Oldřich
Kněz Oldřich o Postoloprtech lovieše.
Sta sě, že skrzě jednu ves jedieše,
uzře, že sedlská dievka na potoce stáše,
bosa i bez rukávkov rúcho práše.
Sedlka velmi krásna bieše,
k tomu ovšem stydlivé nravy mějieše.
Počě sě jejie krásě diviti stoje
a inhed jiu sobě za ženu pojě.
Tak kronikář z časů krále Jana Lucemburského, řečený Dalimil, popsal v té době už tři sta let starý příběh, který si národ předával z otce na syna: příběh o následníkovi trůnu, kterého si osud povolal vprostřed lounských lesů:
Když se Oldřich z rodu Přemyslovců narodil, byl tradicí rodu předurčen k tomu, aby tak, jak učinili už jeho otec a dědeček, spojil svou krev a majetek s krví a majetkem některé franské kněžny. Zavazovalo ho k tomu i jeho původně německé jméno, které mu dala jeho matka, vdova po západofranském králi, a které znamená "Pán na bohatém dědičném majetku".
Bůh ale Oldřichovi na mýtinu u Postoloprt poslal osud v podobě své jmenovkyně, prosté selky Boženy. Stalo se to v prvním roce nového milénia, o kterém se tehdy věřilo, že už nepřijde, a v němž se nakonec narodila většina z nás. Stejně tak jako Oldřichův a Boženin syn Břetislav, z jehož ledví se (ač byl - tak jako většina z nás - selského rodu) později zrodil i první z řetězu českých králů, kteří pak naší zemi vládli téměř až do konce milénia.
Neví se, zda se Oldřichův syn, otec našeho prvního krále, narodil už doma, anebo až v Německu, kam se Oldřich se svou ženou Boženou krátce po jejich spojení nakrátko uchýlil před záští svého staršího bratra. Jisté však je, že na konci tisíciletí, které Oldřich s Boženou otevřeli narozením svého syna, se v zemi, kde před lety získali azyl, narodil Oldřichův jmenovec, kterého Bůh obdařil podobným osudem…
Bylo 21. srpna 1968 a sedmnáctiletý Ulrich Rösch, který byl předurčen převzít rodinný obchod s bavlnou, se vydal na vycházku do středu svého rodného bádenského města Lörrachu, ležícího na hranicích Švýcarska a Francie s jeho vlastí, které se říkalo Západní Německo. Když prošel lesem domů a otevřelo se před ním Obchodní náměstí, spatřil, že je plné lidí, kteří vzrušeně probírají nějakou závažnou věc. Od nich se dozvěděl, že do země na východ od hranic jeho vlasti, o níž zatím slyšel jen to, že z ní před lety musela odejít řada jeho krajanů, vstoupili vojáci pěti sousedních vlád. Nechápal to, neboť země za Železnou oponou viděl doposud jako zemi jedinou, zemi, kde se chudí jen díky potlačení svobody domohli určitých hmotných práv. Rokující mu však vysvětlili, že se mýlí; v Československu už od počátku roku vládne svoboda a její občané se - ač pomalu a klopotně - rozhodují, co v zemi, která za léta nesvobody zchátrala a zšedla, změnit k lepšímu. Teď ale vojska nejspíš živý pramen zadusí.
Ulrich se, tak jako řada jeho vrstevníků a krajanů, už dříve inspiroval myšlenkou záruky hmotných práv i pro ty poslední, která byla (ač v dogmatické podobě) uplatňována na východě jeho světadílu. A když nyní slyšel, že v Československu je spojena se svobodou, začal se o onu zemi (kde svoboda mezitím znovu usnula) zajímat víc. Když mu bylo dvaadvacet, sezval z celého světa významné uprchlíky z obsazené země (byli mezi nimi i bývalý ministr financí Ota Šik, ředitel státní banky na Slovensku Eugen Löbl a filosof Ivan Sviták) a v Achbergu na břehu Bodamského jezera s nimi založil mezinárodní školu, Svobodný institut pro výzkum sociálních otázek, jejímž se stal prvním studentem. Pramen, který se v zemi svého vzniku zadusil, dal Ulrichovi směr a cíl. Když dostudoval, založil v blízkém Wangenu základní školu (kterou po léta i vedl), jejíž provoz byl částečně hrazen z výtěžku jejích chráněných dílen, a byl i u zrodu podniků dm-market a Alnatura, které všechny byly vedeny podle zásad sociální trojčlennosti (což mimo jiné znamenalo rovný příjem zaměstnanců firmy podle počtu dětí a potřebnosti). Když se pak v roce 1980 ujal rodinného obchodu s bavlnou, zavedl stejné principy i v něm, a bavlnu, která do něj přichází z Indie, začal pěstovat na biodynamicky spravovaných polích. Ve spolupráci se zakladatelem dm-marketu Götzem Wernerem se pak stal jedním z významných prosazovatelů základního příjmu ve své vlasti.
Na přelomu nového (tentokrát už třetího) tisíciletí, už jako profesor Svobodné vysoké školy Goetheanum v Dornachu u Basileje, přijel Ulrich-Oldřich do země, s níž byl spojen pramen, který změnil jeho osud, aby ho této zemi vrátil. Byl jsem jedním z těch, které učil, jak se dá v praxi spojit materiální a duchovní svoboda. Jednou mi řekl: "Připadám si jako majitel taxislužby, který se rozhodl, že jeho vozy budou jezdit v protisměru. Je to možné, ale vyžaduje to spoustu pozornosti, a taky modliteb. Nejen za to, aby moje auta nehavarovala, ale především za to, aby i ta ostatní začala jezdit po správné straně."
Ačkoli Ulrich před týdnem ve svém rodném městě zemřel, jeho vozy stále jezdí po té správné straně.
Psáno 20. února, kdy v České republice slaví svátek Oldřich.
Více o sociální trojčlennosti v Kulturních novinách: