Kulturní noviny pětileté (2. část)
Ohlédnutí za další kapitolou existence našeho mediálního podniku. Přechod od období tištěného vydání na internet. A jeden malý zázrak k tomu.
Postupně jsme během prvního půldruhého roku existence družstva vydali tři samostatná propagační čísla Kulturních novin (všechna lze nalézt v archivu této webové stránky) a snažili se vytvořit v rámci svých možností základní povědomí o vznikajícím periodiku. Nebylo to jednoduché, protože na rozdíl od titulů, za nimiž stojí vydavatelské domy s kapitálem, jsme si nemohli dovolit v podstatě žádnou běžnou reklamu. Rozdávali jsme noviny na brněnském nádraží, obesílali různé tematické adresáře, popřípadě akce spřátelených institucí. Mezitím jsme dotvářeli grafickou a obsahovou koncepci budoucí tištěné podoby novin v černobílé podobě. Nakonec jsme dali dohromady z několika zdrojů (členské vklady, granty a sjednaná inzerce) minimální kapitál ve výši zhruba tři čtvrtě milionu korun a pustili jsme se v pololetí 2011 do vydávání tištěného čtrnáctideníku.
Spisovatel Jan Trefulka mi tehdy řekl, že to je hraniční periodicita. Když jeho domovský Host do domu přecházel v roce 1969 z měsíčníku na čtrnáctideník, Jan Skácel položil funkci šéfredaktora, protože nevěřil, že by tento formát mohl fungovat. Ani týdeník, ani měsíčník… My jsme zas ale viděli, že se v této pozici vcelku zabydlel časopis A2, a upřímně řečeno, neměli jsme na vybranou, pokud jsme nechtěli rezignovat na cíl, který jsme slíbili sami sobě a našim členům: Tištěné kulturně-politické periodikum, které chce být jednak reflexívní a jednak v kontaktu s děním. Na týdeník jsme neměli finance (s čímž souvisí pochopitelně i personální možnosti, ne vše lze dělat při takové časté periodicitě dobrovolnicky) a měsíčník už má příliš velký odstup od denního kvasu. A tak jsme začali vytvářet Kulturní noviny s ročním rozpočtem, který, myslím, je historicky rekordně nejnižším v kategorii podobných mediálních pokusů.
Létající redakce
Do Kulturních novin 2-3/2011 jsem napsal úvodní komentář, v němž jsem náš podnik přirovnal k Chestertonově létající hospodě. Nebyli jsme na tom sice stejně jako kapitán Dalroy s hostinským Pumpou, kteří unikali vojákům a jejich hospoda byla vždy tam, kde zarazili hospodskou ceduli. Ale jistá podobnost tu byla: Naše redakce byla rozložena obrazně řečeno po celém Brně, redakční schůzky jsme mívali po kavárnách, nejčastěji v naší "domovské" Místogalerii na Skleněné louce. Kulturní noviny sídlily zrovna tam, kde se sešli více než dva členové redakce. Ale závěrečná fáze byla vždy stejná: Konečná podoba novin vznikala každých čtrnáct dní z připravených textů a obrazových podkladů po tři odpoledne a večery v grafickém studiu Miroslava Švejdy. Bývaly to neobyčejně intenzívní chvíle. Debaty nad obsahem, grafickým rozložením, diskuse kolem korektur. Papír má přeci jen své pevné mantinely a někdy se na poslední chvíli muselo se skřípějícími zuby krátit. Kreslíř Aleš Čuma přicházel pravidelně ve středu odpoledne a navigován šéfredaktorem a grafikem pohotově vytvářel svoje ilustrace, nejlépe v inspirativním prostředí nedaleké restaurace U kašny. V okamžiku odeslání hotových novin do tiskárny ještě na některých kresbách usychala barva.
Neobyčejně skromné podmínky se zajisté podepsaly na pestrosti skladby a marketingových možnostech nového časopisu, ale i přesto v něm nalezneme nejen kmenové autory Kulturních novin, ale celou řadu dalších jmen a také některá témata, která rezonovala s aktuálním děním. V této souvislosti rád připomínám úvodní text Mojmíra Vlašína o Národním parku Šumava, na který pak navázalo několik dalších textů i od jiných autorů. Bylo to v době rozhoření sporů o koncepci rozvoje parku a někteří čtenáři nám vyčítali určité jednostranné aktivistické stanovisko. Rád můžu konstatovat s ohledem na další vývoj, že jsme stáli na správné straně, na straně nejen občanských aktivistů, ale i odborné vědecké komunity, která se vyprofilovala proti politicko-podnikatelské lobby. Podobně jsme přispěli k tvorbě jasnějšího veřejného povědomí v kauze salmovských majetků na Boskovicku a Blanensku, kde vládla velká nejistota v důsledku cíleného zamlžování a revize historických skutečností. Našla by se řada dalších takových důležitých a zajímavých témat, byť ne možná tak mediálně exponovaných. Stručně řečeno, kultura jako hodnota bez ohledu na zisk z ní plynoucí, alternativní a kritické pohledy na politicko-společenská témata, to byla naše základní strategie. A k tomu trocha prosté radosti ze čtení. Tuto linii jsme dodnes neopustili. Pochopitelně, že posledním arbitrem je nakonec čtenář, který posoudí, jak se naše úmysly liší od skutečnosti.
V pololetí 2012 jsme dokončili rok vydávání tištěné podoby Kulturních novin. Symbolicky v tu chvíli nás bohužel navždy opustil Jaroslav Šabata. První číslo nové webové podoby "Kulturek" bylo pochopitelně věnováno jeho památce.
Z papíru na internet a záchrana z Berlína
Nebylo to jednoduché rozhodnutí, zříci se svého cíle a přejít na internet. Také to vyžadovalo určitou přípravu. Ale z ekonomických důvodů šlo o nezbytnost. Předplatitelé přibývali příliš pomalu, neměli jsme kapacity na masivnější marketingovou politiku, a vyhlídka na další zdroje příjmů byla příliš nejistá. Přiznám se, že jsem tehdy já osobně zastával a dosud zastávám strategii, že cesta za pomoci dotací a grantů není naší cestou. Kromě toho, že má svá zásadní omezení (diktát účelově vázané dotace), zatímco nezávislé médium potřebuje maximální obsahovou svobodu a flexibilitu, pak navíc rezignuje na princip, z něhož jsme vznikli - náš podnik byl od počátku založen na solidaritě určitého okruhu lidí. Chtěli jsme zjistit, jakou rezonanci vyvolá družstevní princip ve společnosti, jak se dál bude solidární okruh rozšiřovat a jakou potřebu vyvolá angažované občanské kulturně-politické médium. Toto je téma úhelné a není vůbec jednoduché o něm hovořit, protože obsahuje přinejmenším dva rovnocenné aspekty: Na jedné straně ideovou vizi angažovaného média (vnitřní potřebu něco sdělovat) a na straně druhé otázku aktuální smysluplnosti pro okolí (službu veřejnosti či aspoň její části).
Když mluvím o solidaritě, tak musím říct, že solidarita nás - aspoň dočasně - zachránila. Od začátku jsem se snažil být v kontaktu s berlínským družstvem taz, ve světovém měřítku nejlépe fungujícím mediálním družstvem. Návštěvy, které jsem uskutečnil, byly pro mne zdrojem velkého poučení a referoval jsem o nich i na stránkách KN. Berlínské družstvo se chová přesně podle principů, jimiž je družstevnictví definováno a mezi něž patří mimo jiné i vzájemná pomoc a šíření družstevní ideje. Vedoucí družstevního projektu taz, Konny Gellenbecková, vytvořila malou komunitu ze zástupců mediálních družstev v různých zemích (Švédsko, Turecko, Švýcarsko, Česká republika), s nimiž se dostala do kontaktu a předložila členům družstva taz ideu: Podpořme naše zahraniční rozvíjející se partnery.
V době, kdy jsme přecházeli na internet a nevěděli, co bude za dva měsíce, přišla z Berlína zpráva: Rozjeli jsme kampaň, vybrali peníze a na členské schůzi v září 2012 je rozdělíme stejným dílem mezi čtyři naše partnery. Tento dar ve výši necelého půl milionu korun zachránil naši existenci v té podobě, jak ji znáte dnes. Jediné, co od nás dárce požadoval, bylo stručné sdělení, na co peníze použijeme, a do členského bulletinu pro příští schůzi od nás žádal zprávu, jak jsme s darem naložili. Moje sdělení znělo: Dotáhli jsme zásadní úpravy softwarové administrace našeho webu a stabilizovali redakční provoz v minimalistické podobě, tak abychom udrželi základní funkce pro tvorbu týdenního vydání (především pak editaci, korektury, propagaci).
Tato pomoc pro nás byla neobyčejně důležitá. Existence média se totiž neodvíjí od obsahu jednoho či dvou čísel, byť sebelepších, ale od dlouhodobého vyzařování, které by mělo mít víceméně stabilní úroveň a určité parametry, jako jsou míra osobní angažovanosti v textech, systematické sledování určité problematiky a v neposlední řadě je důležitá i rovina literární.
(pokračování příště)