Počteníčko: V papuánském parlamentě
V okolí Port Moresby jsem navštívil příslušníky kmene, na jehož území bylo dnešní hlavní město ostrova založeno. Jmenují se Motu.
V sousedství Motu, přímo nad Port Moresby, sídlí kmeny Kotaipu a Koiari, jejichž příslušníci patřili k nejobávanějším lovcům lebek z celé Papuy.
Je zajímavé, že Motu, mnohem méně početní a mnohem méně bojovní, se odvažovali, pokud vím, jako jediní obyvatelé Nové Guineje na území těchto i mnoha jiných lebkoloveckých kmenů, aniž se obávali, že přijdou o hlavu.
(I zde tento hrůzný obyčej vyrůstal z kultu předků. Na pobřeží jižní Papuy se přitom bojovníci nepyšnili jen ulovenou lebkou, ale i zvláštním odznakem – jakousi řádovou stužkou, která popisovala, jakými slavnými činy se její nositel při lovu lebek proslavil. Tomuto odznaku se v jazyce Motu říká hera. Cestovatel Braun zaznamenal například, že kmen Koiari, žijící nad Port Moresby, rozlišuje tři různé hery: Jedna byl zobák zoborožce. Ten směl nosit muž, který se první dotkl člověka, který byl později zabit. Druhou herou bylo rajčí peří. To nosil ten, kdo oběť první udeřil. Třetí herou bylo pak peří kakadu, které příslušelo muži, který zasadil druhou ránu. Z touhy po heře byl kdysi náčelníkem koiarské vesnice Baruny zavražděn tehdy nejbohatší běloch z Port Moresby, jistý Mr. Weaver.)
Lidé Motu měli a dosud mají něco, co nemá žádný jiný kmen ostrova: obchodní nadání. A navíc znalost výroby keramiky, výroby, která je v řadě jiných oblastí Nové Guineje zcela neznámá. Ačkoli vlastních Motu je sotva pět tisíc, možná ještě méně, vyrábějí ročně více než třicet tisíc hrnců. Ty nakládají na veliké prostorné čluny lakatoi. Na nich tito „Féničané Nové Guineje“ navštěvují celé jižní a východní pobřeží ostrova a odvažují se i proti proudu řek do vnitrozemí. A všude jsou srdečně vítáni. Svou keramiku tu vyměňují zejména za ságo a taro.
Spolu s hrnci odevzdávali však Motu zákazníkům ještě něco – svou mateřštinu. Na jihu Papuy rozumělo jejich řeči tolik lidí, že na tomto území dokonce vytlačila pidgin. Až se nakonec australská správa rozhodla, že jazyk motu učiní úřední řečí Papuy.
I když je dnes motu už zas jen obchodní řečí jižního pobřeží, má naději znovu se vrátit do úředního života Papuy a Nové Guineje. To proto, že právě z řad tohoto nepočetného podnikavého kmene pocházejí nejvýznamnější členové papuánského parlamentu. Parlamentu? Tady, kde Papuánci lovili lebky se stejnou náruživostí, jako v jiných částech ostrova lovili rajky?
Neřekl jsem ještě, že hlavním důvodem mé cesty sem byla snaha zúčastnit se zahajovacího zasedání Národního shromáždění Papuy-Nové Guineje. Toto zasedání jsem si skutečně velice přál navštívit. Dorazil jsem do Port Moresby právě včas. Necelých čtyřiadvacet hodin před stanoveným termínem.
Ráno jsem nemohl dospat. Chtěl jsem být při tom, chtěl jsem vidět, jak včerejší lidojedi vstupují do parlamentu. A zajímalo mě také, jakým způsobem vrcholí tento zajímavý proces, na jehož začátku je rodová společnost a na jeho dnešním konci – parlamentní demokracie.
(…)
Parlament sdružující zástupce obyvatel Papuy, severovýchodní Nové Guineje a Bismarckova souostroví má v současné době padesát čtyři volených a deset správou teritoria jmenovaných členů. Z nich deset vybírají běloši ve zvláštních volebních obvodech, o zbylých čtyřicet čtyři míst se mohou ucházet místní obyvatelé.
Před nízkou polodřevěnou budovou papuánského House of Assembly, kterou jsem v Port Moresby snadno našel, koná službu policejní jednotka složená výlučně z Novoguinejců. Poslance vítá i papuánská vojenská hudba. Hrajou polku – Škoda lásky. Všichni hudebníci jsou oblečeni do dokonalých bělostných uniforem. Z bubeníka se leje pot, flétna píská falešně.
Černé mercedesy přivážejí poslance. Vstupují do budovy. Chci také projít. Ale dveře papuánského parlamentu střeží vrátný – běloch! Mimo poslance a oficiální hosty nemá nikdo jiný do Národního shromáždění přístup. Strážný se mě ptá, kdo jsem. Nemám čas, abych vysvětloval, a tak – na krku mi visí čtyři fotoaparáty – odpovím anglicky: „Novinář z Československa.“ „Z Československa?“ opakuje dveřník. A pak nejpražštější češtinou řekne: „Hele, zase jeden čížek.“
A pak mi český vrátný novoguinejského parlamentu otevřel dveře a já jsem poprvé spatřil Papuánce dvacátého věku. Předsedou Národního shromáždění byl zvolen příslušník místního kmene Motu. A tak malí Motu zase znovu vedou před všemi ostatními Novoguinejci.
Poslouchám předsedův projev. Už ráno, ještě před začátkem zahajovacího zasedání, jsem v jediných novinách na světě, které vycházejí v melanéské pidgin – nazývají se Nu Gini Tok Tok –, četl interview s tímto mužem. Jeho program je prostý: Nezávislost pro Novou Guineu. Samozřejmě ne dnes, ale až budou vytvořeny dostatečné záruky hospodářské i politické prosperity této poslední hranice lidstva.
Zatím ještě na školství, zdravotnictví, výstavbu cest, rozvoj důlního průmyslu i dobytkářství vydatně přispívá Austrálie. Zatím také nikdo neví, jakým způsobem sjednocovat všechny ty nesčíslné papuánské a melanéské skupiny Nové Guineje, které hovoří sedmi sty různými jazyky, jakým způsobem překonávat zakořeněná nepřátelství, která stále ještě vedou k desítkám mezikmenových válek. Přímo v Port Moresby jsem byl dnes, právě v den zahájení zasedání parlamentu, svědkem rvačky mezi příslušníky dvou tradičně znepřátelených kmenů.
Tento první všenárodní kongres obyvatel Nové Guineje a Bismarckova souostroví musí tedy odpovědět na mnoho základních otázek. Dokáže to? Dívám se znovu na členy předsednictva. Mají – jsem vlastně na území Commonwealthu – na hlavách tradiční bílé paruky! Ale mnohé tváře pod nimi jsou ještě tetované. Divný parlament, nejpodivnější, jaký jsem kdy navštívil. Ale parlament. Brána k zítřku Nové Guineje, k zítřku všech lidojedských ostrovů.
Miloslav Stingl: Ostrovy lidojedů. Svoboda, Praha 1970.