Krymská válka
Krymská válka v letech 1853˗1856 se může zdát historií až příliš vzdálenou na to, aby nám mohla říci něco k současnému dění. Přesto se jedná o událost natolik zajímavou, že stojí za to si ji připomenout. A možná má k symbolice současného dění blíže, než si myslíme.
Při projevech v Poslanecké sněmovně České republiky 19. března 2014 v rámci rozpravy nad krymskou krizí zaznělo mnoho historických paralel. Krymská situace byla připodobněna k problému Kosova, k okupaci Československa v roce 1968, k invazi do Iráku nebo k osvobození Podkarpatské Rusi Rudou armádou a jejímu následnému připojení k SSSR. Poslanci si posléze používání takových analogií vyčetli jako zjednodušující a přehlížející rozdíly. Z různosti výsledků však nelze automaticky odvozovat různost základních příčin. Co když se tolik neliší? Řekněme, že by jimi mohly být mechanismy mezinárodní politiky, které jsou v čase relativně stálé. Jsme tedy nuceni při jakémkoliv vyjádření se ke krymské situaci rezignovat na hledání "pravdy" a prostě si vybrat stranu? Západ nebo Východ? Tento historický exkurz nechápejte jako paralelu, ale jako zajímavost nebo snad i podnět k přemýšlení.
Symbolika
V polovině 19. století byla Osmanská říše velmi slabá. Sultán Abdülmecid I. se ocitl pod tlakem ambiciózního Napoleona III. stojícího v čele francouzského císařství i Mikuláše I. vládnoucího ruské říši. Kombinací agresivní diplomacie včetně vyslání osmdesátidělové válečné lodě do Černého moře a finančních motivací donutil francouzský císař sultána ke změně správy křesťanských svatých míst v Jeruzalémě. Ten se s rozvojem dopravy stal hojně navštěvovaným místem a emblematickým bodem, v němž se protínaly evropské náboženské a čím dál silněji i nacionalistické štěpící linie. Namísto pravoslavné církve se správci posvátných míst stala církev římskokatolická se silným vlivem Francie. V reakci na tuto symbolickou porážku vyslal Mikuláš I. ruskou čtvrtou a pátou armádu na tehdejší osmanské vazalské území Valašska. Vojsko se rozmístilo podél Dunaje a přímo tak ohrožovalo osmanské hranice. Car chápal posilující vliv Západu v slábnoucí Osmanské říši jako ohrožení svého plánu zmocnit se průlivů Bosporu a Dardanel.
Diplomatické vyjednávání
Carský ministr zahraničí Karl Nesselrode zdůrazňoval při obhajobě tohoto kroku před britským ambasadorem v Petrohradu Sirem Seymourem skutečnost, že změna správy v Jeruzalémě nebyla výsledkem ničeho jiného než jen intrik a násilí ze strany francouzského císaře. Samotný car pak britského politika ujistil, že nemá v úmyslu nijak dále rozšiřovat své impérium, ale je povinen chránit křesťanské komunity před útlakem v Osmanské říši. Ruská diplomatická ofenziva měla zabránit jakémukoliv možnému spojenectví a vměšování Francie a Británie do případného konfliktu s Osmany.
Když carský vyslanec neuspěl v Istanbulu s požadavkem na navrácení správy křesťanských chrámů v Jeruzalémě, carské vojsko obsadilo i Moldavsko. Valašsko a Moldavsko byla území, jejichž pravoslavné kostely byly pod carskou správou už dřívějším rozhodnutím sultána, car opětovně argumentoval nutností chránit křesťanské obyvatelstvo v situaci, kdy sultán není schopen vyřešit spor ohledně Jeruzaléma. Počítal s nečinností Rakouska, kterému bylo zavázané za pomoc v roce 1848.
Válka jako řešení, které nic neřeší
Osmanský sultán vyhlásil Rusku válku 23. října 1853. Posléze došlo ke střetům na Kavkaze a při Dunaji. Rusové si však dávali velký pozor, aby neohrozili tamní rakouské síly. Západní velmoci se pokoušely konflikt vyřešit diplomatickou cestou. Základním požadavkem bylo stažení ruských vojsk z podunajských vazalství. Car tento požadavek splnil, čímž byla odstraněna prvotní záminka k válce, nicméně Británie a Francie poté své nároky ještě vystupňovaly. Chtěly záruku, že car nebude usilovat o přístup do Středozemního moře a nebude se vměšovat do osmanských vnitřních záležitostí jménem pravoslavných křesťanů. To car neakceptoval. Británie ani Francie nebyly na válku připraveny. Jejich veřejnost však porážku Ruska požadovala. Krymská válka byla pravděpodobně první válka, do které výrazně promluvila média a s nimi spojené veřejné mínění.
Válka a média
V září 1854 se spojenecká vojska vylodila na Krymu s cílem dobýt Sevastopol. Město padlo po ročním obléhání a pro obě strany velmi vyčerpávajících bojích. Tato vojenská kampaň byla doprovázena námořními operacemi nejen v Černém, ale i Baltském, Bílém nebo Azovském moři. Ke střetům mezi ruskou a britskou flotilou došlo i v Pacifiku. Válečné zpravodajství poukazující na velké logistické a operační problémy především britské armády bylo zajišťováno deníkem The Times. Reportér William Russel a fotograf Roger Fenton jsou dnes považováni za jedny z prvních válečných zpravodajů vůbec. Když v zimě 1854 Francouzi prodloužili telegrafní vedení k pobřeží Černého moře, mohla být západní veřejnost informována o válečném dění se zpožděním dvou dnů. V dubnu 1855 Britové položili podmořský kabel, který zajistil spojení i na Krym. Do Londýna se tak zprávy dostaly po několika hodinách. Krymská válka je považována za první válku "v přímém přenosu" a první evropskou válku zachycenou na fotografiích.
Výsledek
Válka, která narušila klid v Evropě trvající od roku 1815, byla ukončena mírovou smlouvou podepsanou v Paříži v březnu 1856. Už na začátku roku 1855 vyslovil britský parlament nedůvěru vládě, a to zejména pod vlivem informací o špatném vedení války. Původně válkychtivá britská i francouzská veřejnost si brzy po vypuknutí konfliktu začala díky médiím uvědomovat jak obrovsky náročná na lidské oběti je operace na Krymu. Nedá se říci, kdo ve válce zvítězil. Krymská válka posloužila jako jeden z dalších, a jak víme zdaleka ne posledních, ventilů celoevropského napětí. To však neznamená, že byla bezvýznamná.
Lev Nikolajevič Tolstoj, který je považován za dalšího z válečných zpravodajů krymské války, a to samozřejmě sledující dění z druhé strany než Russel, napsal:
"Teprve teď začínáte rozumět historkám z prvních dob obléhání Sevastopolu, kdy město nemělo opevnění, nemělo vojsko ani fyzické předpoklady, aby se udrželo, a přesto ani na okamžik nikdo nezapochyboval, že se nepříteli nevzdá; z dob, kdy Kornilov, hrdina hodný starého Řecka, objížděl vojáky se slovy 'Umřeme, chlapci, ale Sevastopol nevydáme!' a naši bez patosu odpovídali 'Umřeme! Hurá!' ˗ teprve teď pro vás přestávají být tyhle příběhy pouze krásnými zkazkami, jež mají zdobit historii, a začínáte jim věřit, berete je doopravdy. Nic se vám už nebude zdát nepochopitelné, snadno si představíte lidi, jež jste právě viděli, jako ty hrdiny, kteří v těžkých dobách neupadli na duchu, ale vzchopili se a s tím větší horoucností se chystali zemřít ne za své město, ale za vlast. Sevastopolská epopej, jejímž hrdinou je ruský lid, zanechá na Rusku hluboké stopy ještě dlouhá, předlouhá léta…"
Lev Nikolajevič Tolstoj: Sevastopolské povídky. Moba, Brno 2010, s. 26.