O víře, nevíře a penězích
Nad novým číslem Revue PROSTOR na téma "Češi a náboženství".
Revue PROSTOR, založená v samizdatové podobě již v červnu 1982, dospěla ke svému 102. číslu. Časopis si nepochybně zaslouží uznání za to, že dokázal svoji existenci udržet, aniž by podlehl pokušení slevovat ze čtenářské náročnosti. Programově se hlásí ke konzervatismu, který však chápe spíše jako věrnost jistým hodnotám než jako politické dogma.
Sté druhé číslo Prostoru má více než sto sedmdesát stran a je tematicky věnováno vztahu současné české společnosti k církvím a k náboženství vůbec. Problematika je to samozřejmě široká a dá se uchopit mnoha způsoby: kritický pohled na některé praktiky kléru ještě neznamená odmítání jakékoli transcendence, na druhou stranu skutečný náboženský život se stěží může odehrávat jinde než v konkrétním společenství věřících, které samozřejmě není imunní vůči různým lidským slabostem. Aktuálnost tématu je nabíledni. Je tu nový papež, jehož snahu o sblížení církve se světem 21. století pozorně sledují nejen katolíci, s nadějí i obavami. A je tu také česká debata o církevních restitucích, oproti obvyklému nezájmu o křesťanská témata nebývale emotivní, protože v ní jde o opravdu velké majetky. Mnohým kritikům nevadí ani tak sám princip restitucí, ale spěch, v němž byly příslušné zákony přijaty a který připomíná spíše pověstný "útěk před právníky" - přičemž věcné námitky byly často utloukány ideologickými a moralistními proklamacemi o závisti, historické spravedlnosti a podobně.
Redakce Prostoru uspořádala na toto téma anketu; odpovědi, které vesměs podporují stávající podobu majetkového vyrovnání, pak konfrontuje s textem Lenky Procházkové o semináři, který se konal v květnu 2012 na půdě Poslanecké sněmovny: právník Jan Kudrna tam konstatoval, že církve byly tímto zákonem výrazně zvýhodněny proti ostatním restituentům, kteří museli svůj nárok na vracený majetek složitě dokazovat, což je nejen bezprecedentním porušením principů právního státu, ale navíc, a teď přijde to nejzajímavější, dá se očekávat, že stát bude muset čelit vlně žalob fyzických osob, požadujících za své objekty stejnou finanční kompenzaci, jakou dostaly církve.
Diskuse o náboženských otázkách je jistě potřebná; druhá věc je, jsou-li vůbec konzervativně křesťanské kruhy připraveny k debatě, v níž budou "pouze" jedním z rovnocenných partnerů. Leckdy (především v textech Petra Dlouhého, Jiřího Jiráska nebo Radomíra Malého) se na stránkách Prostoru místo důkladné analýzy pouze karatelsky zvedá prst. Ten obraz všech Čechů (tedy kromě mluvčího, samozřejmě) coby subhumánních švejkovských kreatur je nejen vyčpělým klišé, ale navíc ze strany katolíků připomíná spíš kyselé hrozny. Rovnice, že cynismus vládnoucí v současné české společnosti je důsledkem ateismu, a ten je zase dědictvím po komunistech, je až příliš pohodlným zjednodušením. Díky tomu, že žiji v nejreligioznějším regionu naší země, vím z vlastní zkušenosti, že časté chození do kostela se nijak nevylučuje s bezohledným hmotařstvím. A vzhlížet v tomto směru právě k Polsku je naivní: tamní společnost navzdory osmdesátiprocentnímu podílu praktikujících katolíků trpí víceméně stejnými neduhy jako ta naše (například postkomunistický vzrůst kriminality je statisticky srovnatelný) a navíc mladá generace už se za ajatolláhovskou zavilost Radia Maryja začíná spíše stydět.
Strukturovanější pohled nabízí Otto Drexler ve své poznámce o české národní identitě, která je dosud (ač si to totiž odmítáme připustit, myšlenkové vzorce devatenáctého století jsou živé i dnes - viz stále silnější euroskepticismus) formována obrozeneckým zakladatelským mýtem o bělohorské katastrofě, která ukončila českou státnost i atmosféru náboženské tolerance. Katolická církev dodnes trpí tím, že za dvě stě let nedokázala tuto interpretaci přesvědčivě vyvrátit: "Rekatolizace byla úspěšná po formální stránce, nikoliv po té obsahové. V 18. století se stále více prohlubovalo to, čemu říkáme náboženství bez víry."
V jednom z kriticky zaměřených příspěvků se Emil Páleš zabývá případem sesazeného trnavského biskupa Róberta Bezáka, jehož provinění nebylo ani po dvou letech nijak konkretizováno, ale nejspíš spočívalo pouze v tom, že věděl o hospodaření církve příliš mnoho -, a zamýšlí se nad demoralizací, kterou mohou podobné praktiky vyvolat u řadových věřících: "Církev, která nás neučí zastat se pravdy a spravedlivého člověka, nás nemůže naučit nic. Co kdyby zanikla? Co s miliardou lidí? Budou se věnovat už jen konzumu, nebo přejdou do nových duchovních hnutí? Velká část z toho jsou spíš pseudoduchovní hnutí na americký způsob. Lidé se v nich oddávají vlastním fantaziím, které jsou jim příjemné, ale mravně nerostou." Páleš ovšem podotýká, že Bezákův případ není v dnešní době nijak ojedinělý: ostatně tak rozsáhlá organizace jako církev jen stěží může být výrazně lepší, než je zbytek společnosti. Podobná bratrstva kočičí pracky, likvidující každého, kdo překáží jejich kšeftům, jsou zcela běžným jevem i v jiných navenek úctyhodných institucích, například na vysokých školách.
Redakce vedla dva rozhovory se dvěma kněžími, v nichž se ptala na budoucnost víry v materialistickém světě. Čerstvý laureát prestižní Templetonovy ceny Tomáš Halík i někdejší generální vikář brněnské diecéze Karel Satoria se shodují na tom, že (slovy Halíkova projevu na londýnském ceremoniálu) "křesťanství nepotřebuje být praporem, vlajícím nad Evropou, avšak Evropa a svět potřebuje lidi, kteří slovu láska vrátí jeho hluboký smysl, který mělo v radikálním poselství evangelia". Satoria se jeví jako člověk mimořádně bystrého rozumu, výmluvného jazyka i otevřeného srdce, jeho knihu Život je sacra zajímavej, napsanou s Markem Orco Váchou, bych si určitě měl sehnat. Romana Křenková píše ve svém fejetonu mimo jiné o šokujícím výbuchu násilí na Ukrajině a odmítá v mediálním mainstreamu tolik oblíbené černobílé vidění dobra a zla, spíše klade otázku, zda Evropská unie ve stávající kondici skutečně dokáže naplnit velká očekávání prozápadní části Ukrajinců - a zda si tím nezakládá na další úpadek své věrohodnosti.
Psycholog Martin Skála se v podnětně provokativním textu Náš kulturní komplex aneb Česká pohádka o tom, jak se Honza dostal na zámek (jde o dokončení úvahy publikované v minulém čísle Prostoru) zamýšlí nad proměnami české společnosti v polistopadovém období. Klade nepříjemnou otázku, proč se "paralelní polis" vzdorující minulému režimu rozpustila po ztrátě nepřítele v partikulárních zájmech a dosti ubohém konformismu. Odpověď hledá ve stati Václava Havla Moc bezmocných, která může být v mnohém inspirativní i pro současnost: "Po zkušenosti s bezmála pětadvaceti lety demokracie v Česku si kladu otázku, zda dnes vůbec můžeme hovořit o demokracii. Máme samozřejmě svobodné volby a daleko větší míru svobody ve všech směrech. Ale týká se opravdu světa, ve kterém žijeme? Nepřenesly se naše životy nenápadně do 'virtuálního světa' naší civilizace, který existuje pod nadvládou 'tržní ekonomiky', stále se vzdaluje skutečné realitě, našemu životnímu prostředí, a ovládá svými sliby 'vzdušných zámků' žádostivost politiků i každého jednotlivce? Tak jako dříve socialismus, můžeme vidět dnes tržní ekonomiku jako vládnoucího 'ducha doby'. Jestliže socialismus sázel na cenzuru a nedostatek, tržní ekonomika sází na nadbytek a zahlcení. Oba systémy pak vzdalují člověka od 'života v pravdě': jaký je rozdíl, když si socialistický zelinář musí pověsit do výlohy heslo 'Proletáři všech zemí, spojte se', a tržně ekonomický zelinář zase logo nadnárodní společnosti s heslem 'Mě bezpodmínečně potřebuješ, kup si mne'? Obě hesla jsou lži."
Také kulturní rubrika se zabývá spirituálními otázkami. Originální a proto samozřejmě přehlížená filmová publicistka Zdena Mejzlíková píše o Trierově filmu Nymfomanka a vidí za úspěchem této povrchní podívané (která se ráda prezentuje jako radikální a dosud nevídaná subverze, ale ve skutečnosti je spíše rutinérsky nudná) hodnotovou rozkolísanost současné společnosti: "Zásadní problém tkví už v nepřesné diagnóze. Spíše než nymfomanka je Joe anetická psychopatka, simplexní osobnost, tj. osoba emočně plochá, neschopná soucitu s druhými, a tudíž nezpůsobilá vytvářet pevné a trvalé vazby, neochotná dodržovat jakékoli morální normy alespoň v jejich základní podobě, která znamená neškodit bližním. Sporné může být, zda se nymfomanie vyvinula na podkladě takto strukturované osobnosti, anebo zda primární nymfomanie vedla k takovémuto zploštění osobnosti. Jedná-li se skutečně o nymfomanii, neprojevuje se zrovna rozverným prožíváním, jak bychom si u této nemoci představovali. Už záběr na tvář Charlotte Gainsbourgové vypovídá spíše o depresi. Rozpustilou sexuální náruživost lze věřit Felliniho Lištičce (Amarcord), ale ne této astenické žínce s nekonečně smutným výrazem. Jádro problému se dá zřejmě hledat v psýché hrdinky. Přemírou sexu se Joe nevědomě pokouší zalátat díry ve struktuře osobnosti a emoční deficity, to z hlediska psychologického."
Spisovatel a kazatel Petr Pazdera Payne (který má v čísle i kafkovsky laděnou prózu Inkognito ergo sum) se v úvaze nazvané Literatura a zpověď zabývá motivy viny a trestu u různých spisovatelů od Dostojevského přes Camuse až po současné autobiografie, v nichž je obsedantní potřeba vyzradit na sebe úplně vše spíše jistou kuriózní podobou narcismu. Radim Seltenreich si zase nad pražskou výstavou Bohuslava Reynka klade otázku, zda nekulturně vlezlá reklama využívající stupidní slogan "génius, na něhož jsme měli zapomenout" nemůže v očích návštěvníků poškodit i samotné Reynkovo dílo -, a odpovídá na ni záporně, s tím, že skutečné hodnoty se poznají právě podle toho, že dokážou přetrvat dobové tance.
Revue Prostor nechala zaznít nejrůznější hlasy, je to však spíše balábile překřikujících se monologů než skutečný dialog. Může-li za ochablost tuzemských českých církví celonárodní apatie, nebo zda naopak vinu na českém agnosticismu nese nedostatek dobrého příkladu ze strany kléru, je otázka podobné úrovně, jako zda byla dřív slepice nebo vejce. Je zřejmě dost naivní předpokládat, že tradiční církve zastaví pokles své autority ve veřejnosti právě tím, že se pustí na tenký led samostatných podnikatelských aktivit, navíc v prostředí příslovečně promořeném korupcí. Křesťanství je ve skutečnosti daleko noblesnější, než jak ho prezentují jeho čeští zástupci. Jistě, modernita sama o sobě ještě není pozitivní hodnotou - ale sklon náboženských autorit vidět za vším novým vidle samotného Belzebuba vede k tomu, že církve z potenciálních hledačů víry dokáží přitáhnout pouze jistý dost vyhraněný a ne zrovna sympatický typ lidí. A proto se jaksi nemohu zbavit otázky, nakolik pevná je víra těch, kteří se cítí ohroženi jakýmkoli odlišným názorem (což samozřejmě neplatí jen o křesťanských fundamentalistech, ale také o neméně nesnášenlivých hlasatelích ateismu).
Revue Prostor, č. 102. http://www.revueprostor.cz/