Na ostrovech utopie je to náramné
Útlá knížka Naram Blanky Šimoníčkové (* 1963) přesvědčuje především svou pozitivní vizí.
Žánr utopie jako popis vysněného ideálního světa je už dlouho (nejméně století) ve stínu mnohem početnějších antiutopií popisujících světy, jež ovládla negace. Próza Naram je v tomto směru výjimečná. A je příjemné číst knížku, která skálopevně věří v něco dobrého, co existuje alespoň na jejích stránkách, zatímco čtenáře zavádí někam do vzdáleného koutu vesmíru. Nejde o pohádku, text vidí současnou českou společnost velmi kriticky. A nabízí řešení, jak se ze všech problémů dostat – řešení jistěže utopické.
Jde o literární debut autorky, který vychází v jejích téměř padesáti letech, autorky, jež se literaturou evidentně nijak soustavně nezabývala a zřejmě ani do budoucna zabývat nemíní. Což je samozřejmě na kostrbatém stylu prózy vidět. Není to ale text inzitní, i když značné sklony k inzitnosti autorka má.
Utopie jako žánr však není v první řadě uměleckou literaturou, nýbrž popisem nějaké vize, a v tomto směru je Blanka Šimoníčková přesvědčivá. Její vize není filosofická, není to ani vize racionálně promyšlená. Ale je to vize, která funguje. Snad by se dalo říci, že funguje hlavně na mateřském principu, na víře žen ve své potomky, skrze které svět pokračuje. Teprve na tomto základě (totiž na tom, že děti přicházejí na svět) mohou vznikat utopické nebo antiutopické představy. Bez dětí to zkrátka nejde. Což není v knize nijak explicitně vyjádřeno, ale přítomno to tam intenzivně je.
Autorka svou vizi staví na jednoduchých věcech, na jednoduchých principech. Čili na základech, na kterých může nějaká reálná komunita – tedy zhmotněná utopie – skutečně fungovat. Blanka Šimoníčková zřejmě vychází i ze svých vlastních zkušeností. Podle informací, které se o ní dají najít, však žije s rodinou – nikoliv v utopii. A na živobytí si vydělává tím, že vyrábí a prodává keramiku. Takže žádný úlet do nereálných sfér, nýbrž něco, co stojí pevně nohama na zemi.
Hlavní postavou knížky je nezaměstnaný a neukotvený mladý muž, který žádnou vlastní rodinu nezaložil; nejedná se tedy o alter ego autorky. Tento muž, který se ze všeho nejradši jen tak fláká a má velkou slabost pro alkohol a marihuanu, je vybrán tajnou mezinárodní organizací pro kontakt s vesmírnými civilizacemi jako jeden z možných kandidátů pro odlet na létajícím talíři s mimozemšťany. Konkurz samozřejmě vyhraje. A mimozemšťané konečně, po staletích pokusů, komunikují s někým, s kým si rozumějí. V minulosti už jednoho pozemšťana, se kterým si rozuměli, našli. Spisovatele Marka Twaina.
Po úvodní, dějové části, v níž jde o konkurz na vyslance pozemské civilizace, následuje část bezdějová a mnohem rozsáhlejší – vlastní popis utopie, který dosti často naráží na meze autorčiných literárních schopností a také na určitý vizionářský strop. Jde vlastně pořád o totéž, vždy jen trochu jinak obarvené. Což, pokud Blanka Šimoníčková vyrábí keramiku, je jistě v pořádku, ba přímo výborné; od řemeslníka keramika se očekávají varianty stále téhož, něco, nač se lze spolehnout. U prózy je to problematičtější a popisy ostrovů utopie jménem Naram jsou vlastně nudné. Ne sice tak úplně, nějaký nápad, bystrý postřeh vztahující se k věcem planety Země, neočekávaně obrazná věta, to celým popisem utopie probleskuje. Ale právě že jen čas od času probleskuje.
Průvodcem hlavní postavy po utopii je spisovatel Mark Twain. Je ovšem průvodcem zvláštním, fyzicky nepřítomným. Mladý muž hledá stopy, které po starém spisovateli na planetě Naram zůstaly, sbírá vzpomínky místních obyvatel na něj a pátrá po literárním díle, které měl na této planetě sepsat. Při té příležitosti se do textu dostávají odkazy k Twainovu dílu. Jelikož Mark Twain patří k mým velmi oblíbeným spisovatelům, tento motiv jsem přičetl próze Blanky Šimoníčkové coby velké plus. A zpětně jsem si uvědomil, jak silný utopický motiv je v Huckleberrym Finnovi, knížce, kterou mám z Twainova díla vůbec nejradši. Huck Finn se ukrývá nejdřív na ostrově v Mississippi, poté pluje po této řece na voru, tedy vlastně na ostrově plovoucím, který přistává u různých světů. Ten plovoucí vor-ostrov je mnohem víc než automobil z nějaké road movie.
Knížku Blanky Šimoníčkové Naram vydalo nakladatelství Maťa, jež se tímto počinem probudilo z několikaletého vydavatelského spánku, tedy pokud jde o původní českou prózu (naposledy tu nová česká próza vyšla v roce 2011). I jméno nakladatele jasně říká, že knížka se hlásí k okruhu současného českého undergroundu. I když co on to ten současný český underground vlastně je? V knížce jsou konkrétně zmiňovány festivaly probíhající u Skaláka a ostopovický Krákor. Přiznám se, že moje nedávná účast na festivalu Potulný dělník, který patří do podobné kategorie, na mne působila mnohem více jako návštěva temnot než jako návštěva utopického ráje. Ale na to se jistě každý může dívat jinak.
Próza Blanky Šimíčkové každopádně svět tohoto hodně uzavřeného okruhu překračuje, ač možná nevědomě. Je to próza plná důvěry v to pozitivní v tomto světě a plná naděje, pokud jde o budoucí časy. To je vzácné. A v podání nijak proklamativním či poučujícím, ale přitom jaksi jadrně přesvědčivém je to ještě mnohem vzácnější.
Blanka Šimoníčková: Naram. Maťa, Praha 2014.