Počteníčko: Americký lovec
Úryvek ze slavné knihy Johna Steinbecka Toulky s Charleym vypráví o amerických lovcích, kteří svůj pud střílet po čemkoli, co se hne, zdědili po svých pionýrských předcích, ale také o čínských kuchařích, kteří na tomto pudu občas vydělávají.
Existují zvyky, názory, mýty, tendence a změny, které jako by patřily k struktuře Ameriky. A já o nich hodlám pohovořit, jak se kde poprvé vnucovaly do mé pozornosti. Zatímco budu hovořit, musíte si mě představit, jak ujíždím po nějaké úzké cestě nebo zastavuji někde za mostem nebo si vařím velký hrnec fazolí s naloženým vepřovým masem. A první z těch poznatků má co dělat s lovem. Nebyl bych se mohl vyhnout lovu, ani kdybych se mu chtěl vyhnout, protože doba odstřelu je dobou podzimu. Zdědili jsme mnoho názorů po svých nedávných předcích, kteří zápasili s tímto kontinentem, jako Jakub zápasil s andělem, a pionýři zvítězili. Od nich jsme převzali přesvědčení, že každý Američan je už od přírody rozený lovec. A vždycky na podzim se vydává do lesů spousta mužů, aby dokázali, že jenom s puškou nebo brokovnicí jsou i bez nadání, cviku, znalostí nebo zkušeností dokonalými střelci. Má to příšerné následky. Od chvíle, co jsem vyjel ze Sag Harboru, hřměly pušky po kachnách na tahu, a když jsem jezdil po státu Maine, výstřely z pušek v lesích by byly vyplašily všechny možné lovce, pokud by nevěděli, co se děje. Tohle mi určitě získá mezi lovci špatné jméno, ale budiž mi dovoleno říci hned, že nemám nic proti zabíjení zvířat. Myslím, že je něco musí zabít. Za jinošských let jsem se často plazil v mrazivém větru po břiše celé míle pro tu ryzí blaženost, že odstřelím bahenní slípku, na které si člověk ani po jejím vylouhování ve slané vodě nijak nepochutná. Nestojím mnoho o srnce, medvěda, losa nebo kanadského losa, až na játra. Ty recepty, bylinky, víno, a úpravy, co vyžaduje chutně upravená zvěřina, by udělaly i ze staré boty pochoutku pro labužníka. Kdybych měl hlad, s chutí bych lovil vše, co běhá, leze nebo létá, dokonce i své příbuzné, a rval bych je zuby. Ale to není hlad, co každý podzim žene miliony ozbrojených Američanů mužského pohlaví do lesů a do hor, jak dokazuje vysoká úmrtnost na srdeční záchvaty mezi lovci. Lovectví má jaksi co dělat s mužností, ale nevím dost dobře jak. Vím, že je spousta dobrých a schopných lovců, kteří se vyznají ve své věci; ale mnohem víc je obtloustlých džentlmenů, nasáklých whiskou a ozbrojených puškami těžké ráže. Pálí na všechno, co se hýbe nebo vypadá na to, že by se to mohlo hýbat, a kdyby se jim podařilo vybít se navzájem, úspěšně by se tím zabránilo překotnému růstu obyvatelstva. Jestliže by se oběti na životech a raněných omezily jenom na ně a jim podobné, nebyl by v tom žádný problém, ale ten masakr krav, prasat, farmářů, psů a silničních značek činí z podzimu nebezpečnou roční dobu na cestování. Jeden farmář na severu státu New York namaloval slovo kráva velikými černými písmeny po obou bocích své bílé kravky, ale lovci ji stejně zastřelili. Když jsem projížděl Winsconsinem, jeden lovec střelil mezi lopatky vlastního průvodce. Soudní ohledavač mrtvol, který tohoto nimroda vyslýchal, se otázal: „Myslel jste, že je to jelen?“
„Ano, prosím, myslel.“
„Ale neměl jste jistotu, že je to jelen.“
„To teda ne, prosím. Myslím, že ne.“
V té dunivé obkličující palbě ve státě Maine jsem ovšem měl o sebe strach. V zahajovací den se strefili do čtyř aut, ale hlavně jsem měl strach o Charleyho. Vím, že pro některého z těchto lovců pudl značně připomíná jeleního samce, a musel jsem pro něho najít nějakou ochranu. V Rosinantě byla krabice červeného kleenexu, papírových kapesníků, kterou mi dal někdo darem. Zabalil jsem Charleymu ocas do červeného kleenexu a upevnil gumičkami. Každé ráno jsem mu obnovoval tento prapor a Charley jej nosil po celou cestu na západ, když kolem nás kvílely a svištěly kulky. Tohle neříkám jen žertem. Rozhlas varoval, aby si lidé nebrali bílé kapesníky. Když lovci spatřili záblesk něčeho bílého, příliš mnozí z nich to považovali za ocas běžícího jelena a jednou ranou vyléčili oběť nachlazení.
Ale tenhle odkaz amerických pionýrů není nic nového. Když jsem žil jako dítě na ranči v Salinas v Kalifornii, měli jsme čínského kuchaře, který na tom pravidelně trochu vydělával. Na nedalekém hřebeni ležel na boku kmen platanu, podpíraný dvěma zlomenými větvemi. Liovu pozornost upoutaly díry po kulkách v tom skvrnitém světle hnědém pahýlu. Na jeden konec přibil pár parohů a pak se až do konce jelení sezóny uchýlil do své chalupy. Potom sklízel ze starého kmene stromu olovo. V některé sezóně ho vytěžil pětadvacet až třicet kilogramů. Nebylo to žádné jmění, ale byl to slušný výdělek. Když po dvou letech ten strom dočista rozstříleli, Li jej nahradil čtyřmi režnými pytli písku se stejnými parohy. Pak sklízel svou úrodu ještě snadněji. Kdyby tam byl postavil padesát pytlů, bylo by mu to vyneslo celé jmění, ale Li byl skromný muž, který nestál o velkovýrobu.
Z knihy Toulky s Charleym, kterou přeložil Jiří Valja. Jeho český překlad vydal Československý spisovatel (1964 a 1965), Kentaur/Polygrafia (1993) a Paseka (2004).
John Steinbeck (1902–1968) pocházel z rodu majitelů vestfálského statku Großsteinbeck, jehož kalifornská větev vlastnila ranč, na níž byli dělníky historičtí obyvatelé Kalifornie; španělsky mluvící Paisáni. Poté, co nedostudoval Stanfordovu univerzitu a neuspěl s dílnou na výrobu plastikových figurín, začal John Steinbeck psát literární díla o životě prostých lidí práce, jejž znal z vlastní zkušenosti, a také o osudech těch, kteří se „odlišovali“ (dnes bychom je označili za „sociálně ohrožené“ či „mentálně postižené“). Proslulost mu vynesl příběh jedné z mnoha farmářských rodin, jež z jejich půdy vyhnala hospodářská krize – Hrozny hněvu (1939), za nějž obdržel Pulitzerovu cenu (v roce 1962 získal i Nobelovu cenu) a který byl okamžitě zfilmován v hlavní roli s Henrym Fondou (1940). U nás jsou nejznámější překlady jeho děl Pláň Tortilla (1947), Na východ od ráje (1952, též legendární filmová verze v hlavní roli s Jamesem Deanem, 1955), Na plechárně (1965) a samozřejmě citované Toulky s Charleym (1965). Divadelní adaptace jeho novely O myších a lidech (1946) byla u nás mnohokrát inscenována; její poslední legendární zpracování bylo na přelomu tisíciletí sedmnáct let na repertoáru pražského Divadla pod Palmovkou.