Otevřené oči i mysl Olgy Tokarczukové
Známá polská spisovatelka ukazuje, že lze být dobrým umělcem a současně i angažovaným činitelem přispívajícím k reflexi společnosti a její proměně.
Před časem proběhla v několika našich médiích (A2, Tvar, Britské listy, Respekt) vášnivá diskuse o tom, zdali má být umělec politicky a společensky angažovaný, zdali má svým uměním "řešit úkoly doby", a nebo vytvářet "čisté umění", prosté jakéhokoli ideového zadání a aktivismu. Každá ze stran, které se vůči sobě vzájemně vymezily, měla svůj díl pravdy - podle svého osobnostního založení a pojímání smyslu umělecké tvorby. A docela by mne zajímalo, co by k této debatě řekla spisovatelka Olga Tokarczuková, jedna z výrazných postav polské literární scény, jejíž tvorbu nám už v několika překladech zprostředkovalo například brněnské nakladatelství Host. Zajímalo by mne to, poněvadž Tokarczuková je zjevně tvůrkyní angažovanou a současně nechává svou tvorbu vyrůstat z povahy materie, o níž píše, aniž by ji výrazně ideově formovala.
Míra jejího vědomého angažmá (či aktivismu) je různá podle povahy žánru, v němž se právě vyjadřuje (povídka, román, esej, přednáška, skici z cest). Pestrá mozaika její tvorby působí sourodým dojmem, protože společným jmenovatelem je osobnost autorky. Činorodá, vnímavá, zvědavá, angažovaná i kriticky uvažující. Nikdy ne útočná. Její silnou zbraní je vlídnost a citlivost, s níž se snaží napomoci proměně světa v lepší místo k životu pro všechny. Ne náhodou značná část textů z její nové knížky Okamžik medvěda (polsky 2012, česky Host, Brno 2014) vyšla původně v různých podobách ve vydavatelství Krytyka Polytyczna, jež je známo svou levicově-liberální orientací a kritikou polských národních stereotypů. Sborník textů Okamžik medvěda začíná úvodní charakteristikou autorčiny osobnosti od Kingy Duninové. Čtenáři, který měl možnost zažít Olgu Tokarczukovou na literárním čtení či při veřejné besedě, se bezpochyby vybaví její živá podoba.
Utopie Heterotopie
První rozsáhlý text s názvem Heterotopie je svého druhu hrou, v níž autorka konstruuje jiný svět, v němž platí jiná, alternativní pravidla (často protikladná) vůči těm, jež vnímáme jako samozřejmá v našem světě. "Když lidé věřili, že svět je plochý, byl plochý: necestovali k moři, nepřekračovali hranice. (…) Náš rozum za každou cenu fandí tomu, čemu věříme. Právě proto je tak těžké změnit svět. Základem každé utopie je nespokojenost. Nicméně pokud vůbec vznikne myšlenka, že může být lépe, znamená to, že už je lépe. Kdybychom tak jenom byli přístupnější změnám a netrvali tvrdohlavě na všech těch vyprázdněných zvycích. Kdybychom dokázali klidně a mírovou cestou měnit paradigmata, netrvalo by nám to déle než život jedné, nanejvýš dvou generací, nepotřebovali bychom žádné krvavé katastrofy."
V Heterotopii platí ústava, která zvláštním způsobem kombinuje prvky velmi liberální (absolutní svoboda pohybu, relativnost názorů, rozvolnění vztahových vazeb a chápání pohlaví) s prvky, které omezují autonomii bytí jednotlivce (vládne zde étos sebeovládání, porodnost je kontrolována, mít dítě lze až poté, co rodiče doloží schopnost je zajistit; po smrti ztrácí každý nárok na majetek a cokoli, co souvisí s jeho životem, vše, co zůstane v dokumentech, se zveřejňuje). Jakkoli mnohé teze působí provokativně, autorka je dle svých slov zamýšlela především jako pozvání ke hře, při níž se můžeme odpoutat od tuhých stereotypů, jež nám zdánlivě dávají jistotu, ve skutečnosti nám však také mohou zabraňovat v duchovním rozvoji a odpoutání se od neplodných závislostí.
Jako všechny podobné "hry" je i tato dvojsečná, protože přílišná intelektuální relativizace životně důležitých témat může u určitého typu lidí natropit více zmatku než užitku. A navíc, je třeba si uvědomit, že Olga Tokarczuková také něčemu věří, stejně jako všichni, kteří chtějí cokoli měnit (viz výše uvedený citát). I z tohoto důvodu je úvodní text, ona zvláštní hra, jaksi nejméně přesvědčivý z celé knihy. Stejná autorka poté v sérii esejů rozebírá témata vzešlá z četby knih či sledování filmů, která se zabývají smyslem lidské existence, konstrukcí životních rolí, životním étosem, vztahem ke světu zvířat. Přitom neváhá přisuzovat značnou váhu (ne-li podstatnou) jiným způsobům poznání, než je ten čistě racionální, intelektový. Vhled, vcítění, to jsou pro ni respektuhodné schopnosti, přičemž v pozadí mnoha úvah vnímáme i psychologické vzdělání autorky.
Cestopisné črty a putování krajinou vlastní duše
Zatímco první třetina knihy je pro přemýšlivé čtenáře a mnohé, konzervativnější, nemusí nutně oslovit, druhá část - soubor cestopisných skic - je mistrným zrcadlem světa, v němž se Olga Tokarczuková dotkla dvou protikladných pólů, byť často geograficky přímo nepojmenovaných. Jeden pól je charakterizován liberálním Holandskem, druhý pak Čínou. Cítíme její sympatie pro liberální Západ a jistou úzkost z Východu s jeho jiným vnímáním hodnoty lidské existence. Ale sympatie jí nebrání velmi ostře vnímat paradoxy sociálně "vyspělého" Západu. V jedné skici si západní výletníci najmou pro potěšení místní děvče… Další miniatura, tentokrát čistě západní, o dvou světech rozdělených pletivem (na jedné straně je golfové hřiště pro zábavu bohatých, na druhé straně zahrádky těch méně bohatých) končí konstatováním: "Nic nedefinuje lépe příslušnost k vyšší třídě než dělání neužitečných věcí. Ve večerní zácpě na dálnici jsou si pak všichni rovni."
V poslední části knihy se dostáváme autorčině duši nejblíže. Prst v soli aneb Krátký příběh mého čtení je okouzlující výpovědí o rozvoji dětské lásky ke čtení, nebo spíše o posedlosti čtením. Její úvod tvoří poměrně rozsáhlá, obecněji pojatá studie o čtení, o rozvoji této dispozice v dětském věku i jejím dalším vývoji ve věku dospělém. A také o literatuře a jejím jádru, jež tkví v unikátní schopnosti fabulace. Současně je tu stále přítomné naprosto nevtíravě autorčino psychologické vzdělání a praxe a konfrontace s vlastními zkušenostmi, které čtenáři přibližují přemýšlení o literatuře více než běžná literární teorie.
Úvahy Olgy Tokarczukové o Polsku, o jeho reáliích, o polském jazyce ukazují na její niterná východiska. Přestože - jak sama přiznává - se vědomě snaží psát tak, aby jejím knihám rozuměli čtenáři z jiných, přinejmenším okolních zemí, je zjevné, jak hluboko tkví její kořeny v polské kultuře a historii. A možná i více než kořeny těch, kteří reprezentují typ národně cítícího katolického Poláka, vůči němuž se Tokarczuková vymezuje či spíše jej trpělivě rozkládá.
Možná nejpůvabnější text, titulní Okamžik medvěda, je závěrem celé knihy. Je šifrou k vidění Olgy Tokarczukové, jež se na svět dívá očima dítěte, které cestou na nákup vidělo stát medvěda ve frontě u novinového stánku. Nikdo z dospělých jí doma nevěřil, dokonce ji nařkli ze lhaní. A dítě si postupně s bolestí uvědomovalo, že každý máme svůj svět a své vidění. Svou pravdu. - Dospělá spisovatelka uzavírá: "Pro všechny takové a podobné zkušenosti je tady literatura - zvláštní a obrovské místo mezi mnoha individuálními pravdami."