KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Třicátý rok existuje Archiv výtvarného umění. A třebaže v posledních deseti letech znásobil svou činorodost, stále se o něm ví málo. Změňme to. Mluvme o Archivu s nejpovolanějším: jeho zakladatelem, výtvarníkem, publicistou, vizuálním básníkem a kurátorem Jiřím Hůlou.

Archiv výtvarného umění jste založil v roce 1984 ve svém bydlišti Kostelci nad Černými lesy. Výtvarníkům, nejdříve ze svého okolí, jste dal vědět, že shromažďujete dokumenty všech druhů a informace o současném českém a slovenském výtvarném umění. Bylo to pět let před listopadem 1989. Hromadění dokumentů, třeba jen výtvarného charakteru, jistě nemohlo být tehdejším režimem přijato s porozuměním…
Archiv vznikl jako součást činnosti Galerie H, kterou jsme s bratrem Zdeňkem otevřeli rok předtím realizací a výstavou sochaře Jiřího Beránka. Znali jsme spoustu výtvarníků, materiály rychle přibývaly. Archiv byl od začátku nevýběrový, zaměřený především na současné české a slovenské umění. To byl možná hlavní důvod, proč jsme neměli s archivem ani s činností galerie skoro žádné potíže.
Kromě autorských výstav, pořádaných při příležitostech předávání realizací, jsme organizovali i společné výstavy. Musím vysvětlit, co byly realizace. Jednalo se o funkční umělecká díla, například o betonovou linii Olgy Karlíkové, kamennou zeď Václava Vokolka nebo reliéfní stěnu Kurta Gebauera. V roce 1985 nám přišel předseda místního národního výboru zakázat výstavu Barevná socha, ale nebylo, jak ji zakázat. Galerie byla v soukromém domě, lidé k nám chodili na návštěvu. A archiv? Proč by mělo policajty zajímat, jak maluje třeba Václav Boštík, měli už v té době jiné starosti.

Jak jste materiály získával a jak je uchovával?
Vedl jsem rozsáhlý adresář a neustále jej rozšiřoval. Pozvánky, propozice, novoročenky… jsem rozesílal na několik set adres výtvarníkům, galeriím, kunsthistorikům, novinářům, knihovnám, všude, kde jsem tušil možný zájem. Duplicitní dokumenty jsem nabízel školám a galeriím, například knihovně Slovenské národní galerie nebo Uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti.
Byl jsem v té době zaměstnán jako programátor - domácí pracovník v pražském Podniku výpočetní techniky. Katalogy a pozvánky jsem rozepisoval na děrné štítky, jen katalogů jsem zpracoval na deset tisíc. Dokumenty, především katalogy, knihy a pozvánky, jsou setříděné do skupin - autorské, podle jména autora a roku vydání, kolektivní podle názvu. To umožňuje vyhledat i dosud nezpracované dokumenty a vytřídit duplicity.
Když se katalog objevil podruhé, přiřadil jsem ho k příslušné instituci. V archivu tak vznikly profily výstavních síní. Výjimečným oddílem je od začátku budovaná typografická sbírka. Tvoří ji asi patnáct tisíc katalogů a knih setříděných podle jmen typografů a ilustrátorů.

Co na tom změnil vývoj po listopadu 1989?
V říjnu 1989 jsem odešel z Podniku výpočetní techniky a začal psát o výtvarném umění. Patnáct let jsem se tím psaním živil, vlastně nevím jak. Řadu velkých katalogů jsem dostával jako recenzní výtisky. A protože jsem k tomu psaní neustále sháněl nějaké informace, a protože se doba i výpočetní technika změnily, začal jsem uvažovat o počítačovém zpřístupnění archivu.

V roce 2003 dochází k zásadní organizační přeměně, správcem Archivu se stává občanské sdružení. Co to znamená?
Archiv je dnes zřejmě největší specializovanou sbírkou dokumentů o současném českém a slovenském výtvarném umění. Jde o statisíce jednotek - výstavní katalogy, knižní monografie, odborné knihy a časopisy. Shromažďujeme, zpracováváme a zpřístupňujeme i další dokumenty, které se jinde plošně nearchivují: jde o pozvánky, plakáty, tiskové zprávy, texty, novinové výstřižky, fotografie, diapozitivy, CD-ROMy, navštívenky, smuteční oznámení a další.
Na adrese http://www.artarchiv.cz/abart jsme volně zpřístupnili vlastní informační systém abART (dále IS abART, pozn. red.). Je to relační databáze založená na rozkladu dat, jinak řečeno atomizaci, a na jejich všestranném propojení. Nyní, ke konci dubna 2013, je v něm založeno 115 tisíc osob, zpracováno 95 tisíc dokumentů, 45 tisíc výstav a akcí, vytvořeno milion tři sta padesát tisíc základních vazeb. IS abART je nevýběrový a všestranně otevřený, to znamená časově, územně i oborově.

Kolik má Archiv pracovníků? Kdo je jejich zaměstnavatelem?
Archiv se chová jako instituce, ale je jenom občanským sdružením, nemá stálé zaměstnance. Pracovní jádro tvoří deset lidí, většinou mladých historiků umění, absolventů a studentů uměleckých škol, zaměstnáváme i brigádníky a stážisty. Zpracování v IS abART probíhá on-line. Kdyby nás bylo například desetkrát tolik, šlo by to desetkrát rychleji.

Další novinku přinesl podzim 2008. Archiv vstoupil do Centra současného umění DOX v Praze.
Tehdy jsme dostali výpověď z prostor pronajatých v bývalé keramické továrně Aloise Vondráčka v Kostelci nad Černými lesy. Ale měli jsme štěstí. Archiválie poskládané ve více než dvanácti stech krabicích od banánů byly v instalaci Dominika Langa jednou ze zahajovacích výstav nově otevřeného Centra současného umění DOX (dále centrum DOX, pozn. red.) v Praze-Holešovicích. Od roku 2009 provozujeme v centru DOX odbornou knihovnu. V ní je malá část shromážděných dokumentů - základní literatura, monografie, slovníky, encyklopedie, katalogy velkých výstav, časopisy a asi polovina dosud nezpracovaných autorských publikací.
Neumíme si představit lepší místo, ale náš Archiv není součástí centra DOX. Veškerou činnost, provoz knihovny, výstavy, katalogy, plakáty, pozvánky, hradíme sami. Většina archiválií je uložená v Písnici. Národní technická knihovna nám tam pronajala, žel jen krátkodobě, dobře zařízený rozsáhlý prostor. Nevím však, co bude dál.
Nedaleko pražského náměstí Jiřího z Poděbrad máme v pronájmu sklepní prostory s telefonem a internetem. Tam jsou duplicity, výstřižky a výměnný systém. Ten jsme nastartovali před několika lety díky velkorysosti ředitele centra DOX Leoše Války. Z každé výstavy dostáváme na výměnu třicet katalogů. Společně s našimi tisky a duplicitami putují do třiceti institucí, do galerií a škol, také do Národní galerie v Praze, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, knihovny Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, Moravské galerie v Brně a Muzea umění v Olomouci.

Kde ještě, kromě předmětné archivace a informačního systému abART, spočívá viditelná stopa Archivu?
Na informace uložené v IS abART se stále častěji odkazuje databáze národních autorit Národní knihovny České republiky. V Národním archivu v Praze se zúčastňujeme pravidelných konferencí Archivy, knihovny, muzea v digitálním světě. Navázali jsme spolupráci s českou Wikipedií a se Studijní a vědeckou knihovnou Plzeňského kraje. Společně připravujeme export regionálních osobností na stránky knihovny. Výhledově se bude jednat o asi osm tisíc osob.

(dokončení příště)

Výtvarník, publicista, kurátor a archivář Jiří Hůla se narodil 7. června 1944 v Praze. V letech 1961-1966 studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (matematika, tělesná výchova). Jeho výtvarné práce vyrůstají z psaní, z vizuální či experimentální poezie, ve které pro sebe nalezl východiska - počítačovou grafiku, Stavebnice H, přeuspořádání jednotek vizuálních informací. Objevil několik netradičních výtvarných postupů, mimo jiné kresbu skalpelem, rastrovou proláž, transformaci do funkční sítě. Zorganizoval desítky výstav a akcí, publikoval stovky článků o výtvarném umění.

Informační systém Archivu výtvarného umění (abART) je volně přístupný na adrese www.artarchiv.cz/abart.