Jaké učitele chceme?
Na webu Eduin.cz, který se zabývá aktuálními problémy českého školství a vzdělávacího systému, se v poslední době objevila celá řada zásadních a "horkých" témat. Závažná je otázka zákonem stanovené nezbytné kvalifikace učitelů pro výkon jejich povolání.
Nejnověji zaváděná opatření ohrozila mimo jiné i řadu lidí, kteří mají dlouhou praxi a vykazují dobré výsledky - a přesto musí školy opustit. Článek z 29. ledna 2014 Hledejme cesty, jak uznat neformalní vzdělání učitelů, kteří nevystudovali vysokou školu tuto problematiku otevírá a možná ještě zajímavější než samotný jeho text je diskuse pod ním. Ta odhaluje (samozřejmě přes celou řadu mezistupňů) dva zásadní postoje v učitelské branži - zjednodušeně: manažersko-technokratický a "srdcařský". Jestli převládnou pouhé technokratické přístupy (formální kvalifikace je základ - kdo je odpovědný, tak už si ji dávno pořídil), je naše školství na dobré cestě dále pokračovat v tápání. Z výsledků dlouhodobější snahy o pojmenování problémů ve vzdělávacím systému, o nějž se pokouší Eduin ve spolupráci s laickou i odbornou veřejností a státními institucemi, vyplývá, že cesta kupředu nespočívá v zavádění dalších velkolepých reforem, ale ve snaze najít si cestu k pedagogovi, k "dobrému učiteli" a podpořit jej (viz zde).
Situace je při zběžném pohledu nepřehledná, protože se v ní prolínají (a míchají dohromady) požadavky různých úrovní školské soustavy. Na základním stupni je důležitější vztah k dítěti a člověku jako celku (nastavení vzdělávacího étosu a současně prvotní orientace dětí pro život v různorodém celku společnosti), oborová odbornost by měla hrát větší roli na vyšších vzdělávacích stupních. Celá situace se ještě navíc komplikuje dějinnými změnami na konci minulého tisíciletí.
Příklad z mého okolí: Dnešní dlouholetá učitelka na prvním stupni ZŠ měla v minulém režimu jako dítě špatné kádrové předpoklady. Vystudovala střední školu a toužila po úplném vzdělání. Chtěla pokračovat na vysoké. Neuspěla, při čtvrtém pokusu jí přímo řekli, že nemá šanci z kádrových důvodů. Podařilo se jí rozšířit si vzdělání ještě jednou další střední školou. Po revoluci učila, přišla rodina a různé starosti. Patřila k nejoblíbenějším učitelkám - mezi dětmi i mezi rodiči. Pro vztah k dětem, pro nasazení, s nímž svou práci dělala. Bylo jí sděleno, že bude muset odejít (přestože i ředitel školy by ji také rád udržel). Psychicky nalomená krkolomně přemýšlí v předdůchodovém věku, jak dále pokračovat (zařídit si živnost?) v práci s dětmi, které rozumí, v níž měla výsledky a která je jejím životním smyslem.
Jak tuto situaci řešit? Přiznám se, že jednoduchou námitku typu, že dlouho věděla o chystaných změnách a nezachovala se zodpovědně, těžko přijímám, protože se tu podřazuje fungující vztah k práci a dětem (do nichž investovala vše) tupému formalismu. Po dvaceti letech praxe a různých doškolováních ví taková učitelka o dětech více než ti, kteří učí celý život na pedagogických fakultách. Zdá se, že cesta kupředu spočívá nejen ve sjednocení nutných předpokladů pro výkon profese (především s ohledem do budoucna), ale současně i v umění zahrnout prokazatelné předpoklady a výsledky, jež nejsou založeny na pouhém formálním vzdělání. Snad se to podaří.