Dělám dál totéž, jen to jinak vypadá (2. část)
Třicátý rok existuje Archiv výtvarného umění. A třebaže v posledních deseti letech znásobil svou činorodost, stále se o něm ví málo. Změňme to. Mluvme o Archivu s nejpovolanějším, s jeho zakladatelem, výtvarníkem, publicistou, vizuálním básníkem a kurátorem Jiřím Hůlou.
V minulém roce vyvolala z vašich aktivit největší ohlas, pokud si vzpomínám, výstava Revue K včera a dnes.
Výstava o Revui K byla v Malé věži centra DOX. A na stejném místě bylo dalších pět výstav - Galerie Vincence Kramáře 1964-1972, Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, Indický filmový plakát, Petr Spielmann: Brno - Praha - Bochum - Brno, Umělci Archivu. Revue K připomněla málo známou činnost Jiřího Koláře a Romana Kameše, přinesla do Čech některé nové informace.
Přibližte Revui K těm, kteří nemohli výstavu vidět.
Revue K založil v březnu 1981 v pařížském exilu básník a výtvarník Jiří Kolář. Měl za cíl seznamovat francouzskou kulturní veřejnost s tvorbou českých a slovenských umělců, především emigrantů. Kromě malířů, grafiků, fotografů a sochařů představoval i básníky a spisovatele.
Podle typografického návrhu německého grafika Winfrieda J. Jokische Revui K upravoval v Paříži žijící malíř Roman Kameš. V roce 1986 převzal od Jiřího Koláře celé vydávání. Od 26. čísla změnil grafickou podobu, zmenšil formát, přidal několik stran. Pod hlavičkou Revue K začal vydávat knihy, katalogy, grafiky, portfolia, pořádal výstavy.
Vystavili jsme všech třiapadesát vyšlých čísel, dále ukázky rozličných tisků, grafické listy umělců z okruhu Revue K - Miloše Cvacha, Terryho Haasse, Evy Janouškové, Františka Januly, Zdeňka Kirschnera, Miloslava Mouchy, Vladimíra Škody, koláže Jiřího Koláře, kresby Františka Kyncla, plastiku Jindřicha Zeithammla, obrazy Romana Kameše. K výstavě jsme vydali kromě katalogu a pohlednic další svazek edice IS abART s reprodukcemi všech obálek Revue K, obsahy jednotlivých čísel a s rejstříkem.
To jistě stálo dost peněz. Jak je získáváte?
Činnost Archivu je už několik let prioritním projektem Ministerstva kultury České republiky. Třetím rokem nás také podporuje hlavní město Praha. Pro nakladatelství a galerie zpracováváme přehledy výstav a literatury, v loňském roce to například byli Otto Gutfreund, Čestmír Suška a Josef Pleskot. Na internetových stránkách Archivu, artarchiv.cz/antikvariát, nabízíme duplicity, uspořádali jsme prodejní výstavu Umělci Archivu.
Avšak, čím víc děláme, tím je to pro nás paradoxně horší, protože potřebujeme víc prostředků. Jenom provoz knihovny v centru DOX nás ročně stojí 370 tisíc. Za energie v Písnici platíme dalších 130 tisíc. A kde je vývoj a plnění databáze, kde výstavy, tisky, poštovné, nákup pořadačů, tonerů, kde počítačové vybavení, poštovné, doprava…
Rádi bychom byli součástí nějakého programu. Léta marně usilujeme o zapojení do tvorby autorit, v IS abART je založeno a vazbami jednoznačně definováno asi 15 tisíc osob, které databáze národních autorit Národní knihovny neuvádí. A protože je zatím nezná, nemůže je v knihovnických systémech ani zpracovat.
Kolik peněz jste získali prodejem darovaných uměleckých děl?
Předloni čtyřicet tisíc, letos deset.
Adresu Archivu výtvarného umění bylo vidět i na tiskovinách několika výstav mimo centrum DOX.
V Geofyzikálním ústavu Akademie věd České republiky pokračujeme v cyklu výstav Setkávání. Hledáme vizuální vztahy a souvislosti mezi výtvarnými díly a vědeckými záznamy. Loni jsme vystavili práce Jaroslava Rezka, Václava Maliny, Jindřicha Zeithammla, Dalibora Chatrného, letos zatím Jiřího Vovsa a Františka Hodonského. V kosteleckém Muzeu hrnčířství jsme uspořádali výstavu grafik, plakátů a knih Jiřího Šalamouna, pro olomouckou Galerii Caesar připravili výstavy Michala Cimaly a Daniely Mikuláškové, podíleli jsme se na výstavě kreseb Aléna Diviše v Českém centru v Paříži.
Takže Archiv výtvarného umění je rovněž galerií s nepřehlédnutelnou výstavní činností.
Zásadní jsou pro nás výstavy v Malé věži centra DOX. Na nich seznamujeme návštěvníky nejen se zajímavými dokumenty, ale i se způsoby jejich zpracování. V cyklu Pohled do archivu jsme už z archivního fondu představili fotografie, plakáty, smuteční oznámení, výstřižky.
IS abART je na webu volně přístupný v licenci Creative Commons. Výzva je zřetelná: Uveďte autora - Neužívejte komerčně - Zachovejte licenci. Výstava Free Culture, věnovaná alternativnímu autorskému právu, začala v centru DOX, pokračovala v Národní knihovně ČR, putovala po deseti knihovnách v republice.
Vraťme se k Informačnímu systému abART. Jak je odbornou veřejností, publicisty a samotnými autory využíván?
Měsíční návštěvnost se pohybuje kolem dvaceti pěti tisíc. IS abART využívají hlavně knihovníci, studenti, galeristé, historici umění, sběratelé. Díky jedinečné struktuře databáze a struktuře zápisu, odkazováním se na pramenné dokumenty, většinou poznáme, co bylo převzato z IS abART. Nejčastěji jde o přehledy výstav nebo literatury. Většinou to je, bohužel, bez udání zdroje.
To je nepříjemné, ale nepřekvapující. Na více místech u nás se teď nedostává solidnosti. Vy však, zdá se, neochabujete. Už v přípravě tohoto rozhovoru jste se kuse zmínil o novém projektu, spjatém s Informačním systémem abART.
Stará prohlížecí verze IS abART má tři slabiny. Je založená na systému filtrů, takže vyžaduje přesný zápis včetně diakritiky a speciálních znaků, nelze v ní hledat fulltextem. Není cizojazyčná. A je v ní málo obrázků. Nová verze je prakticky hotová. Na internetu testujeme. Umožní kombinovat fulltextové hledání a odfiltrování. Je cizojazyčná, zatím anglická, s možností přepojení do dalších evropských jazyků.
Cílem projektu IS abART - z Čech do světa, podpořeného Státním fondem kultury, je zatraktivnění databáze i pro zahraniční a náhodné návštěvníky. K tisícovce vybraných umělců připojujeme portrétní fotografie, hesla a patnáct až dvacet reprodukcí. Umělecká díla jsou v IS abART založena jako samostatné dokumenty, nejsou to pouhé reprodukce, lze k nim vytvářet vazby, např. kde bylo vystaveno, reprodukováno, v jaké je sbírce, apod.
Svým rozsahem a významem je Archiv evidentně důležitou součástí naší současné kultury se stále lepší prognózou do budoucnosti. Mám na mysli prognózu odborné potence. Můžete předvídat, jakou bude mít objektivní budoucnost?
Díky rozmanitosti archivního fondu a vytvářeným vazbám dokáže IS abART postupně definovat jednotlivé osoby - umělce, teoretiky, kurátory, galeristy a další, dokáže vytvářet vazby mezi nimi a dalšími prvky databáze, například výstava, dokument, instituce, obec. Síť vzájemných vazeb tak prvky nejen jednoznačně definuje, např. osoba - místo narození, osoba - studium, osoba - profese, osoba - působení, ale umožňuje vytvářet i výběrově strukturované soubory. Hromadným dotazem lze například získat denní či týdenní jubilea, rodáky, regionální osobnosti, seznamy výtvarníků působících v Praze, přehledy galerií, přehledy aktuálních výstav a jiné informace.
I když to tak nevypadá, IS abART je od začátku založený mezinárodně. Názvy všech prvků nepřekládá, ale uvádí v původním jazyce, propojuje systémem vazeb. Při převodu IS abART do jiných jazyků stačí přeložit tři až pět tisíc pojmů - profese, jazyk, národnost, typ dokumentu, typ výstavy atd., které se z příslušného slovníku, zatím jen anglického, automaticky generují. Cizojazyčné verze budou krokem do Evropy.
Zásadním problémem je uložení archiválií. Archiv by měl mít definitivní sklady ve vlastním sídle. Naše činnost přesahuje možnosti občanského sdružení, pokud má Archiv dále existovat, musí se stát institucí.
Víte už, jak toho dosáhnete?
Nějakou představu mám, ale nechci předbíhat. Přechod k instituci by určitě měl být spojený se spuštěním dalších jazykových verzí IS abART, s navázáním spolupráce s podobně zaměřenými zahraničními institucemi - galeriemi, archivy, knihovnami, uměleckými školami, a zejména se zpracováním evropského umění.
Pro samý Archiv zatím nepadlo ani slovo o vaší nynější autorské tvorbě. Jaká je?
I když mě to zpočátku mrzelo, omezil jsem po založení občanského sdružení psaní o výtvarném umění i vlastní tvorbu. Cele jsem se začal věnovat vývoji a plnění IS abART. Až v roce 2009 jsem si uvědomil, že jsem nic neopustil, že pokračuji v tom, co jsem dělal, a uspořádal jsem několik výstavy s názvem Totéž.
Rozklad obrazu na jednotky vizuálních informací se totiž podobá atomizaci dat, přeuspořádání obrazu podle daného pravidla se blíží vkládání atomizovaných dat do struktury systému. Vazby mezi vloženými prvky jsou v podstatě to samé, co metafora spojující pocitově dvě představy. Dříve jsem se zabýval poštovním uměním, přímým vztahem mezi odesilatelem a adresátem, rozvíjel představu absolutní metafory, toužil propojit všechno se vším, dneska pracuji na internetu. Dál dělám totéž, jen to jinak vypadá.
Výtvarník, publicista, kurátor a archivář Jiří Hůla se narodil 7. června 1944 v Praze. V letech 1961-1966 studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (matematika, tělesná výchova). Jeho výtvarné práce vyrůstají z psaní, z vizuální či experimentální poezie, ve které pro sebe nalezl východiska - počítačovou grafiku, Stavebnice H, přeuspořádání jednotek vizuálních informací, apod. Objevil několik netradičních výtvarných postupů, mj. kresbu skalpelem, rastrovou proláž, transformaci do funkční sítě. Zorganizoval desítky výstav a akcí, publikoval stovky článků o výtvarném umění.