Duby
V dubových lesích u Nymburka, o kterých psával Bohumil Hrabal, se skrývá chatová osada Jivák. Má sto dvacet sedm stavení a v jednom z nich žije s přírodou můj kamarád Tomáš. Říká si lékař stromů, protože výrazy jako stromař nebo dřevorubec se pro něj prostě nehodí: "Od chvíle, co platba za pokácení většího stromu překročila pětimístnou částku, jsou noviny, rádio i televize plný nebezpečí pádu stromů. Obce si na kácení alejí píšou granty. A nejhorší je, že jsou tím napadený i lidi, který tu s těma stromama žijou celej život. Minulej tejden jsem musel odmítnout jednu osmdesátiletou paní, která chtěla, abych pokácel stoletej dub na její zahradě. Ani jednu větev neměl suchou…"
Cestou k borovici vejmutovce, kterou jsme ten den měli kácet, a doubku, který bylo třeba ošetřit, mě Tomáš (coby učně, který stromaři, trávícímu většinu času ve vzduchu, uklízí dole spadlé větve a obstarává technické zázemí) k zachráněnému patriarchovi zavedl.
"Podívej se na něj. To je král lesa. Roste do šířky. Větve má široký a rovný, jako když člověk rozpřáhne ruce. Korunu, kterou vidíš nahoře, má i pod zemí. Když jím projede blesk, tak ho nespálí. Má nejtvrdší dřevo, který časem ještě tvrdne. V listu vidíš tvar jeho koruny, a když si z něj uvaříš čaj nebo se v něm vykoupeš, tak ti vyčistí a zastaví krev."
Stáli jsme na kraji lesa, a přestože byl únor, ve studeném vzduchu bylo cítit jaro. Pod dubem kvetly sněženky a já si vzpomněl na jejich Slavnosti.
Pak Tomáš napřáhl ruku a ukázal přes vykácenou mýtinu k lesní školce.
"A podívej se na tyhle. Jsou nasardinkovaný jeden vedle druhýho - a protože dub potřebuje na větvích světlo, ženou místo do šířky do vejšky. Konkurenční boj; úzký koruny, úzký kořeny, spálený listí. Zdravej doubek má bejt dvacet třicet let pod starým dubem, kterej na něj pouští přesně tolik světla, kolik potřebuje. Z těchhle za chvíli udělaj les dlouhejch nemocnejch stromů s rovným dřevem, který se bude lehko řezat. Ale běda jim, když zafouká vítr. Protože pak se jim zloměj jako sirky."
Zbytek dne jsme pracovali, a navečer nás manželé, kteří si Tomáše najali, pozvali do své chaty na chleba se sekanou a horký čaj. Bylo jim kolem sedmdesáti a celý život pracovali v blízké automobilce; on jako konstruktér, ona jako vedoucí pojišťovacího oddělení. Vyprávěli, jak prožili těžká devadesátá léta, kdy víkendy místo na chatě trávili na jazykových školách a zahraničních školeních. Nicméně obstáli a v penzi se opět vrátili na milovanou chatičku. Pán se svěřil, že pro něj nebylo lehké opustit práci, která byla smyslem jeho života ("Šel jsem přesně v den své šedesátky; tam se žádní pracující důchodci nepěstujou…"), ale vysvětlil nám svou filosofii, která mu pomohla se s tím vyrovnat: "Když jdete na vojnu, taky se vám den ze dne úplně změní život. A když se vrátíte, tak zas. A tak jsem si první den důchodu řekl: Mám novou práci; budu vychovávat vnoučata. To taky není lehká práce…"
Paní dodala: "A víc se věnujeme známým. My máme přátele jen z práce; padesát let se vzájemně zveme na chatu, slavíme spolu děti, vnoučata, narozeniny. Minulý měsíc zemřel můj bývalý šéf, který mě zaškoloval. Toho jsem zvala nejvíc. Do podniku nastoupil ještě před válkou a pamatoval i zakladatele podniku…"
Nakonec manželé začali vyprávět o svých dětech, které pracují ve stejném podniku, jemuž i oni zasvětili život. Dcera, která se zabývá zahraničními pobočkami, prý nezná soboty a neděle, a když jí před koncem roku donutí vybrat si dovolenou, jede co nejdál: do Malajsie, do Barmy, na Maledivy, na Kubu… Pán si zase vzpomněl, jak syn, který je ve firmě manažerem, vyprávěl, že jeden jeho kolega den ze dne zmizel, a mnohem později se v oddělení s údivem dozvěděli, že na něj po odchodu z práce před bránou čekali dva "tajní". Prý musel odevzdat služební notebook, telefon a auto, a už se v práci neukázal. "A to vám to nebylo divné? - ptal jsem se syna. A víte, co mi na to řekl? Prosím tě, táto, jak si to představuješ? Ráno přijdu do práce, sednu si v oupnspejsu na první volný místo, který najdu, položim si před sebe počítač a dělám. Večer se sbalim a jdu domů. Na to, abych sledoval, kdo vedle mě sedí nebo nesedí, nemám čas…!"
Setmělo se a my se s Tomášem zamyšleně vraceli do jeho chaty. U cesty stál starý rozložitý dub, který našemu mlčení rozuměl.