Literární ukázka

Počteníčko: Jiný život

Z alba rodiny Enquistových, padesátá léta. Repro www.hjoggbole.nu

Per Olov Enquist ve svém autobiografickém románu sebeironicky popisuje, jak severošvédská vesnice, v níž vyrůstal, byla tak odříznutá od světa, že se v ní všichni ženili a vdávali mezi sebou - není divu, že z takového genetického materiálu vyrostlo hned pět členů Svazu švédských spisovatelů.

Jejich vesnice vlastně sestává z několika vesnic.

Tyto vesnice lemují jezero, které se jmenuje Hjoggböleträsket. Tím proudí řeka Bureälven, jež přitéká z jezera Mjödvattsträsket, pak se stáčí na sever a na východ - přes jezera Fahlmarksträsket, Bodaträsket a Bursjön - a u Bureå se vlévá do moře. Vesnice obtáčí Hjoggböleträsket jako had. Její jednotlivé části mají různá jména: Östra Hjoggböle, Västra Hjoggböle, Forsen a Sjön, Hjoggböle. U šest kilometrů vzdáleného Bursjönu bydlí babička Johana. Její statek stojí u jezera sám, o sto metrů dál se však na kraji lesa nachází ještě jeden, menší - jsou tu jen tyto dvě usedlosti, Starý statek a Larssonovic. Larssonovic obývá otec mladého Stiega, který bude psát kriminální romány. Skutečnost, že se na dvou lesních statcích vyskytnou dva spisovatelé, tady všem připadá, statisticky vzato, normální - v těchhle vesnicích se najde víc vypravěčů než kravských struků. V Hjoggböle, které je větší, časem spatří světlo světa pět spisovatelů. Svoje spisovatele má každá vesnice. Ale Hjoggböle nejvíc prosluje něčím úplně jiným.

Sídlí tam mužstvo Komety. Dost o tom.

Většina vesničanů jsou malorolníci. Nikdo nemá tu drzost nazývat se statkářem, i "zemědělec" zní nadutě. Zemědělský list Jordbrukarnas Föreningsblad však čtou všichni. Matka ho odměřeně nazývá "nejnudnějšími novinami světa". Tímto způsobem se distancuje od faktu, že vyrůstala jako selská dcerka.

I ona zažije společenský vzestup: od selské dcerky na Starém statku až k učitelce venkovské školy v Hjoggböle. V tom se s ní může málokdo měřit!

Obyvatelé vesnice mají dvě až čtyři krávy, muži v zimě pracují v lese a v létě jako nakládači lodí. Syn si rychle zvykne, že o všem rozhodují ženy, tak je to přirozené. Později bude nekriticky tvrdit, že je dítětem tohoto matriarchátu. Muži ráno mizí a vracejí se pozdě večer, zcela vysílení, a prosí o sklenici vody. Tak matka popisuje otcovu pokoru i obecné vládcovské struktury. Muži se dělí na party, které se ráno co ráno vydávají na kole do čtrnáct kilometrů vzdáleného bureåského přístavu.

Cesta tam je samý písek, ale jejich kola jsou vybavená balonovými plášti.


Kolem roku 1930 nastoupí moderní doba.

Otec si s jedním bratrem koupí ojetý chevrolet. Nacpe se do něj celá jejich parta a provozní náklady hradí společně. Je to nepochopitelné. Kde na to vzali? Jednoho dne vypoví motor auta službu a všichni se vrátí ke kolu. Může v tom být Boží prst.

Otec a motorová vozidla teď představují čím dál záhadnější kapitolu, kterou synovi zlomkovitě reprodukují nebožtíkovi přátelé. Otec si koupí taky motocykl s přívěsným vozíkem - možná si ho jenom půjčí, leccos je nejasné. Potom, už po jeho smrti, nastoupí lehké motocykly značky Sachs, osmadevadesátky. V zimě, když je přes třicet stupňů pod nulou, si motocyklisté chrání obličej celuloidovým válcem. Tím od sebe odrážejí mráz. Syn sní o tom, že se jednoho dne bude smět připojit k odjíždějícím nebo přijíždějícím motocyklovým karavanám, které se proplétají tmou mezi dva metry vysokými sněhovými valy.

Svěří se matce, že až bude velký, koupí si lehký motocykl a možná se stane parťákem přístavních nakládačů.

Matka neodpoví. Zjevně si jeho život představuje jinak. Představuje si, že se stane duchovním nebo, to by byl kompromis, se alespoň ožení s dcerou faráře Ollikainena Britt-Luisou, která je taky samá ruka, samá noha. Ta se ale později provdá za biskupa Lönneboa. Když k tomu dojde, matka mu zavolá a poví mu to.


Vesnice se dělí na neznabožskou a zbožnou polovinu.

Té zbožné dominuje rodina Enquistů, do jisté míry pod vedením matky, která se tam ale přivdala. Ve světské části se nachází Společenský dům, kde se občas nárazovitě konají taneční zábavy, a fotbalové mužstvo, které někdy ve čtyřicátých letech dostane jméno Komety. Hraje ve čtvrté lize, v Severní pobřežní, a několik desetiletí má blízko k postupu do vyšší soutěže. Ale postoupit až do nejvyšší soutěže mají všechna norrlandská mužstva zakázáno, to je vyhrazeno stockholmským klubům. Tato skutečnost naplňuje Norrlanďany generaci po generaci nenávistí. Nicméně Komety mají blízko k postupu do třetí ligy. Toto blízko naplňuje svět představ mladých lidí, nejen těch neznabožských ve Västra Hjoggböle, ale také, tajně, těch zbožných. Mužstvo překypuje velkými osobnostmi - patří k nim především čtyři bratři Bäckströmovi, ale i střední záložník Sven Erik Fahlman, který skvěle kope a má charakterové vlastnosti, jež z něj dělají vzor mládeže. To druhé říkají skoro všichni, i matka.

Fahlman časem přijde o jednu nohu. Možná kvůli cukrovce. Fotbalové hřiště je velmi krátké, má sedmdesát metrů. Napříč hřištěm vede propadající se zahrabaný příkop, který hostující týmy vyvádí z konceptu. Má se za to, že Komety jsou doma těžko porazitelné.

Zbožnou a světskou část vesnice toho mnoho nespojuje. Syn z přirozených důvodů, to jest kvůli matce, nikdy žádný zápas zblízka neviděl, ale fotbalové referáty v místních novinách Norra Västerbotten, řečených Norran, přinášejí zprávy o tom, že se v západní části vesnice stále děje něco neobvyklého. Ty zprávy píše jistý Mr Kuri, vyslovuj Merrkuri, který chladně a věcně konstatuje, kteří hráči podali solidní výkon.

Právě tento Mr Kuri ovlivňuje mysl lidí.


Když syn jede na kole do konzumu, má hřiště po levé straně. Je to velmi blízko i velmi daleko, avšak na doslech. Možná pouhých čtrnáct set metrů od zeleného domu.

V neděli, když se s davem vyhrne z bohoslužby v modlitebně, zamíří vždycky na dvůr, stoupne si za živý plot z šípků a poslouchá slabý šum provázející to, co se děje v západní, neznabožské části vesnice. V neposlední řadě díky slabým výkřikům si už dokáže představit tu neslýchanou věc - utkání, pohyb. Náhlý řev, a on si představí dramatickou proměnu, snad vedoucí gól Komet.

V Norranu viděl fotografie ze zápasů. Dokážou v něm vyvolávat různé představy. Jeho fantazii tedy povzbuzují jednak obrázky v rodinné bibli, jednak snímky v Norranu, jednak zvuky, které k němu doléhají do úkrytu za živým plotem.

Komety přitahují obecenstvo z celé farnosti - derby s SK Bureå zhlédne přes tisíc diváků. Tu a tam vzduch proříznou starostlivé výkřiky a rady. Bacha na křídlo!!! Nebo Přihraj na sever! K synovi za šípkovým plotem doléhá vábení sportovního hříchu. Pak na něj zavolá zneklidněná matka, aby šel domů. Syn málem začne vzdorovat, ale ovládne se.

Per Olov Enquist: Jiný život. Přeložil Zbyněk Černík, Host, Brno 2011, s. 36-39.