Japonismus v českém výtvarném umění
Rozpaky recenzenta nad lákavou výstavou Národní galerie.
O této výstavě pořádané pražskou Národní galerií je možné stručně říci, že její návštěvník nenajde v Salmovském paláci ani bohatství japonského výtvarného umění, ani bohatství českého výtvarného umění, které se umění japonským inspirovalo. Těžko říci, zda příčinou byl nedostatek financí či jiný důvod, ale tato výstava doslova "vaří z vody".
Nápad je to přitom dobrý. Nebo spíš výborný. Japonsko je v České republice předmětem stálého a širšího zájmu. Samurajové jsou u nás populární napříč celou společností. A to nejen prostřednictvím filmů, aktivních vyznavačů různých japonských bojových umění je v České republice poměrně dost. Dovolená v Japonsku s putováním po tamějších památkách není úplně levná záležitost, ale určitě většina ze čtenářů tohoto textu zná osobně hned několik lidí, kteří v Japonsku byli. Do Japonska jezdí za svými mistry i zmínění čeští bojovníci či čeští kováři samurajských mečů. A samozřejmě do Japonska jezdí také čeští muzikanti, evropská vážná hudba má v Japonsku silné posluchačské zázemí.
Popularita bonsají je u nás o něco menší, než bývala, zato japonští turisté se do České Krumlova a Prahy hrnou, hrnou a hrnou. Výstava Japonismus v českém umění se koná na Hradčanském náměstí, takže při náležité propagaci by jistě tu a tam nějaký Japonec na výstavu s tímto tématem zavítat mohl. I když pojede-li český turista do Japonska, nejspíš tam nebude chtít vidět především výstavu Alfonse Muchy.
Šance, kterou téma nabízelo, je na této výstavě promarněná. Expozice už na první pohled působí jaksi chudě a nevýrazně. A obrazů, kreseb, soch či uměleckého řemesla, které by byly opravdu špičkou ve svém oboru, je tu málo. A bohužel to, co je umělecky výrazné, se na této výstavě ztrácí mezi uměním, které má spíš dokumentující hodnotu směřující k tématu než vyšší hodnotu uměleckou. Chybí také nějaká myšlenka, která by diváka výstavou vedla a dodávala jí působivosti. Instalace exponátů je nepřesvědčivá, bez atmosféry, která by návštěvníka vtáhla. Chtělo to nějaký nápad, nějakou koncepci, nejen umístit alba s japonskými kresbami do skleněných vitrín a rozvěsit obrazy. Okna Salmovského paláce jsou zakryta: je pochopitelné, že vzácné tisky musí být chráněny před přímým světlem, ale co třeba nechat světlo alespoň někde, je tu přece úžasný výhled na Petřín. Co třeba analogie pohledu na Petřín a pohledu na horu Fudži, motivu typického pro japonské umění? Nebo něco jiného, ale prostě alespoň něco. Tak, jak to je, celá expozice vyznívá nikoliv jako výstava pro návštěvníky, ale jako doplněk nějaké teoretické práce o vlivu japonského výtvarného umění na výtvarné umění české v době od poloviny devatenáctého století do doby první republiky. Často je toto dovozování vlivů, pokud jde o texty na výstavě a exponáty, k nimž se tyto texty vztahují, spíše oním známým "přáním otcem myšlenky" než něčím, co by mohlo návštěvníka zaujmout, přitáhnout, oslovit.
Ještě jednou: Je to škoda. Téma výstavy je přitažlivé a teprve rok pro veřejnost otevřený Salmovský palác je zajímavě rekonstruovaný prostor na nádherném místě přímo naproti Hradu. Výstavní činnost je tu ale zatím spíš rozpačitá. A přitom to jde, když se chce. Nedávno skončená výstava české gotiky z jihozápadních Čech, která probíhala v protějším paláci Šternberském, patřícím rovněž Národní galerii, je toho příkladem. Přitom díla pozdní gotiky z této oblasti, která zde byla vystavena, nejsou příliš známá a jistě se ani uměleckým významem nemohou rovnat mistrům Třeboňskému či Vyšebrodskému či mistru Theodorikovi. Ale ta výstava byla prodchnuta duchem. Šlo v ní o vystavená díla, ne o teorie kolem nich, expozice byla přehledná, k návštěvníkovi vstřícná. (Více o této výstavě se můžete dočíst zde.)
Prostory Salmovského paláce by si určitě v letní sezóně zasloužily výstavu mnohem výraznější. Tak třeba příští léto…
Japonismus v českém umění. Národní galerie v Praze, Salmovský palác, 16. května - 7. září 2014.