KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jedna z příhod žáků Kopyta a Mňouka zaznamenaných Miloslavem Švandrlíkem aneb Co se také může přihodit při mikulášské nadílce.

Vše bylo dohodnuto předem. Pan učitel bude dělat Mikuláše, jeho tchán kastelán Štětka čerta a sličná učitelova manželka anděla. Pan učitel to slíbil samému řediteli školy Palcovi, který hodlal podarovat svá tři vnoučata po starodávném způsobu a nechtěl, aby mu při obřadu někdo dělal skopičiny a nepřístojnosti. Nadílka měla mít důstojný ráz, a to pan učitel s členy své rodiny stoprocentně zaručoval.

Ale vzápětí řeklo své slovo počasí. Dva dny lilo jako z konve, právě v den nadílky začalo znenadání mrznout a silnice a cesty se staly nebezpečnými klouzačkami.

"Zeti," pravil kastelán Štětka učiteli Pěničkovi, "jsem starý nemocný člověk a nehodlám se kvůli nějakým kratochvílím přizabít. Prožil jsem dvě světové války a další katastrofu nemám zapotřebí! Půjdu za čerta, ale ne v tomhle počasí!"

"Tatínku," zabědoval učitel, "je to naše povinnost! Mikuláš nemůže nadělovat o velikonocích, ale pouze pátého prosince! Kromě toho jsem dal slib svému představenému a dané slovo se má držet. Slovo dělá muže!"

"Mně se taky nechce," zavrčela manželka. "Kdybychom bydleli ve městě, prosím…"

Učitel Pěnička však byl neoblomný, a jelikož věděl, že příklady táhnou, začal se soukat do dlouhé noční košile. Pak si na hlavu posadil mitru a přilepil si vousy. Rodině nezbylo nic jiného, než se podvolit. Kastelán se během dvaceti minut proměnil v strašlivého huňatého čerta a z jeho dcery se stal ten nejpůvabnější anděl, jakého si kdo dovede představit.

Vyrazili, ale záhy se ukázalo, že kastelánovy obavy byly namístě. Hned před chalupou se mu zamotal mezi nohy řetěz. Nebožák zašermoval ve vzduchu rukama, vyjekl, ale to už mu ujely nohy po náledí.

Řítil se z kopečka fantastickou rychlostí přímo proti Žižkovu dubu, o němž dovedl vykládat návštěvníkům znamenité historky.

"Tatínku!" vyjekl anděl. "Kam tak pospícháš?"

Jenomže v té chvíli i paní učitelová ztratila rovnováhu a sedla si na zledovatělou pěšinu tak prudce, že se dala do pronikavého nářku. Kastelán si mezitím narazil o Žižkův dub nos a navíc si zlomil pravý roh.

"Můj nos!" sténal čert a zlostně koulel očima po bezradném zeti, který se udržoval na nohou pomocí pozlacené berly a smyslu pro povinnost.

"Můj zadek!" vzlykal anděl. "Takhle mě nebolel, ani když jsem přinesla ze školy dvě pětky a dvojku z mravů!"

"A jde se domů!" rozhodl kastelán Štětka. "Kvůli ředitelovic dětičkám se přece nezmrzačíme!"

"Správně," souhlasila paní učitelová. "Kdo si to vymyslel, ať si jde nadělovat, ale s námi ať nepočítá."

Marně pan učitel prosil, přemlouval, zapřísahal. Čert s andělem zamířili zpátky k domku a bylo zřejmé, že s nimi nikdo nehne. Pěnička se zdrceně potácel za nimi a přemítal, co tomu pan ředitel řekne.

S mitrou na hlavě si sedl na kanape a rozjímal o úskalích tohoto zlého světa. Náhle se však vymrštil, klepl berlou do podlahy a vykřikl: "Už to mám! Nadílka se uskuteční!"

"Nikdy!" odvětil kastelán. "Mne už čerta dělat nepřinutíš!"

"Já už jsem doandělovala," řekla paní učitelová. "Tady máš křídla a hvězdu!"

"Vyslechněte mě!" naléhal učitel. "Přiznávám, že mé počínání bylo pošetilé. Cesta je kluzká a téměř neschůdná. Zapomněl jsem, že do městečka je možno dostat se i jinak. Vzpomínám si, že Kopyto a Mňouk sestoupili do podzemí hradu a jednou z chodeb se dostali do samého středu městečka. Pokud se pamatuji, došli do sklepa muzea."

"To je pravda," souhlasil kastelán, "ale má to hned několik háčků. Za prvé je vstup do podzemí přísně zakázán. No, dejme tomu, že bych povolil výjimku. Za druhé cestu do městečka sice znají Kopyto a Mňouk, ale ne my. Určitě bychom někde zabloudili a sežraly by nás krysy. A i kdyby se stal zázrak a my bychom do toho muzejního sklepa došli, co potom? Co budeš dělat ve sklepě v muzeu? Vrátnej je doma, sklep je zamknutej a jsou tam těžký dubový dveře! Tvůj plán je k ničemu!"

Učitel se znovu zamyslil. "Je tu ještě jedna možnost," pravil potom, "a jsem ochoten se o ni pokusit. Vydám se do městečka sám a vyhledám jednak Kopyta a Mňouka, jednak ředitele a také vrátného muzea. Vrátného požádám, aby odemkl sklep, ředitele poprosím, aby posečkal s nadílkou, a žáky Kopyta a Mňouka přivedu sem. Jistě nám rádi pomohou."

"Hm," řekl kastelán, "a co když si na cestě do městečka zlomíš nohu? Pomoci se nedovoláš a někde bídně zahyneš!"

Učitel však byl pevně rozhodnut dodržet dané slovo. Odložil mitru a přehodil si přes noční košili zdobenou křížem kávově hnědý zimník.

Náledí bylo vskutku hrozné a pan učitel nevynikal šikovností. Při prvním pádu si vymkl ruku v zápěstí, při druhém si vyrazil dva zuby a při třetím se klepl do šimpánu. Jelikož cestou do městečka upadl celkem šestadevadesátkrát, nemá smysl líčit jeho další útrapy. Konečně stanul na posypaném chodníku u první chalupy, to už z něho byla téměř troska. Leč vzchopil se a doklopýtal k ředitelovům.

Byl přivítán svým nadřízeným mile a přívětivě.

"Plně chápu, pane kolego," děl ředitel, "že nemohu na vás a vaší rodině žádat takové oběti. Není třeba riskovat život kvůli nadílce. Národ potřebuje zdravé učitele, kastelány i ehm… manželky. Vnoučata podělí babička a je to!"

Když uslyšel Pěničkův plán, byl nesmírně dojat. "Pane kolego," stiskl mu ruku, "opravdu byste se chtěli trmácet k nám nějakým sklepením? To si nevezmu na svědomí. A když si navíc uvědomím, že vás povedou ti uličníci Kopyto a Mňouk, mám obavy o váš život. Svěřit se do rukou Kopyta a Mňouka, to je jako skočit do řeky plné krokodýlů! Snad bude lépe, když zůstanete pěkně doma!"

Ale o tom Pěnička nechtěl ani slyšet. Jednou dal své slovo, a tudíž je také splní. Od svých žáků také požaduje, aby plnili své sliby, a proto jim musí jít příkladem!

"Nuže, dobrá," souhlasil ředitel, "odložíme nadílku o hodinu. Nebo raději o půldruhé. Děti budou netrpělivé, ale zato budou mít nejznamenitějšího Mikuláše, jakého si jen lze představit!"

Poté se pan učitel vypravil k vrátnému muzea Čuterkovi, ale s tím byla řeč jako rozprávka. Měl před sebou láhev rumu a o tom, že by měl otevřít dveře u sklepa, nechtěl ani slyšet.

"Já, pane učiteli," bušil se do prsou, "hlídám ty největší poklady ve střední Evropě! Nikomu neotevřu, ani kdyby mi dával milión!"

"Milión nemám," řekl smutně pedagog, "ale koupil bych vám láhev rumu."

Vrátný znatelně ožil. "Když říkáte dvě láhve," zabručel, "tak by se o tom dalo mluvit."

Učitel souhlasil, vysvětlil podnapilému strážci největších pokladů ve střední Evropě, co má zařídit, a vydal se za žáky Kopytem a Mňoukem. Samozřejmě nebyli doma.

"Kde je najdu?" zaúpěl nešťastný pan učitel.

"Někde v městečku dělají Mikuláše a čerta," řekla paní Kopytová, "ale nic bližšího neříkali."

Učitel se chytil za hlavu a vyrazil do městečka. Všude dokola zvonily zvonky a ulice se hemžily Mikuláši. Pěnička se na ně vrhal, snímal jim škrabošky a snažil se poznat, kdo se za nimi skrývá. Dva Mikuláši ho přetáhli berlou, šest čertů mu nasekalo metlou a jeden ho škrtil řetězem. Když už se zdálo, že je veškerá naděje marná, spatřil Jindru Beneckou coby anděla. V té chvíli měl vyhráno. Vrhl se k trojici a v Mikuláši s čertem odhalil Kopyta a Mňouka.

"Vy jste mi dali!" zafuněl, "rychle pojďte se mnou! Jde o velké dobrodružství!"

Několika slovy vylíčil žákům situaci a ti okamžitě souhlasili. Pouze Jindra Benecká poněkud protáhla obličej, ale i pro ni se vzápětí našlo přijatelné řešení. V ulici se právě objevili Mikuláš s čertem, kteří neměli anděla, a rádi ji tudíž angažovali.

Kopyto a Mňouk se vydali s panem učitelem na hrad. Nezdržovali se převlékáním, neboť každá minuta byla dobrá. Pan učitel ovšem začal vzápětí vadnout. Ozývala se jeho četná zranění, a sotva vyšli z městečka, přibývala nová. Nebohý pedagog vzdychal a sténal, ohmatával si klouby a zatlačoval boule.

Další nemilé překvapení čekalo pana učitele po příchodu domů. Kastelán Štětka ležel v posteli a paní Pěničková se zarputile dívala na televizi.

"Tcháne! Ženo!" volal pan učitel zoufale. "Říkal jsem vám přece, abyste byli připraveni! Mám tu žáky Kopyta a Mňouka, kteří nás dovedou do městečka!"

"Tohle jsou žáci Kopyto a Mňouk? Opravdu jim to sluší," řekl kastelán. "Ale já už jsem se tak pěkně ohřál pod peřinou, že nikam nepůjdu!"

"Já taky ne!" pravila paní učitelová.

Pan učitel se málem rozplakal. Prosil, přemlouval, ukazoval svá zranění a nadšeně hovořil o pevném charakteru. Jeho slova zapůsobila tak, že kastelán posléze se sakrováním vstal z postele a začal se strojit za čerta. I paní Anděla si s posupným pohledem připevnila na záda křídla a do vlasů si vetkla zlatou hvězdu. Rychle si tedy nasadil mitru, popadl berlu a jako první vykročil z domku.

Dva Mikuláši, dva čerti a jeden načuřený anděl se vydali do podzemí hradu. Kastelán Štětka svíral v ruce blikající baterku a hudroval, že určitě zase chytne housera.

"Milí žáci," pravil učitel, "veďte nás tou nejkratší cestou!"

Měli to v úmyslu, ale jak se ukázalo, nebylo to tak snadné. Od jejich návštěvy v podzemí uplynula řada měsíců a kastelánova baterka nebyla zdaleka tím nejideálnějším osvětlením. Ze tmy se šklebily obrysy různých chodeb a žáků se zmocňovala nezvyklá nejistota.

"Tady," ukázal konečně Kopyto a Mňouk ho po chvilce váhání následoval. Za ním se vydali do neznáma i ostatní.

Průvod postupoval kupředu a Kopyto ztrácel jistotu každým dalším krokem. Nořil se sice do nových a nových zákrutů s neutuchající odvahou, ale bylo zřejmé, že improvizuje.

"Já nechci nic říkat," pravil nesměle Mňouk, "ale zdá se mi, že v téhle chodbě jsme jaktěživi nebyli."

"Jak to, nebyli?" vyjekl pan učitel. "Snad nechceš tvrdit, že jste zabloudili? To bych se na to podíval! Ve škole ustavičně vyrušujete, probranou látku neovládáte, v poslední době dokonce laškujete s děvčaty, a teď se ukazuje, že se ani nevyznáte v tajných chodbách! To už opravdu nevím, k čemu se hodíte!"

Ale učitelovy lamentace ošemetnou situaci nespravily. Žáci Kopyto a Mňouk byli opravdu v koncích.

"To jsem si v životě nepomyslel," pravil hrobovým hlasem kastelán, "že zemřu za takových okolností. Vždycky jsem chtěl naposled vydechnout v pruhovaných peřinách a v pyžamu. A zatím zahynu daleko od lidí ve vlhkým sklepě, kterej se hemží krysama, a ke všemu oblečenej jako nějakej šašek!"

"Tady musí být nějaké rozumné řešení!" tvrdil učitel. "Hlavní věc je věřit a nevěšet hlavu!"

Ale tak jednoduché to nebylo. Po dvou hodinách bezvýsledné chůze bylo jasné jen jedno: nadílka v ředitelově rodině se konat nebude. Za další hodinu zhasla kastelánova baterka.

"Jsme v ožehavé situaci," řekl učitel. "Obávám se, že zde budeme nuceni přenocovat."

Dále museli postupovat po hmatu. Jediným zdrojem světla byl fosforeskující ciferník na učitelových hodinkách.

"Je půlnoc," oznámil Pěnička dutě. "Žáci Kopyto a Mňouk zklamali naši důvěru. I kdybychom nyní došli do sklepa muzea, pochybuji, že by tam vrátný Čuterka ještě čekal."

"To by musel bejt šílenej," zachechtal se kastelán, "a to on není. A kromě toho je vyloučeno, abychom se dostali do muzea, protože jsme ušli aspoň dvacet kilometrů. Já bych řekl, že jsme buď v Kutný Hoře, nebo v Čáslavi. Jestli jsme ovšem nedošli až do Havlíčkova Brodu!"

"Já tu přenocovat nebudu," vypískla paní učitelová, "a žádám vás, abyste pokračovali v chůzi! Ta chodba přece musí někde končit!"

"Každá legrace má svůj konec," řekl Štětka, "ale chodba ho mít nemusí. Je docela možný, že chodíme pořád kolem dokola. Já jsem četl vo jedný výpravě, která bloudila pod zemí tři neděle a zahynula naprostým vyčerpáním pouhejch sedm metrů od východu."

"Takové řeči si nechte, až budeme venku!" napomenul ho učitel. "Nyní musíme dbát, abychom všichni měli vysokou morálku a jeden druhého neobviňovali. Všechno zavinili Kopyto s Mňoukem a já je vyvolám nejen z českých buditelů, nýbrž i z Jana Ámose Komenského."

Výprava se opět pohnula kupředu. "Zdá se mi, že slyším hudbu," zašeptal náhle anděl.

"Má halucinace," konstatoval kastelán.

"Ale já taky slyším hudbu," prohlásil Mňouk.

"Jako by to byly varhany!" potvrdil jeho slova Kopyto.

"Já slyším hudbu rovněž!" zvolal pan učitel. "Je nemyslitelné, že bychom všichni měli halucinace."

Konečně zaslechl hudbu i kastelán Štětka a všichni se počali dohadovat, odkud sem libé tóny zaznívají.

"Já bych řekl," zašeptal anděl, "že je to přímo nad námi."

"Když je to nad námi," děl kastelán Štětka, "musíme se tam dostat. Všichni do práce!"

Pan farář právě dokončoval ranní mši, když se přímo před oltářem zvedla dlaždice a z hlubin se vynořil čert. Babky v prvních lavicích se rozječely.

Pan farář vztáhl ruce s krucifixem proti čertovi a zvolal: "Satane, odstup!" načež po vetřelci počal cákat svěcenou vodou.

"Důstojnosti," ozval se ďábel, "já nejsem čert, ale kastelán Štětka. To je takovej zatracenej omyl!" A počal tahat nahoru dalšího čerta, dva Mikuláše a nakonec plačícího anděla.

"Pane faráři," pravil Mikuláš Pěnička, "je mi velice líto, že jsme narušili řádný chod bohoslužeb." Načež se obrátil k žákům Kopytovi a Mňoukovi a kouleje zlověstně očima zašeptal: "Za tohle vás vyvolám ještě z Petra Chelčického!"

Miloslav Švandrlík: Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka. Petrklíč, Praha 1973.