro něj samozřejmě stěžejním punktem kresba technická), avšak autorskou výstavou se představil poprvé až zkraje 80. let. Byl příznačně skromný a přes živé umělecké přátelství s okruhem jihlavských výtvarníků, zejména s malíři a grafiky Jindřichem Boškou a Františkem Dörflem, i osobně osamělý, což mělo příčinu v jeho sociálním svérázu.
Dokázal svébytně interpretovat prvky ze zásobníku podnětů převážně z přírody. Z několika setkání s ním mám v paměti nejživěji to křížovické počátkem května 2004. Před vernisáží své autorské výstavy přišel do Galerie z ruky s trávou hojně přichycenou na zádech svetru. Řekl: Ležel jsem na kopci a pozoroval mraky. V době již tehdy antiromantické působil umělec blízký abstrakci zvláštně. Jirmus ne. Patřilo to k jeho zrakové a duchovní průpravě.
Před lety mne upoutala recenze, v níž renomovaný kritik vyslovil mínění o práci věkem i formou projevu usedlého malíře: Už to není boj, přitažlivost se vytratila. Soudím, že je nezbytné "strpět" i obrazy vyrovnané, srozuměné a tiché. Bojem lze se přes dílčí prohry posunout k malým vítězstvím (formy). A v klidném souznění je důležitý prostor harmonie. V Jirmusových obrazech jsme s to stále sledovat ne pouze ono ticho, onen podivuhodný duši naplňující soulad, ale též jisté, nikoliv náhodné, nýbrž racionálně určité, výtvarné stavební prvky − malbu přes lokální papírové nálepy, tamponování, zpětné vybírání barvy pro dosažení druhotného dekalkového efektu apod. Jirmus neměl rád dramatické štětcové údery a vzrušené linie, jeho snaha spěla k hladkému povrchu nebo k sotva znatelné struktuře.
Základním způsobem Jirmusovy tvorby bylo vrstvení. Vrstvení ve smyslu pokládání materiálů (papírů a barev) na sebe a ve smyslu duchovním (vrstvení, sdružování vjemů, impresí a fragmentů vzpomínek). Výsledkem je chvějná, ale zřetelně vyznačená rovina mezi hlubokým subjektivním porozuměním a lyrickou abstrakcí, tedy mezi subjektivním pochopením a výtvarně zobecněnými pojmy. Rozdíl mezi opisem, přepisem a abstrakcí, v tom je klíč k Jirmusovým obrazům. Krajinu nikdy neopisoval, věděl, že k jejímu vyjádření nelze se dobrat metodou přičítání podrobností k podrobnostem.
Nelze pominout, že Jirmus nebyl, nikdy neusiloval být, krajinářem. Nemaloval viděnou krajinu, nýbrž její emotivně analyzované odrazy. Přepis, tedy vyjádření individuálního pohledu, dokázal sdružit s lyrickou abstrakcí. Je v tom samozřejmě určitá neshoda. Přepis se může dít výhradně na základě poznávání konkrétního, kdežto abstraktní výraz je tvarem zobecněného pojmu, pramení výlučně z představ. Věcnost a představa, to ovšem jsou dvě fundamentální stavební veličiny Jirmusova malířského projevu. První se děje spíše uvnitř, v autorových očích, v mysli, druhá je transformována v ploše výtvarnými prostředky.
Jirmusovy obrazy jsou proměněnými představami. To se děje v ploše, ve tvaru a v barvě. Výsledkem je nezávislé výtvarné dílo. Jirmusova plocha, Jirmusův tvar a Jirmusova barva. To má být vnímáno a pochopeno, má-li být pochopen a oceněn Jirmus. Plocha je u něho průkazně výtvarně zpracovaným polem, tvar je většinou neurčitý, nekonkrétní i zástupný, syntetický, beroucí na sebe úlohu být prostředníkem i zrcadlem "všeho" z přírody a "všeho" z nejjemnějších záchvěvů mysli a citu, barva tu nestojí sama sebou, nedefinuje tvar, nemá úlohu obsahu, nýbrž rámce a spojnice v ploše. Jirmus maloval výhradně z duchovní potřeby. O materiální potřebě měl zcela svébytné představy. V tomto smyslu vlastně byl malířem ze zájmu, ovšem s výsledky z hlediska úrovně svrchovaně profesionálními.
Retrospektiva v obrazech, Jiří Jirmus 1934-2012. Muzeum dr. Aleše Hrdličky. Humpolec, Dolní náměstí 253, otevřeno do konce června, úterý až neděle, 8−12 a 13−16 hod., v pondělí zavřeno.