Ekologovo vcházení do obrazů krajiny
Obrazy významného malíře Vysočiny Josefa Jambora (1887˗1964) jsou východiskem pro putování po místech, která zobrazoval, a v současných fotografiích těchto míst můžeme porovnávat změny krajiny. Taková je idea nové výstavy v Tišnově.
Krajina, která je společným životním prostředím rostlin, živočichů a lidí, se díky posledně jmenovaným neustále mění. Jak a jak rychle? Vhodně, či nevhodně? Nerozpíná se člověk až příliš na úkor ostatních spoluobyvatel? Na tyto znepokojivé otázky hledá krajinný ekolog odpověď mimo jiné na základě srovnání využití země v různých časových horizontech. Od konce 18. století začínají být k dispozici dostatečně podrobné mapy, od 19. století fotografie, od 20. století letecké a družicové snímky.
Do určité míry se však dají k účelu hodnocení krajinných změn použít i díla krajinomalby - pokud jsou dostatečně realistická. Česká krajinomalba má dlouhou a bohatou tradici. Na pražské Akademii výtvarných umění se v průběhu 19. století s přestávkami vystřídaly krajinářské školy Karla Postla, Antonína Mánesa, Maxe Haushofera a Julia Mařáka. I v české krajinomalbě se dlouho prolínaly romantismus s realismem, až zvítězila plenérová realistická malba. Ta ve svých kvalitních dílech vystihuje nejen konkrétní krajinný záběr, ale i malířův dojem a prožitek.
Romantici vyhledávali především divokou horskou přírodu. V průběhu 19. století s pokračováním do století dvacátého však vítězil malířský zájem o krajiny "normální". Kdybychom vytvořili mapu, zachycující místa malování, zjistili bychom, že různé části naší vlasti byly a jsou malířsky různě frekventovány. Ty nejfrekventovanější mají společného jmenovatele - dílo a činnost člověka jsou v nich souladná s přírodou. Takové krajiny označujeme jako harmonické kulturní, jejich hodnoty ekologické podmiňují hodnoty estetické, malebnost a útulnost. Proto tolik přitahují i malíře.
Patřila k nim, a v mnohých svých částech dosud patří, i Českomoravská vrchovina s navazujícími Železnými horami. Můžeme zde vcházet do obrazů Antonína Chittusiho, Antonína Slavíčka, Františka Kavána, Jindřicha Pruchy, Oldřicha Blažíčka… Zvláště vhodné pro hodnocení změn krajiny je obsáhlé krajinářské dílo Josefa Jambora (1887˗1964). Obklopen rozmanitými -ismy zůstal totiž umíněně věrný své realistické koncepci. "Přál bych si, a také se snažím, abych zachytil mnohé, co mizí, co ztrácí svůj půvab a krásu novými vymoženostmi hospodářskými" - vyjádřil kdysi své životní krédo. "Maloval jsem tak, jak jsem cítil a viděl. Říká se tomu realismus. Každé velké umění je podle mého soudu realistické, tak jako život v poctivosti a pravdě." K udržení takového malířského postoje v dobách výtvarného kvasu určitě přispěla i Jamborova příslušnost k hodonínskému Sdružení výtvarných umělců moravských, které mělo za cíl "pravdivě a věrně zpodobnit moravskou krajinu a svérázný život jejich lidí".
Josef Jambor zpodoboval především krajinu rodného Novoměstska, jeho kultovními malířskými místy tam byly Blatiny se Samotínem a Milovy s meandry Svratky v zaplavovaných lukách. Plno blízkých námětů však našel i ve svém druhém domově - v okolí Tišnova, které zobrazil neméně znamenitě. Kráčet v Jamborových stopách a pokoušet se vcházet do záběru jeho šedesát a více let starých obrazů je bezesporu vzrušujícím dobrodružstvím. Výstava, kterou právě procházíte, demonstruje výběr prvních výsledků a poznatků:
a) Třebaže je Jambor považován málem až za realistu fotografického, maloval hluboký prožitek své krajiny, nikoliv jen její absolutní odraz. Některé "vymoženosti hospodářské", které považoval za rušivý element, odmítal do své krajinomalby pojmout.
b) Přesto se dá na základě srovnání jeho krajinomaleb s reálnou krajinou současnou zjistit řadu změn, bohužel vesměs negativních. Většinou zanikla maloplošná mozaika zemědělského obhospodařování, zmizela některá typická společenstva (například vřesoviště a mokřady). Přibylo sice trvalých travních porostů na úkor polí, jedná se však o louky a pastviny kulturní, druhově velice chudé. V nivách však byly naopak květnaté louky zorněny. Krajina byla vysušena drenáží, mnohé meandrující potůčky napřímeny…
c) Jen výjimečně tak můžeme vcházet do obrazů s vědomím, že jejich krajina zůstala stejně malebná a útulná, tedy nejen esteticky, ale i ekologicky hodnotná, jako ji kdysi zažil malíř. Přitom je nutno se nenechat zmýlit povrchním pohledem z dálky. Při něm možná vidíme stejně malebnou mozaiku lesů, luk a polí, totožnou se zobazením malíře. Při pohledu z blízka však zjistíme, že krajina je ochuzená o mnohá společenstva a druhy, kterými se kdysi odlišovala od krajin jiných.
Berme proto klasickou krajinomalbu nejen jako umělecké dílo, které potěší svými estetickými hodnotami, ale také jako podklad pro návrat - alespoň někde - ke krajině souladně ekologicky i esteticky hodnotné.
Od 1. března do 27. dubna 2014 probíhá v Galerii Jamborův dům v Tišnově výstava s názvem Vcházení do obrazu, na níž jsou konfrontovány krajiny zachycené v obrazech Josefa Jambora s jejich současným stavem zaznamenaným na fotografiích Josefa Ptáčka a Petra Halase. Navíc souběžně v tišnovském městském muzeu probíhá i další výstava Jamborových obrazů pod názvem Čtyři roční doby.