KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Rozsáhlá publikace z edice Vlastivědy moravské mapuje vývoj moravského a slezského tisku od počátku 19. století po rok 1948.

Muzejní a vlastivědná společnost v Brně vydává velkoryse koncipovanou knihu shrnující vývoj česky psaných periodik na Moravě. Brünner Zeitung vycházel v němčině už v 18. století, byl to však spíše jen úřední věstník. Autor knihy Jaromír Kubíček podotýká, že na Moravě bylo národní obrození záležitostí jednotlivců („v roce 1838 vycházelo v češtině v Čechách deset listů, na Slovensku jeden, na Moravě však žádný“), jako byl Antonín Bedřich Mitrovský, František Matouš Klácel nebo Jan Ohéral, který do německy psaného časopisu Moravia psal články o české kultuře a historii: odtud už byl kousek k založení česky psaného Týdenníku a Moravských novin. Mnohé moravské časopisy však měly jepičí život: tvořila je hrstka nadšenců a k zániku stačil banální osobní spor v redakci nebo odchod klíčové osobnosti do Prahy.
Čtenář se dozví mnohé o zákulisí tehdejší žurnalistiky. Zakládání novin povolil už Josef II., zároveň je však omezil mimo jiné vysokou finanční kaucí na případné soudní výdaje, která přesahovala možnosti vlasteneckých nadšenců. Dozvíme se také, že termín „odpovědný redaktor“ tehdy znamenal člověka, který byl za obsah listu odpovědný před úřady, což nezřídka znamenalo i možnost uvěznění. Proto byli do této funkce obvykle instalováni lidé, kteří sami do novin nepsali, aby jejich absence neohrozila další vydávání listu. První republika zrušila předběžnou cenzuru, ovšem události roku 1920 vedly k dalšímu zpřísňování dohledu. Výtisk novin se musel předkládat příslušnému úřadu, který případně některé články zkonfiskoval, a noviny vyšly s bílými místy. Až v roce 1933 odbory prosadily, že novináři dostali zaplaceno i za tu práci, kterou cenzura zabavila.
Na titulní straně novin zpravidla nescházela báseň. Nepodepsané verše, jimiž Hranicko-lipnické noviny zdravily sokolský slet v roce 1893, jsou dnešnímu čtenáři už málo srozumitelné:

Rodáci, v před!

Jsme na prahu, nuž odvažme se kroku;
zveť hlas nás z luhů velké Slavie,
z řad jejich branců – láska bratří je –
nuž neleňme jim připojit se k boku.
Vždyť lásky v prsou, ráznosti též v oku
dosť máme, svár ji sotva rozbije,
síly dosť, tíž-li sedne na šíje,
dosť mužnosti, jež odolá i soku.
Jen v před! Je čas se přidat k branců četě;
nás jedno nadšení se nedá mást
ve běhu k jedné idealů metě.
Až doby hlas nás vyzve ku oběti,
nám snadné bude pro víru a vlasť
buď vítězit neb čestně umírat!

Obraz prvorepublikového tisku byl pestrý, jak dokazuje karikatura Lubomíra Chalupy z roku 1926, znázorňující typické čtenáře jednotlivých titulů: od buržoy blahobytně rozvaleného ve fotelu s výtiskem Národních listů po dělníka v kšiltovce s Rudým právem v rukou. Agrárníci vydávali vedle deníku Venkov i týdeník Moravský cep, lidovci měli v Brně Den a v Olomouci Našince, ovšem Ostravský kraj to dotáhl jenom na týdeník; na průmyslovém Ostravsku neměla ČSL nikdy mnoho příznivců. Orgánem národních socialistů bylo brněnské Moravské slovo, dále vydávali i krajinské listy jako v Třebíči Horácko, v Prostějově Pokrok nebo v Ostravě Bezručův kraj (v dobách ohrožení republiky přejmenovaný na Národní stráž). Socialisté vydávali už od roku 1885 Rovnost, kterou její zakladatel Pankrác Krkoška redigoval v hostinci U Průšů v dnešní Bratislavské ulici (na redakční místnost nebyly peníze). Krkoška zemřel v sedmadvaceti letech na tuberkulózu, což se tehdy ovšem nepokládalo za nepřirozenou smrt. Rovnost vycházela dále, zaštítěna osobností Josefa Hybeše (člověka s takovou přirozenou autoritou aby současná česká levice hledala s lucernou za bílého dne). V letech 1921 až 1929 byla Rovnost ve vlastnictví komunistické strany, ale po nástupu „karlínských kluků“ přešla zpátky k sociálním demokratům a komunisté začali vydávat Dělnickou rovnost. Ta musela čelit různým ústrkům, například ministerstvo železnic zakázalo její distribuci v nádražních prostorách, a financována byla hlavně sbírkami mezi členy strany, které měly vtipný název Cenzorovi na tužku.
Radikálně levicovému tisku se dařilo hlavně v průmyslových regionech. Tak třeba hned v prvním čísle dosud existujícího Slovácka, vydaném v Hodoníně 22. března 1907 veršuje autor podepsaný jako Foltýn:

Vyklepej blechy z kožucha!

Slováku! Hezký kožuch máš,
celičký svět ti ho chválí,
malíři za tebou běhají,
aby ho vymalovali.
Však já ti šeptám do ucha:
Vyklepej blechy z kožucha!

Kožuch je věru pěkná věc,
nesmí však býti v něm blechy,
které ti pijí bujnou krev,
z písniček dělají vzdechy.
Proto ti šeptám do ucha:
Vyklepej blechy z kožucha!

Kožuch je věru pěkná věc,
žid na něj dva rénské půjčí,
když tobě, můj milý Slováku,
v žaludku hladem to kručí.
Proto ti šeptám do ucha:
Vyklepej blechy z kožucha!

Tady ti nemůže pomoci
ani ten nejlepší doktor,
musíš se, Slováku, zbavit sám
těch krvežíznivých potvor.
Proto ti šeptám do ucha:
Vyklepej blechy z kožucha!

Jaké to blechy, však ty víš
Ty černé znáš, to jsme jisti
O těch ostatních dozvíš se,
Budeš-li Slovácko čísti.
Dnes ti jen šeptám do ucha:
Vyklepej blechy z kožucha!

Tématem, jemuž se dosud téměř všichni úzkostlivě vyhýbají, je meziválečný fašismus, který byl na Moravě podstatně silnější než v Čechách, snad kvůli tradičně kolektivistickým a tradicionalistickým rysům moravské povahy. Také k největšímu vystoupení fašistického hnutí, Kobsinkově pokusu o puč v lednu 1933, došlo v Židenicích. Nebylo by však poctivé klást rovnítko mezi tehdejší a dnešní fašismus: šlo hlavně o hnutí pauperizované střední vrstvy, zejména na venkově, která alternativu k monopolnímu kapitalismu neviděla v bolševické utopii (už pro její militantní ateismus), ale v silném korporativistickém státu. V praxi to nicméně byla podivná směs antikomunismu, antiliberalismu, antisemitismu a antielitářství, jíž scházel pozitivní program a příčetní lidé ve vedení. O jeho vlivu ovšem svědčí třeba to, že orgánem fašistů se nakrátko stala Moravská orlice, nejstarší česky psaný deník na Moravě, byť tehdy už se nacházel za zenitem.
Jako legenda brněnské žurnalistiky jsou dnes už bezesporu vnímány Stránského Lidové noviny. V knize jsou důsledně označovány jako „bezbarvý časopis“. To však není odsudek jejich obsahu, nýbrž terminus technicus vyjadřující, že nepatřily žádné politické straně (to bylo při tehdejším přebujelém stranictví nezvyklé). I když to není úplně přesné: Adolf Stránský ve dvacátých letech založil Národní stranu práce, do níž se snažil získat liberálněji až masarykovsky orientované národní demokraty, pokus ovšem záhy selhal na zřejmou kvadraturu kruhu. Autor však konstatuje, že tehdejší šéfredaktor Arnošt Heinrich se dokázal obratně vyhýbat všemu, co by mohlo být vykládáno jako propagace strany jeho šéfa. O dobrém ekonomickém zázemí Lidových novin svědčí i fotografie železniční drezíny, kterou používaly k rychlému rozvozu výtisků.
Lidové noviny byly určeny čtenářům, kteří si mohli dovolit i jiné než praktické zájmy. K tomu tehdy patřil i lehce kosmopolitní nátěr. Báseň Zdeňka Němečka vyšla na titulní straně 2. července 1933. Co jí chtěl básník říci, nevíme, ale vliv právě doznívajícího poetismu je zřetelný.

Negerská

Loď jede zítra, dnes patřím zemi,
hlučný je přístav, do smíchu je mi,
čarují oči, čaruje líc,
cení již zuby, něco chce říc,

větří mou sílu ze Senegalu,
po hvězdách chodím, válím se v kalu,
v Dakaru budem za třináct dní,
v Marseilli jsi teď má poslední,

jsi krásně bílá, lodník je černý,
nikomu nevěř, topič je věrný,
velké má srdce, železo sval
zítra snad otrok, dneska je král

Zahučel platan, šuměly vody,
Senegal s Provencí slavily hody,
Přístav je zloděj, všechno mu vzal,
na cestu parník teď zahoukal.

Vedle Lidových novin patřily k meziválečnému Brnu i čtenářsky méně náročné společenské revue, které vydával magnát Bohumil Pištělák, jako týdeník Proud (v knize najdeme půvabnou reklamu, zachycující mladou dámu, která se do Proudu začetla uprostřed rušné křižovatky, takže regulovčík musí zastavit dopravu) nebo dětský magazín Kulíšek. V Baťově městě navázal na skromný firemní věstník Sdělení velkoryse koncipovaný časopis Zlín, podávající šéfovu propagandu v atraktivním obalu, a na zahraniční překlady zaměřený Výběr (nejlepších a nejzajímavějších článků dnešní doby). Také v nedalekých Luhačovicích vycházela revue pro umění, literaturu, kritiku a hospodářské zájmy Luhačovický salon, neboť k lesku lázní to tehdy prostě patřilo. Dnes středostavovské společenské revue se širokým námětovým záběrem z trafik vymizely: jaksi pro ně nejsou čtenáři, vysokoškolsky vzdělaný současník si raději přečte o tom, která hopsanda ukázala na večírku bradavku.
Součástí knihy jsou tabulky ukazující počet periodik podle tehdejších okresů. Ve třicátých letech už vycházel alespoň týdeník v každém významnějším moravském městě. Často byl vydavatel v jedné osobě i majitelem místní tiskárny, jinak by si to nemohl dovolit. Kvalita ovšem za předními listy pokulhávala. Existovaly samozřejmě výjimky, jako ambiciózní přerovský deník Obzor, v němž začínal svou redaktorskou dráhu Oldřich Mikulášek, ale většina venkovských listů se vyznačovala selektivním přístupem k informacím a květnatým, leč nepřesným slohem.
Týdeník Břeclavský kraj, který vydával Vladimír Chlanda a Hospodářský klub v Břeclavi, otiskl k osmdesátým narozeninám prezidenta Masaryka následující báseň L. Keclíka:

Pozdrav

Oj, zazni česká písni jásavá,
leť trylku kaskádami v háj i luh,
zni slavně v městech, v horských samotách,
kde české srdce věrné, český duch.

Svou peruť ponoř v naší lásky var
a z českých lučin sbírej květů dar.
Z nich věncem slávy oviň drahou tvář
a z tónů světlou uviň svatozář,
dnes láskou vroucí rozněť každou hruď
a celý národ k svorné hymně vzbuď!
Náš presidente, vzdráv nám buď!

Kniha představuje i kuriozity, jako dačický Časopejsek, který od roku 1931 vydával místní holič Karel Pfeifer a podával si v něm místní notábly takovým způsobem, že mu to vyneslo kriminál. Pfeifer je zajímavý i svojí fintou, kterou čelil cenzuře: rozesílal své pamflety opozičním poslancům s prosbou, aby je přečetli na zasedání sněmovny. Jakmile totiž něco zaznělo v parlamentu, nemohla to už cenzura zabavit. Vzhledem k tomu, že časopis po dvou letech zanikl, nebyla však tato taktika zřejmě příliš účinná.
Publikace se vedle novin věnuje i periodikům specializovaným. Na Moravě to byly především časopisy pro zemědělce. Průkopníkem byl Karl Christian André, vydávající od roku 1809 v Brně německy psaný časopis Hesperus (zasloužil se mimo jiné o založení Moravského zemského muzea v roce 1817). Vliv těchto osvětářů na růst životní úrovně moravského venkova by si jistě zasloužil samostatnou práci, ocitujme tedy alespoň z úvodníku prvního čísla měsíčníku Rolník slova o potřebě odborných škol, která nejsou bez významu ani v současné „společnosti nevzdělanosti“: „Pokud, jak bohužel doposud na mnoze se stává, řemeslník a rolník náš za dostatečnou přípravu, za dostatečné vzdělání pro budoucí zaměstnání syna svého uznávati bude to, když se jen trochu číst, dosti špatně psáti a ještě hůře počítati naučil, dokud nevybřednete z neblahého předsudku, že syn váš, prošed školu hlavní neb několik tříd školy reálné neb gymnasia, pro řemeslo neb hospodářství se více nehodí, že ho pro tak nízký stav již škoda, dokud ve vás zakořeněná zůstane myšlenka, že synek váš již tak vzdělaný již pánem (t. j. někde nějakým na vždy podřízeným písařem) státi se musí, potud i ty nejlepší školy a byť by jich bylo sebevíce, ani řemeslům, ani hospodářství polnímu neprospějí.“
Už v roce 1859 začal v Olomouci vycházet literární časopis Hvězda, na který navázal týdeník Lípa moravská, jenž však nepřežil první ročník. V jeho 11. čísle nalezneme báseň J. D. Čecha.

Dcerám Moravy

Vám, vy květy rajských sadů,
zdarné dcery Moravy,
tento dárek s úctou kladu,
neb jste hodné oslavy.

S chloubou k vlasti vy se znáte,
zvyky naše hájíte;
za to také srdce máte,
v kterém lásku tajíte.

Kdož-by směle nesáh‘ k meči,
když vás slyší zpívati:
setkáme se v tuhé seči,
až vlasť budem brániti!

Nezhynula naše sláva,
dokuď slavných máme děv,
které proti škůdci práva
směle jeví svatý hněv.

Nezhynula naše sláva,
dokuď vy žít budete,
a až na nás zroste tráva,
nová pleť zas vykvete.

Vám, vy dcery Moravěnky,
vám ten úkol složili,
byste jako dobré ženky
lepší rod nám kojily.

Pročež věrně povinnosť svou
jako matky konejte,
a ne chasu odrodilou,
ale zdárnou chovejte.

Za to bude vámi národ
před světem se chlubiti,
nehynoucím slávověncem
čela vaše zdobiti!

Rozmach literárních časopisů ovšem nastal až na přelomu století. Vzpomínat osobnosti jako S. K. Neumann, Karel Dostál-Lutinov nebo Bedřich Václavek by jistě bylo nošením dříví do lesa, méně známé jsou časopisy Salon a Měsíc svérázného mecenáše Bohuslava Kiliana (mimochodem strýce Bohumila Hrabala) nebo pro životní styl prvorepublikové elity charakteristická Bytová kultura Jana Vaňka, do níž přispívali i bratři Čapkové nebo Jiří Mahen. Moravské kolo spisovatelů vydávalo časopis s nezaměnitelným názvem Pískle v trní, za zmínku stojí i průkopnický Ekran, zaměřený na film a fotografii, jenž však zůstal u jediného čísla vydaného v říjnu 1934, spíše osvětový charakter měla Moravská kukačka nebo ve Slezsku vydávané revue Profil a Iskra.
Výrazným moravským fenoménem jsou vlastivědné časopisy. Jejich průkopníkem byl Časopis Matice moravské, založený roku 1869 a vycházející dodnes. Následovala další periodika, kolem nichž se spontánně soustřeďoval kulturní život na malých městech: například v Hranicích vycházela Záhorská kronika, na Vsetíně Naše Valašsko, ve Znojmě Od Horácka k Podyjí, v Uherském Brodě Lidová tvorba a v Břeclavi dosud existující Malovaný kraj.
Kniha sleduje také situaci tisku za války: pokud noviny chtěly dále vycházet, musely přijmout oficiální propagandu (což po válce mnoha redaktorům a vydavatelům vyneslo minimálně „malý dekret“). Zachycen je i odbojářský tisk, obsahem i formou připomínající spíše letáky. Zajímavé je, že v Novém Jičíně vycházel pro Čechy, kteří zůstali na území zabraném Říší, Věstník české menšiny, který však pro nepřízeň úřadů zanikl už v roce 1941. Během války byl počet novin redukován, jak kvůli válečnému hospodářství, tak proto, že okupanti pluralitě tisku, a obzvlášť českého, pochopitelně nepřáli. Po roce 1945 bylo vydávání novin podřízeno orgánům Národní fronty, papír byl navíc dosud na příděl. Za zmínku stojí, že v červnu 1945 otiskly noviny třebíčských komunistů Jiskra na titulní straně báseň Jana Zahradníčka pro její vášnivě protiněmecký obsah – kdo mohl tehdy tušit, jak dopadne Zahradníček po komunistickém převzetí moci… Během roku 1948 byla svoboda tisku zlikvidována: v dubnu byla všechna periodika postavena pod přímý dozor ministerstva informací, v červnu byly (oficiálně kvůli nedostatku papíru) zrušeny všechny regionální tiskoviny a v říjnu byl založen jednotný Svaz československých novinářů jako vykonavatel pokynů nové moci. Zde také výklad končí.
Obsáhlá publikace na křídovém papíře přináší výsledek dlouholeté usilovné bibliografické práce, díky níž se podařilo vypátrat řadu efemérních časopisů. Úctyhodný projekt má však jisté nedostatky. Především ten, že končí rokem 1948 (není to divné, že slušní historikové se psaní o nejnovějších dějinách úzkostlivě vyhýbají, kdežto bulvární pisálci mají dokonale jasno?). Ale v předmluvě se slibuje další bádání nad tématem, tak se snad dočkáme. Snad by čtenář uvítal vedle suché faktografie také podrobnější informace o náplni jednotlivých listů, třeba i ukázky článků. Byla by to pěkná pocta mnoha zapomenutým průkopníkům české novinařiny. Kniha je sice ilustrována reprodukcemi titulních listů jednotlivých periodik, ale ty informují spíše o grafické podobě, text článků se dá rozluštit jen zřídka. Pochvalu zaslouží i závěrečná barevná příloha, dokumentující snahu listů přilákat pohledy potenciálních kupců. Nám již dnes připadá spíše komická kresba v záhlaví někdejší Rovnosti, na níž si tisknou ruce kovář v zástěře, rolník s kosou přes rameno a Karel Marx třímající nad hlavou balík novin…

Jaromír Kubíček: Dějiny žurnalistiky na Moravě. Vlastivěda moravská 2013.